Tebe to baví?
30.11.09
Dnes jsem se pustil do luxování. Dokonce jsem vyluxoval i Pajdu. Nejprve pro mé počínání neměl pochopení, ale pak se mu to počalo líbit. Při té příležitosti jsem si vzpomněl na mou nejstarší kamarádku, krásnou Mílu. Byla na návštěvě v Londýnu, kde žije její syn. Daniel a Cora tam žijí a darovali Míle vnoučka. Míla je takový vášnivý uklízeč, všichni to o ní víme. Inu, když viděla ten nepořádek, co se v té anglické rodině prostíral, počala utírat prach. Cora si ležela na gauči, chvilku Mílu pozorovala a pak řekla: tebe to baví?
Nevím, co na to své snaše odpověděla, asi s tou prachovkou práskla o zem. Zajímavé je, že ona tak i já jsme dbali na pořádek v domácnosti, když byly děti malé. Stolování celé rodiny pohromadě bylo v našich domácnostech uzákoněné. A jak to dopadlo? Adrian a Kim nemají ani stůl, kde by se dalo stolovat, Annabella má jen koutek vhodný jen tak ke snídani, Marek sice stůl má, ale na něm je odloženo to, co mu upadlo z ruky již před měsícem!
Dostal se mi do ruky takový kufřík se svátečními příbory, které Anička vyndávala jen na Vánoce: komu mám ty příbory odkázat? Co jsme udělali ve výchově špatně? Myslím si, že se tím asi nebudu trápit. Je docela možné, že kdybychom byli opravdoví bordeláři, měly by naše děti teď vzorný pořádek. Takže to přemýšlení přenechávám koňovi, ten má větší hlavu.....
Koncert
29.11.09
Včera pořádal náš Bischofsheimský pěvecký soubor "Eintracht" vánoční koncert. Pořádali to naproti v kostele. Byly to vánoční písně a jejich cesta stoletími. Bylo to velice povedené, nejhezčí byla skupina mladých žen "Vocalistas". Jedna dívka se tolik podobala Aničce, že jsem na ní mohl oči nechat. Doufám, že si toho nevšimla. Jinak "Eintracht" znám, byl jsem dlouholetým, pasivním členem. Na kdejaké příležitosti soukromých oslav vystupovali u nás v klubu. Členové jsou většinou starší až úplně staří, sem tam s mladou tváří. Mají šikovného dirigenta, rozeného v Argentině, jménem Sergio Goldberg, který jako poslední píseň vybral "Feliz Navidad" a tak dlouho cvičil s publikem text, až jsme to všichni uměli a společně s chorem mohli zazpívat: tak raz, dva, teď..
Feliz Navidad, Feliz Navidad,
Feliz Navidad, prospero aňo y felicidad.
I want to wish you a merry Christmas,
I want to wish you a merry Christmas,
I want to wish you a merry Christmas,
From the bottom of my heart...
Karlův most..
29.11.09
Asi bychom se měli jet rychle podívat do Prahy, dokud ještě tento staletý pamětník, od věků hledící na nenapodobitelné panoráma Hradčan, stojí, než ho nezkušení a jistě velice levní dělníci zbourají. Oni představitelé města asi musí šetřit, aby jim zbylo na haciendy někde na Bahamách. Pan Jiří Krejčí k tomu napsal pěkný článek....
Jak se stalo, že jsem pekl vánoční cukroví.
28.11.09
Nikdy mne nenapadlo, že bude ještě někdy péci vánoční cukroví. Naposledy jsem ho pekl s Markem, ale to tenkrát ještě nebyl Marek ale Mareček. Bylo mu asi sedm let a my jsme si oblékli kuchařské oblečení, tedy, já ho stejně měl, bylo to ještě v klubu a Mareček dostal zástěru a kuchařkou čepici. Pak jsme něco pekli a Anička maminka fotila.
Dnes také peču: byl jsem u LIDL nakupovat a objevil jsem tam takovou pěknou plechovku s obrázky kokosek a vanilkových rohlíčků. Tak jsem ji přihodil do vozíku. Myslel jsem si: přijdou děti, ať jim mám co nabídnout. Skutečně hned druhý den se stavil Marek, že se mnou poobědvá. Povídám: já jsem upekl a šel hrdě otevřít tu překrásnou plechovku. Avšak místo voňavých pochoutek jsem tam našel různé pytlíky a návod na to, jak se to má péci. Tak to teď peču.....
Růžová koloběžka
27.11.09
Již delší dobu ji vídáme zaparkovanou uprostřed dvora: malou růžovou koloběžku. Minulý pátek zajížděl Marek do dvora, aby odvezl zásoby, které již týdny v nabídkách nakupoval pro svoji párty. Půjčil si na to mé auto. Musel koloběžku odtavit ke zdi.
Dnes tu zase stála. Roztomilá růžová koloběžka! Avšak dnes jsme pachatele této neobvyklé a hezké, týden co týden se opakující události, přistihli. Byla to sladká a také celá v růžovém oblečená holčička. Zeptal jsem se slušně: co tu dělá?
"Já chodím tam nahoru, tam je moje pani učitelka a já se u ní učím na klavír!" A bylo po záhadě. Tou žlutou koloběžkou, která vždy stojí zaparkován uprostřed dvora přijíždí žákyně Annabelly. Přesně tak vypadala Annabella v tom věku také: vše co bylo jen možné měla v růžovém. Tenkrát jsme jí říkali Belika
Aura
26.11.09
Včera jsme se vypravili k rybářům. Pajda výskal radostí, protože očekával, že tam budou pejskové, ale až na Jürgenovu fenku tam žádný, čtyřnohý kamarád nebyl. No alespoň se proběhl kolem jezera. Chlapi hráli šipky a očividně se bavili, já jsem točil pivo, zjistil jsem, že jsem nic nezapomněl. Pak se ohřívaly klobásy, ke kterým se mimo jiné, podával kečup, takový ten porcovaný. Kim se divila, že je tak dobrý. Divila se tak dlouho, až Jürgen vstal a došel do skladu a přinesl jí celou krabici, aby si ji vzala domů. Ten její úsměv a dík- dakeschön je nenapodobitelný...
Přemýšlel jsem o Kim, jak je to hodná žena. Domluva s ní je trochu obtížná, má trochu potíže s němčinou, ale jinak se dokáže velice dobře domluvit, za což vděčí nějaké buddhistické auře, která ji obklopuje. Vyzařuje z ní klid a pohoda a dokáže tím celou společnost, bez dlouhých slov opojit. Ačkoliv se nikdy necpe do středu pozornosti, jak to některé ženy mají ve zvyku, přesto se okamžitě ve středu pozornosti ocitá, jen co vstoupí do místnosti.
Pamatuji si, jaký udělala dojem ve Lhotě, při Aniččiných posledních narozeninách. Seděla tam u našeho stolu a pokud někdo neuměl anglicky, tak se ní vůbec nemohl domluvit. Přesto však udělala na všechny dojem a dlouho se mne skoro každý vyptával, kdo že byla ta hezká žena?
Ano, dokáže pohledem, jediným slovem a letmým dotykem uklidnit a potěšit. Tuto vlastnost čerpá z buddhismu, ve kterém v Thajsku vyrůstala.
20 let pádu komunistů,
nebyl pravděpodobně žádný důvod, co by měla vláda oslavovat! Proč také, vždyť tam sedí ve všech partajích samí komunisté s kabáty naruby. Co by teda měli slavit? Jenže národ nespí a přestože to tak nevypadá, pozorně své pohlaváry sleduje. Proto mne tolik potěšil článek Petra Krejčího, který si tu dovolím přikládat:
Radostná zpráva...
Coby účastník vzpomínkového pochodu Prahou, kterým vrchololily oslavy 17. listopadu, mám pro všechny, kteří tam být nemohli, nejlepší možnou zprávu: navzdory zdání, že nás ti naši politikové už dávno převálcovali a my – snad ze zvyku – znovu začínáme držet hubu a krok, se „národ“ po dlouhých letech opět povznesl. Předkládám jen pár střípků z večera, jehož atmosféru ocenili všichni, kdo neshledávají v pravdě a lásce nic opovrženíhodného.
Vzpomínkový pochod městem zorganizovala (klobouk dolů) obecně prospěšná společnost (název se mi nějak nechce pamatovat), bez přispění státu. Nebýt jich a Havla, který slavil o pár dnů dříve koncertem na Pražské křižovatce, nikdo z představitelů státu by si nelámal hlavu s tím, jak slavnost státního svátku připravit. Spíš jsme byli svědky nejapných diskuzí o tom, zda je vůbec co slavit.
A hle – národ, jindy tak lhostejný ke věcem veřejným – shledal 20. výročí pádu komunismu hodným oslav a stvrdil to počtem přítomných, spontánně vyrazivších do ulic, aby společně s ostatními naprosto přirozeně, nepřeorganizovaně a v pravém slova smyslu SLAVIL
Připojili jsme se s přáteli na Palačáku. Nábřežní silnice byla z obou stran lemována davy, které čekaly na avizovaný průvod. Už tam bylo ve vzduchu cítit cosi jedinečného, vzácného, ale pojmenovat to bych neměl odvahu. Teprve když se mnohatisícihlavý průvod ve směru od Vyšehradu přiblížil, bylo jasné, že Pražané 17.listopad oslaví vskutku masívní účastí.
Mladící, jdoucí v popředí, udávali bubnováním rytmus, ve kterém se řeka lidí valila k Národnímu divadlu. Kolem sebe jsme viděli nadšené tváře všech věkových kategorií, s vlajkami, transparenty i bez. Klíče bez ustání zvonily, na ulici se potkávali lidé, kteří se tam jindy nepotkají a chuť něco v tomto státě změnit byla téměř zhmotnělá.
Největší radost jsem měl z množství mladých lidí. Kam jste se podívali, tam byli studenti; bylo jich nejmíň stejně tolik, co pamětníků a vůbec nešlo o nějaký koncert – ten nakonec, bohužel, byl z celé oslavy tím nejslabším článkem. Šlo skutečně o povznesení hlasu, o vyjádření radosti ze svobody a nespokojenosti s politiky ČR. Díval jsem se na ty mladé lidi a bylo mi najednou jasné, že se nemáme čeho bát. Oni vědí, že „to je jejich“ a myslím, že si to ohlídají.
Národní třída i přilehlé ulice byly zaplněné do posledního místečka. Pořadatelé koncertu nejspíš nepočítali s takovou návštěvností – ale kdo by s ní ještě předevčírem počítal? Národní byla těsná, od pódia se dav táhl až k Národnímu, přičemž i jinde v centru lidé postávali ve skupinkách a diskutovali, smáli se, slavili. Samotný koncert – jak jsem jej vnímal já – pak do této atmosféry souznění, jednoty a radosti vůbec nezapadl... Národní třída se asi ani nedá líp ozvučit, nicméně výběr účinkujících se lépe povést mohl. Stačilo upřednostnit kvalitu nad známkou „zpěvák listopadu 89“.
Ducha euforie zpřed dvaceti let vyvolal nečekaný příchod V. Havla. Jsem si jistý, že nikomu jinému by dav tak upřímně neskandoval (a dám ruku do ohně za to, že i tady by byl Havlův nástupce, pokud by měl odvahu slavit skutečně s lidmi, vypískán)...
V paměti mi zůstane i náhodné setkání s jedním starým pánem, který k našemu hloučku přátel přistoupil, aby se s námi podělil o své dojmy a zážitky. Ukazoval na dům, ve kterém žije od narození, a který patřil jeho tatínkovi. Ten prý byl ministerským radou v prvorepublikové vládě. Pán vyprávěl, kterak před dvaceti lety pomáhal studentům s organizací mítinků a demonstrací a se slzami v očích děkoval, že jsme mu vrátili víru v mladé lidi. Cítil jsem se při tom poněkud nepatřičně, protože rozhodně už nejsem „nastupující“ generací, ale jelikož všude kolem byli skutečně především mladí, chápal jsem. I mně se totiž ulevilo. Přál bych Vám je vidět: nezatížení bolševikem, vyrůstající ve svobodě a mnohem, mnohem odvážnější než my a naši otcové. Přitom jsem si nevšiml nikoho opilého, zfetovaného, agresivního. Ne. Jen radost, smích, dojetí, souznění...
Pán vzpomínal na mládí, mluvil o tom, jak už nevěřil, že dnešní generaci zajímá něco jiného, než počítače a drogy. A já si vzpoměl, že i o „sametové“ generaci se pochybovalo...
Organizátorům patří obrovský dík. Umožnili nám znovu si uvědomit, že český národ neskoná – i když se tak často tváří. Byl to vzácný večer. První státní svátek, jehož oslavy si lid obstaral sám. O to radostnější a upřímnější byly.
Vánoce?
25.11.09
Vánoce byly pro Aničku největším svátkem. Nejen že se mohla vyřádit při výzdobě a dekoraci domu i bytu, ale naskýtala se jí její nejmilejší zábava: nakupovat dárky. Ani nevím kolik let jsem nekupoval dárky, vše vždy vyřídila za mne. Měla dárky pro všechny sama si nekoupila nic. Tak jsem se jen zdržel koupí nějaké maličkosti co nečekala.
Od té doby, co jsem se vrátil ze Lhoty, jsem doma uklízel, vše možné jsem vyhazoval a třídil a uděloval věcem místa. Kam co patří, to jsem již léta nevěděl, stačilo se zeptat. Jenomže a to byla moje chyba, jsem to pak rychle zapomněl, ono se podle potřeby stačilo zase zeptat.
Dnes jsem se vypravil na půdu, že vyházím všechny ty ozdoby, co se tam válely, jenže ouha, přece jsem své předsevzetí nedodržel a zase uděl takovou malou Vánoční výzdobu, takovou, abych měl vzpomínku na Aničku osvětlenou. Doufám, že mi děti nevynadají, že nepřidělají chalupě kola a neodtáhnou mne do Frankfurtu na Vánoční trh.....
Šaty dělají člověka
25.11.09
Je to staré a pravdivé přísloví: ukaž, jak se oblékáš a já ti řeknu kdo jsi. Nevadí, že to dnes již trochu ztrácí na významu, přesto: dovedete si představit v bance manažera v teplákách? Asi těžko. V dnešních dnech objevil tento lidský pocit Adrian. Počal chodit na nějaká školení a koupil si na to oblek. Dokonce se naučil i vázat kravatu. Meeting plný žen v kostýmech a mužů v tmavých šatech na něj udělal mocný dojem.
Adrian je dobrý člověk, v jeho povaze se odrážejí všechny odstíny lidské povahy, jenomže jsou velice intenzivní. Když má špatnou náladu tak pořádně, když je dobrého rozmaru, tak také. V podstatě je jednoduché s ním vyjít. Není skoupý na slovo a mnoho věcí v životě mu dělá radost. To, co se mu nelíbí jednoduše vypustí, tak jak vypouští lokomotiva páru a zase je dobře.....
Věříte v boha?
24.11.09
Tuhle jsem četl pojednání, kdy se ptají pana Petra Grünberga, nositele Nobelovy ceny za neobvyklé úspěchy na poli fyziky z roku 2007 a pana Gerharda Ertla, kterému byla udělena Nobelova cena za významné vynálezy v chemii, zda věří v Boha.
Gerhard Erlt (mimo jiné vynalezl katalyzátor) prohlásil, že pravděpodobnost, zda Bůh existuje je zrovna tak velká, jako ta, že neexistuje. Život je tak nevyzpytatelný zázrak, a veškerá věda, která nás přivádí stále blíže k centru jeho vzniku, nám zároveň klade otázku: proč všechna ta námaha? To jsou chvíle, kdy věřím v Boha!
Peter Grünberg (vynálezce harddisků, MP3 techniky, mimo jiné) si odpovídá na otázku: existuje skutečně Bůh?! Nikdy se po tom nebudu pídit, protože se to nedá vyzkoumat. Vím, že to nikdy nebudu vědět. Je to téma, pro nás lidi, se kterým se musíme smířit, jako například: kdy se zrodil vesmír? Kde končí vesmír? A co je za tím koncem?
Nesmrtelnost, peklo a nebe, to jsou všechno pohádky. Představte si, že v nebi, či v pekle potkáte lidi, se kterýma jste v životě nevycházel, to by byla hrůza. A kam by se za ta staletí všichni vešli. Avšak nesmrtelnost v tom smyslu, že všichni nadále zůstaneme částí celku, jako obilné zrno, které vzklíčí, zetlí a zase na jaře vyroste, to je běh života. Týká se to i nás lidí: důležití jsme jen sami sobě, nikoliv však pro zachování našeho plemena.....
Jak jsem dostal vynadáno.
22.11.09
Stále se potýkám s tím mým počítačem a tak nemám čas na deníček. Jana jede do Egyptu a nedostala odpověď na její dopísek a tak mi to také napsala do mailu. Ono se nic nového neděje.
Jen tuhle jsem se nasmál: přišla Marie z nákupu a my společně ztratili pár slov na prahu mého bytu. Tu si Marie vzpomněla, že koupila kočičce nějaké salámky a jeden nabídla Pajdovi. Ten počal dělat drahoty jak má ve zvyku, když si někdo dovolí mu znenadání něco nabídnou (je to rozmazlený parchant) a tak Marie řekla: no, tak to dám kočičce Divi. To co se pak stalo, jsme opravdu nečekali: Pajda skočil mohutným saltem, vyrval Marii salámek z ruky a sežral ho.
To se teď stává často: když se kočka prochází po dvoře, upaluje domů sežrat svůj talíř.....
Jak jsem šel pěšky.
19.11.09
Tak tento příběh má svůj začátek v neděli odpoledne. Přišla Hana se psem na kafe a mezi řečí povídá: kdy mi obstaráš ten digitální foťák? Koukal jsem na ni jako vyoraná vrána?! No, slíbil smi již v létě, že mi ho obstaráš, já bych si koupila nějakou kravinu. Ano, pak mi to došlo, že jsem jí to slíbil. Tak jsem se vypravil do Media Centra a koupil ten samý co mám já, navíc byla v nabídce taštička a v ní ještě jedna baterie. Za 129,00 euro. No, nechte to tam za ty peníze. Ve středu jsem se vypravil, že to Haně dovezu. Před tím jsem ještě vařil špagety pro Marka a Kim. Když jsem za neustálého kvílení a poskakování pejska Pajdy, došel k autu, musel jsem zjistit, že nestartuje. Naproti mně stál pán, který zrovna přicházel, tak jsem ho požádal, držíc kabel na překlenutí baterie v ruce o pomoc. Nebyl sice moc ochotný ale pak otevřel kapotu, baterie jsme překlenuli ale nic se nastalo. Tak to pěkné, to bude startér, přemýšlel jsem, zrovna když vycházel Marek, že někam jede. Vzal mne tedy k Hance- tím pádem jsem musel dojít v noci pěšky. Před vraty jsem nachytal Mary a dostal jsem vynadáno odkud jdu a kde jsem byl a proč jsem tam byl pěšky. Když jsem zdolal tuto hordu, šel jsem se trápit s Windows 7.
Ráno jsem zavolal ADAC, neboli žlutého anděla. Byl tu za deset minut. Montér si vyndal baterii a auto nastartoval?! Na nu? Mě se to včera nepovedlo. Chlapík byl příjemný a nenechal si slovo tahat z nosu. Dozvěděl jsem se následované: jeho kabely na překlenutí baterií jsou jiné kvality, než si obyčejný člověk může koupit. Baterie jsou od roku 1920 svou stavbou prakticky nepozměněné a vysokým požadavkům v dnešních, elektronikou nabytých autech, absolutně nevyhovující. Industrie již vyvinula nové baterie a do dražších vozů se dávají již sériově. A ještě jedna zajímavost: stačí otevřít dveře vozu a elektronika již registruje, že se někam pojede a baterie se vybíjí. Tak jsem si koupil novou.......
Dokumentace
18.11.09
Tak jsem si říkal, když jsem pekl ty husy, že to vše budu dokumentovat v obrazech. Nápad se mi zdál dobrý, ale jak bylo nanošeno na stůl, nikdo si na focení nevzpomněl. Jak člověk vidí něco co se dá sníst, přestane fungovat mozek. Tedy alespoň u mne, protože, že jsem vše chtěl dokumentovat, nikdo nevěděl. Předal jsem tedy fotoaparát Markovi a ten fotil, co mu bylo důležité...ale určitě to nebylo jídlo. Byla to Nathalie......
Jaká byla husa?
15.11.09
Husa se povedla, všem chutnala. To bylo v pátek. Měl jsem stále v oku to množství, co jsem pekl v klubu a tak jíme husu již třetí den. Při prostírání jsem našel na skříní balík plátěné látky. Myslel jsem, že si kdysi Anička chtěla ušít ubrusy ale nebyl to Damašek ale plátno. A tak jsem se u večeře ptal, kdo by o to měl zájem. Nikdo se nahlásil tak jsem ten balík přinesl. Kim vylezly oči navrch hlavy, neboť pojem einen Stoffballen jí nebyl znám. To si hned vezmu, proč jsi to neřekl již dříve? Já všude hledám látku na závěsy. Během jednoho dne měla v celém bytě nové závěsy. Co ji znám, jsou to jistě již pětadvacáté. Každý máme nějakou závažnou a legrační vadu a u Kim jsou to ty závěsy. Byl jsem rád, že jsem mohl udělat někomu radost......
To jsem tomu dal
15.11.09
Člověk by řekl, že mám dlouhou chvíli a asi to bude pravda. Byl jsem v sobotu s Annabellou v Media Centru a koupil jsem si Windows 7. dokonce jsem si ho sám instaloval a přestože mi hlásil, že nebude a nechce i kdybych se měl po...., že nebude spolupracovat s tiskárnou a ani kamerou a ani se skenerem. Trávil jsem s tím Sedmičkovým kamarádem celou noc a teď mi všechno běží. A jaká je Windows 7 ? No skoro úplně stejná jako Vista. Tak jsem si přemýšlel, proč ta velká akce od Microsoft, jeho sebekritika a pomlouvání Visty (viz velké reportáže v českém tisku), měla podle mne jediný smysl: lidé zůstávali u pohodlného XP a málo si pořizovalo Vistu. Protože se obrat nepodobal nadějím prodejců, vymysleli si tu Sedmičku, aby nachytali nové zákazníky. A jak to dopadlo? No mne nachytali, ale kdybych vám měl poradit, s Vistou na tom jste dobře.....
Pátek 13.
13.11.09
Dnes je pátek 13. a to byl vždy pro mne a Aničku tajný svátek. Jednoho pátku 13. nás totiž potkala láska. Přestože jsem do té doby nevěděl co to láska je, hned jsem ji poznal. Do té doby jsem si jen myslel, že jsem milován. Být milován je však něco neobyčejného a nenapodobitelného. Jen básníci se dokáží letmo tohoto citu dotknout. Love Story, příběh naší lásky nám roztočil svět do nepoznaných barev, a zcela pozměnil lidi, co tenkrát zrovna po naší cestě šli. Jedni byli oslněny tou září, kterou naše láska jiskřila, poslouchali naše písně, které jsme spolu zpívali a i si je navzájem skládali, jiní mám lásku záviděli. Naši bývalí partneři, přestože nás nemilovali, opovrhovali s námi, pojednou pocítili, že jsme jejich majetky a honili nás po soudech. Byly chvilky, kdy se zdálo, že naše Love Story podlehne lidskému zlu, ale loď na které jsme byli mnohdy sami proti celému světu se vyhnula všem úskalím.
Na tomto místě bych přál všem lidem a obzvláště našim bývalým partnerům, aby potkali lásku! Jak se pozná? Když se ti roztočí svět a tvá hruď je tak plná, že sotva popadáš dech, když chceš vše co máš rozdat a každému udělat radost, když v zimě rozkvetou růže a v noci svítí slunce....když chceš za toho druhého dýchat, když je tvůj partner bez chyb- to je láska!
Jsem ještě dnes pln Aniččiny lásky a nejsem na lovu. On by byl jakýkoliv pokus o nový začátek jen pouhou fraškou.....
Husy
12.11.09
Dnes celý den lítám, až se potkávám. Pozval jsem děti na husí hody. Začínáme v 18.00 hodin a všichni přislíbili, že přijdou. Bude nás u stolu asi osm. Tak vařím zelí, peču husy a na knedlíky mám již také zaděláno. Budeme muset přestavit obývák, nanosit stoly a židle, ale hlavní je, že budeme spolu. To bylo Aniččino přání, abych s dětmi žil, byl na ně hodný a měl je rád. No, snazším se, ale Aničku jistě nenahradím. Ona měla smysl pro výzdobu, pro pohodu a pro dobrou náladu. Já jen poskakoval, jak si přála. Důležité však bylo, že rodina držela pohromadě a všichni se měli rádi. Jistě se jí to dařilo, neboť vždy když zavolala, přišli všichni. A tak se sejdeme pod její lampou, tou co visí nad stolem v obýváku, pod kterou proseděla tolik hodin a tiše se loučila se životem. Ta lampa tenkrát stále svítila, dnes mi dává žas od času znamení. Dnes byla neobyčejně aktivní, Anička se určitě raduje, že jsem upekl uvařil a pozval děti ke stolu. Bude tu Adrian a Kim, Annabella a Mari, Nathalia a Marek a já s Aničkou. Vím, že bude celý večer s námi........
Smutné psaní
10.11.09
Dnes jsem teprve vybalil kufr a pustil se do vytírání. Jako obvykle poslouchám Country Rádio, to je docela pohodové. Poslouchám ho přes Internet. Když jsem na Lhotě, tak tam zase poslouchám RTL Rádio. To má technický důvod: Country Rádio tam nemá příjem a počítač je nešikovně umístěn a RTL Rádio poslouchám přes satelit.
Tak tedy, abych to nezamluvil: vytírám a hrají Smutné psaní... Pamatuji si, jak jsme tuto trampskou píseň zpívali v Mnichově před nějakými čtyřiceti lety. Tenkrát mi vždy píseň vehnala slzy do očí, protože bylo zcela jisté, že rodnou zemi již nikdy nenavštívíme, natož abychom mohli osedlat rychlého koně s větrem v zádech dojeli setřít mámě slzy. Byli jsme vesměs odsouzeni za trestný čin OPUŠTĚNÍ REPUBLIKY. Dnes se svět zcela změnil, a mnoho z nás již dlí na věčnosti a ani ty mámy již neslzí- spí již dávno spánkem spravedlivých. Jen ta píseň tu na světě zůstala a zřejmě ještě dlouho pobude................
Zdalipak to zvládneš?
9.11.09
Dnes od rána prší. Pajda chce ven, ale jak otevřu dveře, okamžitě bere zpátečku. No choďte v dešti, když máte kožich. Celý den jsem ho přemlouval, ať jde alespoň do zahrady, ale má tvrdou hlavu. Pak jsem jel nakoupit a objednat si výměnu kol na zimní pneumatiky, tak to jel, protože věděl, že bude v suchu. Pak konečně počalo pršet velmi málo a tak jsme se vydali na kole obhlídnout městečko. Vcelku se nic nového neudálo a pak začalo zase pršet. Pajda se vždy, když vyběhl ze křoví nebo z trávy otřepal. To třepaní je opravdový um, to se člověku jen tak nepovede. Počne hlavičkou a pak tělíčkem až k zadním nohám. Třepe sebou tak vehementně, že skoro vždy upadne. Vím, že jsem to kdysi u rybníka zkoušel, ale lidské tělo to nepochopí. Pamatuji si, že jsem v jednom z filmů o Tarzanovi obdivoval herce, co tuto postavu hrál, jak se to docela naučil. No, on to musel umět, vždyť ho vychovala zvířata z pralesa......
Praha
7.11.09
Skoro pokaždé se stane, že jedu do Prahy. Ale není to má vina. Vždy když někdo něco potřebuje, tak tam jedu. Posledně jsem byl u Evy protože měla pro Mílu navařené knedlíky. Tentokrát jsem se přichomejtnul u problému, jak Jarda dopraví dva kuchyňské stoly, které stály někde za Národním divadlem ve školní jídelně a byly na vyhození, do Chýše. Nabídl jsem tedy mé služby. Miládka říkala, že máme vyjet z Davle kolem deváté, že to se jí bude časově hodit.
Lilo jako z konve. Ne, lépe řečeno jako z kýble. Od Branického nádraží vše stálo. Říkám si: to je paráda, u přívěsného vozíku nesvítí brzda jedeno směrové světlo, to je dobrodružství. Nakonec jsme do určeného místa dojeli a mně se podařilo zajet s vozíkem do úzkého vjezdu, za kterým se nacházel velký dvůr, což bylo štěstí, já totiž neumím s přívěsem couvat.
Takže jsme odepnuli přívěs, (stále lilo) naložili stůl do auta a druhý na přívěs a že zase pojedeme. Jenomže tentokrát jsem se z, do pravého úhlu lomeného, vjezdu nemohl dostat. Jedním zadním kolen jsem vysel za roh pravěké budovy. Říkám: Jardo, tak něco říkej, naviguj. Jarda: no tak jeď! Já: a kam? Jarda: Jo to kdybych já věděl, zkus to, třeba dopředu on ten roh kamene uhne.
Nutno ještě dodat, že Jarda řidičák má ale na loď a ta se asi za podobné situaci chová jinak. Nakonec jsme to zvládli a já jel bez zadních brzdových světel a navíc s nezapnutými světly až do Davle. Takže, opět jsem navštívil město stověžaté....
Úplněk
6.11.09
Tak jsem ho opět přečkal. Úplněk je pro mne nejen doba čarokrásných světlých nocí, ale i doba hrůzostrašných snů a ztracených spánků. Tudle, když jsem šel s Pajdou naší stezkou, ležel na konci lesní cesty, vypadalo to, že tam upadl. Byl neobyčejně velký a svítil jakoby to dostal zaplaceno. Jak jsem šel tím tajuplným podvečerem, zdálo se mi, že opět vidím souhvězdí Orion. Naposledy jsem se naň díval s Aničkou.
Často se mi o ní poslední dobou zdá, jsou to vesměs hezké sny. Je pořád stejná, hezká a nestárne. V mém srdci bude věčně žít......
Strašidla
4.11.09
Včera jsem opět po dlouhé době šel s Pajdou. Během mé chřipky jsem s ním nechodil, musel si vystačit se zahradou. Byl zrovna onen novodobý, americký blázinec, který se snaží vypudit evropské Dušičky. Přestože oba zvyky padají do jednoho termínu, jsou naprosto odlišný: Halloween. Slovo samo vychází z All Hallows Even, tedy večer všech svatých, ale někde na cestě z Irska do Ameriky zaměnil tento svátek svůj význam. Místo vzpomínek na zesnulé, se chodí strašit, děti zvoní u bytů a žebrají o sladkosti. Letos rozdával i prezident Obama. Navíc se ještě vydlabávají dýně, vykrajují se oči a zubatá ústa a nos a dávají se do nich svíčky. Ty pak jsou výzdobou zahrad a vchodů do domků.
Abych se vrátil, jak jsem šel s Pajdou: za humny, tam kde stojí nové domky, jejichž majitelé mají plno dětí, si vyzdobili těmito potvorami celou ulici. Pajda si to šine vždy s čumáčkem u zemi, více ho zajímá to, co cítí, než vidí, až narazil na zapálenou dýni. Zvedl hlavičku a tak strašně se polekal, až utekl. Pak pečlivě věc prozkoumal a když zjistil, že je to nezajímavý lidský výtvor, zase se uklidnil. Dalších panáků se již nebál.....
1.
Den
2.11.09
Dnes a včera byl den, kdy jsem vzpomínal na Aničku, na její sestru a maminku. Je takové ošklivé počasí které vzbuzuje melancholii a je těžké, když se o ní člověk nemůže podělit. A tak jsem se vrátil do doby, kdy jsme ještě všichni chodili po tomto světě a vlastně jsme si toho pořádně nevážili! Vzpomínka by neměla bolet, ale potěšit....
Dvě generace
2.11.09
Často se ptáme mezi námi starými dědky, kdo nás a naše písně, které jsme zdědili po pradědech, nahradí.
Budou se ještě hrát, až tu nebudeme? Asi jo, vždyť nemalou zásluhu o to má Country Rádio a taková nezničitelná touha Čechů po zpěvu. Navíc se najdou mladí, kteří se snaží trampskou písničku udržet při životě.
Minulou sobotu jsem to zažil na vlastní kůži: Milan pozval kamarády ze všech stran. Přijeli ti, co ještě znám z Frankfurtu a také parta kluků, co by mohli být naši synové. Hráli velice pěkně, měli dvě kytary, basovku a harmoniku. Když hráli staří, mladí poslouchali a neutrousili ani slova a když spustili mladí, byli zase staří tiše. Pak se občas našly písně, které hráli všichni dohromady.
Paul si vzpomněl na Aničku a tak si myslím, že tam byla mezi námi.
A tak je docela možné, že písně táborových ohňů nevymřou.....
