Cesta do Davle
30.10.09
Eva od Jardy má narozeniny. Vše nejlepší, touto cestou. Počítal jsem, že to bude velká sláva a tak jsem si sjednal Janinku, že mne tam odveze a zase přiveze. Chudák se na to těšila a já mám tu chřipku. Jestli se mi uleví, tak tam na skok sjedu, mám koupenou kytku, ale nejvíc mne mrzí, že jsem Janinku zklamal. Těšila se na výlet a teď sedí doma. No, možná, že tu ještě budou Moraváci, ty mají vždy nálož bílého vína a Janinka se tak dobře a ráda baví. Richard vždy říká: pane Arnošt, ty flašky som našol pod tema stromama ...
Bratr z Bavorska
30.10.09
Nedávno se vrátila školní třída z Bavorska a přivezla si chřipku. V pondělí přijel Karel z Bavorska a já ležím a mám chřipku. Zatracení Bavoráci, když se jim nepodařilo eliminovat Benešovy dekrety přes Lisabonskou smlouvu, tak nám sem posílají alespoň tu chřipku......
Paní co si pískala
30.10.09
Jdu si takhle s Pajdou, jako vždy, ale hodiny mne popletly a vyšel jsem, když již bylo docela šero. Chodím po louce za vesnicí a Pajda, ten si lítá jak se mu chce. Takže někdy ani není vidět, že jdu se psem. Jednoduše starý dědek s holí.
Najednou na louce pod lesem potkám paní. Když mne spatřila, jak si jdu s tou holí, počala pískat: píííííísk, píííííííísk....
Říkám si: a jejda, paní má psa a Pajda je v čudu, když to bude velký pes tak ten Pajdu sežere. Počal jsem ho tedy volat, abych ochránil jeho holý život.....koukám, koukám, kolem paní se žádný pes nemotá ani nepřiběhl. Asi to byla jen finta. Možná, že se mne paní bála a tím pískáním mi dala najevo, že za ní v patách valí třímetrová doga!
Dobře, nalít jsem na to, ale to snad jen proto, že mám pejska a chodím s ním. Kdybych nikdy žádného neměl- napadlo by mne to? A vůbec, co si o mně ta ženská myslela? Že ji snad znásilním, nebo co.......
Maďaři
28.10.09
Zase tady byli. Tentokrát jich bylo deset. Maďaři jsou svým způsobem veselý národ avšak s velkým handicappem. Jejich řeč prý je tolik dělí od ostatních jazyků, že mají jedno z největších procent sebevražd v porovnání s ostatními národy. Proto skoro každý Maďar mluví nějakou řeč. Dříve to bývala výhradně němčina, nyní přibyla angličtina. Jednoduše se s nimi nikdo nedomluví. Bydleli tu tři dny a jedli a pili a já musel dělat tlumočníka, protože mezi nimi byl jeden, který mluvil německy. Pak se mne třetí den zeptali, kde mám ženu?
Koukal jsem zaražen: ano Anička ještě v loni touhle dobou pomáhala Milanovi je obsloužit. Měli tenkrát jen anglicky mluvícího tlumočníka.
Když jsem jim tedy po pravdě objasnil tu smutnou novinu, byli také velice překvapeni.....
Jak upadla židle
26.10.09
V sobotu přijeli Milanovi kamarádi a já měl domluveno s Janou, že také přijde, neboť od Toníkovi smrti ještě na podobném sezení nebyla. Takže všichni věděli, že přijede moje kamarádka.
Jana je velice sympatická a moudrá žena a neztrácí v žádné rozmluvě humor. Jedno na jaké téma se mluví, vždy se najde místo k úsměvu. Celkem jsme trnuli hrůzou, zda muzikanti přijedou ale dopadlo to nad míru dobře. Zábava jela moji místní kamarádi se ujali mé pražské kamarádky, jakoby sem jezdila již od pravěku. Jana zase není padlá na hubu a okamžitě zavede řeč na jakékoliv téma. Udávám příklad: nakládání kysaného zelí, potravinářská průmyslovka, hotelová škola, pečení dortů a tak dále.
Jenže se stal malér. Jana si pověsila na opěradlo židle poměrně objemnou tašku a ta židle upadla, když vstala. No prostě o nic nešlo, Jana měla naváto a nejmíň tři hodiny se výborně a zábavně styděla, jak mi udělala ostudu. Tak budeme na tento večer vzpomínat, jako na večer, kdy upadla židle............
Tomášovo vnuknutí
24.10. 09
Bylo neobvykle plno. Přestože jsem si vzal kytaru, nemusel jsem hrát, protože přišlo kluků s kytarami pět. Bylo tím pádem dost narváno a Pajda již neměl místo. Tak posedával postupně všem na klíně, vždyť on každého zná. Tomáš lítal, až se potkával. Pak dostal vnuknutí! Přestože již neměl to štěstí aby Aničku znal a tudíž nevěděl, že nosila pejskovi do restaurací polštářek, přinesl ho sám od sebe a položil ho na zem a vyřadil tím jednu polovinu létajících dveří které vedou za pult. Pajdovi se to moc líbilo a neustále pokukoval, zda vidím, jak je Tomáš hodný a já zlý.......
Bluetooth
22.10.09
Je to jistě již několik měsíců, co Irenka urguje Roberta, aby mi přinesl kabel k jeho mobilu, protože je tam vyfocená Anička, jak vedle něho sedí.
Co to bylo řečí o nespolehlivost a lajdáctví. No a dnes jsem si vzpomněl na Bluetooth, což je mezi školáky běžné předávání dat mezi telefony. Musím se přiznat, že tuto funkci jsem ještě neovládal. Dnes jsem si na ni vzpomněl a za sladce vykulených Irenčiných očí, jsme s Robertem tento transfer zvládli. Takže kdybych se náhodou ocitl na školním dvoře v době přestávky, tak již nebudu za blba.....
Kdy to bylo?
22.10.09
Člověk se nemá utopit v minulosti a ani to není tak docela jednoduché. Přestože žiji v kraji svého mládí, na modly a posvátní místa jsem se nevrátil. Ale dnes mi přišel do ruky obrázek: ne jen, že člověk vypadal jinak, ale i jinak smýšlel a měl jiné životní hodnoty. Do smrti budeme věrni lesům a přírodě, nikdy se z nás nestanou mastňáci. Navěky bude holdovat přírodě a lesům a nikdy neopustíme táborové ohně. Jarda by se pousmál tím svým ha-ha-HA úsměvem nad vzpomínkou staré přísahy a život by šel dál....
Posezení s Janou
21.10.09
Slíbili jsme si s Janou, že si vyjdeme na oběd. Již dlouho jsme si to slibovali a to je škoda, že jsme se nesešli dříve. Nejen že jsme si navzájem připomněli naše, na věky spící partnery, dostali jsme se i do intimních záležitostí lásky v našem věku. Padli jsme si do noty stejným názorem. Oba na nějaký vztah s cizím člověkem nečekáme. Důležité je přátelství, mít člověka, kdo tě vyslechne, to je docela velké bohatství, a je hodně těch, co to nemá! Ona ostatně ani láska probuzena mládím a spousty hormonů, když se při a po výchově dětí nezmění v přátelství, nemá žádnou šanci na přežití.
Tak jsme si krásně zavzpomínali, dobře se najedli a vypili lahvičku červeného. Když jsem pak čekal až přijede autobus, šel jsem do trafiky koupit synovy nějaká Cédéčka a vyžadoval po prodavači časopis který končí na X. Vy mi dáváte zabrat, říká prodavač a pak jsme si vzpomněli: REFLEX. Pak jsem chtěl mluvit o stránkách, které jsem dělal pro známé a nemohli jsme si vzpomenout, jak se řekne zákony klubu. Až teprve z autobusu mi Jana volala, že jsou to STANOVY. Zkrátka stárnutí se musí brát s humorem: SK Marína Chýše!
Děkuji ti Jano za hezké chvíle.....
Nový telefon
19.10.
Tak mi odešel telefon. Z displeje se najednou stal takový Strichcode co známe z obchodů. Při pečlivě nalezené pozici vyklopené části telefonu se sice stával chvilkami čitelným ale to je otrava, že! Tak jsem si koupil nový, s dotykovým displejem. Menu je trochu odlišné od toho starého ale snadno pochopitelné. Konečně mi hodně poradil i Lukáš. Nakonec jsem si nechal kalendář, kde jsem měl naprogramované narozeniny příbuzenstva. Těch, co již nejsou mezi živými, je stále více. Docela jsem si je stejně všechny přepsal. Patří k mému životu, i když již nežijí.....
Topení
19.10.09
Toto je název posledního příspěvku v Rudově deníčku. To mi připomnělo jednu dávnou příhodu. Pozemek našich sousedů dělí je zděná zeď a mladý Ralf je kapitánem dobrovolných hasičů ve vsi.
Tenkrát bylo po vánocích a stromeček v našem obýváku byl tak proschlý, že se nedal jednoduše vyhodit z okna, ani bych ho tam nedonesl. Tak jsem ho větvičkách a jehličkách nanosil do kamen. Máme taková švédská kamna se skleněnými dveřmi, je to půvabné, když za studených večerů plápolá oheň po místnosti.
Takže, když jsem stromeček nacpal do kamen, (on se tam vešel, tak se vejdou 30ti centimetrová polena) tak jsem to podpálil. A teď tady chybí Rudův vědecký výklad, což já nedokáži. Takže to zjednodušíme: nejprve se nic nedělo, pak to počalo v kamnech vřít a nakonec to vybouchlo a plameny šlehaly metrovýma jazyky na střeše z komínu. Utíkal jsem na dvůr, uklidňovat kapitána dobrovolných hasičů slovy: to je jen vánoční stromek!!
Musím říci, že to byla perná chvilka, pro mne i pro souseda.....
Již brzo Vánoce?
16.10.09
Venku se žení čerti. Vánice. Vítr se mlátí o prázdné větve, neboť stromy se již vzdaly letní okrasy listů.
Stojím u plotny a vařím. Děti přijedou a rádi se u mne naládují bez práce. Jak krájím cibuli, říkám si: to jsem rád, že již vařit nemusím. Skutečně si pro sebe málo kdy uvařím. Povídám si s Pajdou. On sice kroutí hlavičkou ze strany na stranu ale neodpoví. Co bych za to dal, kdyby mi vynadal. Kdyby na mne zařval.
A zrovna se to stalo. Pajda kouká neustále z okna a čeká. Čeká že někdo přijde. Asi čeká jako já. A najednou zastavilo auto u sousedů a pes zavyl až jsem se leknutím rozkřičel. Byla to však návštěva k sousedům a ne k nám.
Vzal jsem do ruky mixer, že zjemním bublající se omáčku, říkám si: vařit mne nebaví ale umím to, alespoň s tím mixerem nepostříkám celou kuchyň. Jen jsem to domyslel, již stříkala omáčka po zdi! Jsem přece jen již starý osel....
Oliver si přál Lasagne
15.10.09
Ještě jsem zapomněl příhodu s Oliverovy lasagne. Oliver přišel na Oktoberfest k jezeru a byl celkem dojat, že mne po tak dlouhé době zase spatřil. No, abych řekl pravdu, není nijak ze mne nadšen ale jako vzpomínka na Aničku, kterou božsky miloval, asi tak jak se dá milovat Greta Garbo, mu posloužím vždy. Hned si dojednal večer při vínu a jako alternativu toho, co mám uvařit k tomuto posezení navrhl lasagně. No vařit lasagne pro dva se nevyplatí a tak jsem uvařil celý plech. Annabella si dala, Mari si dala, Kim také a Adrian si dal dvakrát a Oliver také. Takže jedna porce zbyla na mne a na Marka nezbylo nic, ale on stejně šel k Nathali. Byl to snad poslední teplý den, hned na to nastala zima.....
Tak jsem byl totálně vedle
14.10.09
Kdybych pozorně četl, tak bych to věděl dávno. Kamarád Ruda neměl na mysli Google Earth, ale Google Maps. Ty vypadají zcela jinak. Na stránce deníček, před otevřením "říjen 2009" je odkaz. Jediné co mě štve je skutečnost, že třeba Davle je tam zmapovaná i s tím panáčkem, který se buď nechá postavit na silnici, či ulici, nebo nedá a tudíž tam fotky k dispozici ještě nejsou a třeba Frankfurt a dokonce i Bischofsheim tuto službu ještě nemá. Jak je vidět, dnes již na západ každý kašle! V Čechách je budoucnost!!
Google Earth
13.10.09
Kamarád Ruda upozornil ve svém deníčku na nové mapy v Google Earth. Je to opravdu fantastické. Musí se v postraní liště, která se dá otevřít, udělat háček do 3D budovy a rovněž aktivovat panáčka Street View. Pak naskočí na mapě malé symboly fotoaparátů, které když se naťuknou, tě přivedou do panoramatického pohledu ulice. Něco jako v panoramu Maroldovy bitvy u Lipan, jenomže virtuelní. Kamarád Ruda píše, že tam poznal maminku, jak jde nakupovat.
Slyšel jsem od Marie, že si Švýcaři vymínili že na oněch fotkách nebudou k poznání obličeje lidí, čísla aut a i případné reklamy musí být nečitelné.
Je tedy možné, že první verze programu ještě neměla vymazané lidské obličeje, nebo že Ruda poznal maminku podle postavy, oblečení, nebo třeba stála na místě, kde ji očekával. Člověk pozná na dálku známé lidi, dříve než rozpozná jejich obličej.
V každém případě je to program neskutečně zajímavý.....
Tréma
12.10.09
Každý jsme ji již určitě zažili: trému. Před zkouškami, při pohovoru před nástupem do zaměstnání či do školy, a pak je tu ještě před divadelním či koncertním vystoupením.
V basilice v Seligenstadt vystupovala Annabella jako stolistka na klavír ve dvou kusech. Měli nacvičeno, že dirigent ohlásí co se bude hrát a jméno sólisty a pak po nekonečných vteřinách přichází umělec klaníc se za mocného potlesku diváků. Tak to chtěla režie.
Ovšem je jednoduché to takhle vylíčit a je zcela jiné být v kůži vystupujícího. Annabella je silná osobnost, dokáže své city dlouho udržet na uzdě, aniž by někdo poznal bouři v jejím nitru.
Naučit se takový balík not zcela zpaměti, vyžaduje několika hodin denně sezení u klavíru a učit se hrát a hrát a zase hrát. Den za dnem, týden za týdnem. Bolesti v zádech, křeče v prstech a bolavé zápěstí, je zcela běžná zkušenost pianisty!
Při tom všem se musí na pódiu usmívat, aby se budil dojem, že to nic není, že vše jde s lehkostí pírka, padajícího k zemi.
Nebo by se vám líbil umělec, který by v potu tváři dřel svou roly, dělal uštvaný dojem, ke konci by snad i omdlel a pak by třeba chodil nebo lezl po kolenech s kloboukem a vybíral doplatek????
Ne, divák musí odcházet z koncertu, omámen krásou hudby nebo recitovaného slova s pocitem, vše umělci zahráli s lehkou ladností poletujícího babího léta, motýla na letní louce!!
Chtěl jsem kousek koncertu natočit, ale po prvním pokusu, kdy jsem zachytil Annabellu jak poslouchá skladbu a sólisty, ve kterých nevystupovala mi došla baterie....
Koncert v bazilice v Seligenstadtu
11.10.09
Tak to se opravdu povedlo. Seligenstadt je překrásné městečko jižně od Frankfurtu. Má překrásné staré město, složené z chaloupek hrázděného stylu, malých uliček a uprostřed tomu velí klášter s basilikou. Romantika v pravém slova smyslu. Trochu nám trvalo, než jsem s Hanou našli Basiliku. Mám takový pocit, že tyhle novodobé navigátory ty spletité uličky starých městeček nezvládnou. Annabella v Seligenstadtu učí v hudební škole. Město vlastní tak zvaný "městský smyčcový orchestr". Jsou to amatéři, ale pokud mohu posoudit, docela jim to jde. Na oslavu 40. výročí orchestru pořádali koncert, ke kterému pozvali sólisty, profesionály. Jako sólisté tam bylo cembalo, housle a dvě flétny, sopranistka, zpěvačka, saxofon a Annabella s klavírem. Dcera hrála R. Schumanna koncert pro klavír a orchestr a-moll op. 54 ( Allegro affettuoso). Byl to pro mne neskutečně krásný zážitek. Přestože se orchestr skládal nejméně ze čtyřiceti smyčcových nástrojů, dominoval klavír pod gotickými stropy staré baziliky jasným hlasem a mocnými či něžnými údery, doprovázen tichým, či burácivým doprovodem smyčců. To bylo mrazení v zádech s husí kůží non stop.
Děvčata šla ještě někam do restaurace a když se vrátila domů, dali jsme si společně ještě lahvičku červeného a celý večer znovu a znovu probírali. Muzika je námět, kde se nedá s rozmluvou skončit, je to věčné a vděčné téma. Nikdy nepřijde člověku na mysl, že říká nějaké fráze, že rozhovor nemá hloubku. Je krásné, když city při rozhovoru navzájem ladí......
Když se pije, chce se zpívat
8.10.09
Bylo to již dávno před lety. Můj starší bratr přijel k nám do Německa na návštěvu a tak jsme jeli do Bavorska, kde žil můj mladší brat. V té době ještě stála železná opona. Šli jsme navštívit klášter a pivovar Andechs. Stojí na kopečku, takže jako střízlivý vyšlápneš vrch a jako nalitý se svalíš dolů sám od sebe. Tenkrát mne překvapil nápis, který byl na každé stěně rozlehlé pivnice: zpěv zakázán!
Pro mne to bylo neuvěřitelně stupidní. Já jsem zpíval i když jsem nepil, ale většina lidí zpívá jen když je alkohol zbaví ostychu. No, představte si českou hospodu s nápisem: zpěv zakázán!!
Že chodím každý pátek na kytary do naší hospůdky jsem tu psal snad tisíckrát. V sobotu jsem byl na Oktoberfestu, ne na tom Mnichovským, ale u jezera. Gerald (president klubu) již od jara rozdával seznam s 250ti německými hity a každý měl zaškrtnout 25 titulů. Ty nejžádanější se pak hrály ve stanu. Bylo narváno, nějakých 500 lidí se mačkalo u stolů, polovina návštěvníků zpívalo z plných plic, stojíc na lavici a i na stole.
V takové extázi si v Mnichově ženy obnažují prsa a najdou se i chlapi, co si stáhnou trenýrky, tedy pardon, kožené kalhoty. Letos se pořadatelé pojistili: nepustili na Mariánskou louku, jíž vévodí na pahorku socha Bavaria veliká jako socha svobody u New York, novináře, dokud nepodepsali smlouvu, že podobné scénky nenajdou místo v novinách!! Dbají na slušnou pověst.
Podobné věci se u nás u jezera neděly, ale také se přihodily věci. Jedna dobrá známá si při tanci zlomila na třikrát nohu.
Ale abychom se vrátili k tomu zpívání: říká se co Čech to muzikant. Není to sice tak zcela pravda, ale většinou, když se v hospodách zpívá, tak to nebývá falešné. Zato v Německu se můžeš vsadit, že zažiješ propletenou džungli tisíce falešných a vůbec neladících tónů, které slité do jedné tlusté tyče tě umlátí k nepoznání! Vyhýbej se německým hospodám, kde se zpívá. Ovšem, ono to falešně zpívajícím pijákům nevadí a zpívají rádi! Cítí se šťastni!! A tak raz dva tři- zpíváme......
Věci
6.10.09
Je to lidské, kolem sebe shromažďovat věci. Čím je člověk bohatší, tím více sbírá. Nakonec to známe, když jdeme na prohlídku nějakého zámku. A to nechci mluvit o palácích někdejších i nynějších vládců světa.
Sběratelská vášeň má člověku přinést nesmrtelnost. Tak jsem si to někde přečetl. Člověk ví, že jednou přijde jeho poslední hodinka a jediné co po něm, mimo vzpomínek pozůstalých, zbude, budou věci, které během života nastřádal. Anička se také ráda obklopovala věcmi. Stále tu jsou, na každém kroku je potkávám a většina z nich jsou tam, kam je sama položila, či pověsila.
Nedávno mi přišla do rukou modrá váza. Těžko říci, jestli má nějakou cenu. Její historie je legrační a zároveň poučná. Vypráví o lidské neřesti.
Můj starší, zesnulý bratr dělal po vojenské službě vládního šoféra. Čert ví, jak se tam dostal, asi zapřel otce i matku a všechny sourozence. Navíc vstoupil do strany, aby měl klid, nikomu to však neřekl.
Na nějakém filmovém festivalu v Karlových Varech, muselo to být tak roku 1960, dostal od nějaké západoevropské herečky, kterou vozil po kraji, modrou vázu. Stála u něj doma a strašně drásala mozek mé starší sestře. Chtěla ji, ale brácha byl lakomý. Tak dlouho o ni škemrala až mu ji jednoho dne ukradla.
Brácha dbal o rodinné vztahy a když za čas ségru navštívil, našel u ní vázu, na kterou již dávno zapomněl. Tak ji zase unesl a opět stála v rodném domě. Nyní přišla na řadu nejstarší sestra, která si zrovna zařídila v paneláku, v garsonce modrou ložnici a ta váza se jí líbila. Tak ji šlohla. Jenže kdykoliv u nich někdo zazvonil, letěla nejprve do ložnice a vázu schovala.
Pak se jednou naštvala a vázu mi přivezla do Německa. Asi rok na to, mne přijel navštívit bratr a já si na vázu ani nevzpomněl. Stála v obýváku a on se na ni díval ale už si nevzpomněl, že byla kdysi jeho. Anička ji měla také ráda, dávala do ní tulipány.
Starší brat je po smrti, prostřední sestra je po smrti a nejstarší sestra si na ni ani nevzpomene.
Takže, jsou to věci, co po nás zůstane......
Úklid
3.10.09
Podle týdenních televizních časopisů jsem zjistil, že jsem byl na Lhotě šest až sedm týdnů. To by nikdo neřekl, co se v bytě najde špíny, i když v něm nikdo nebydlí. Tak jsem se do toho dnes pustil, přestože je státní svátek sjednocení Německa. Je dost blbý termín, lepší se slaví, když je 3.10. třeba ve středu, ale v sobotu? Tak jsem vyluxoval, vytřel a jako vždy jsem to přehnal s mydlinkami, měl jsem v kýblu místo vody pěnu. Znáte to?
To mi připomnělo jeden zážitek, který nám připravila moje starší sestra. Ještě když jsme měli hospodu přijela se švagrem na měsíc na výpomoc. Dala do myčky na nádobí místo nepěnivého prášku jednoduše prostředek na mytí nádobí v umyvadle. Během několika okamžiků jsme měli kuchyň zdánlivě neprůchodnou pro samou pěnu. Koukal jsem na to s nedůvěrou, neboť v této chvíli jsem ztratil veškeré mínění, které jsem o mé sestře měl.
Na mé výčitky se bránila slovy: to je jedno co tam dáš... Jak bylo vidět, jedno to nebylo a tak počal boj mé sestry s průmyslovou myčkou na nádobí......
Cesta domů
1.10.09
Cesta domů počala jednoduchým blázincem. Měl jsem domluveno s děvčaty, že vyrazíme asi v jedenáct a tak jsem je očekával po desáté hodině. Nicméně, v půl deváté již zvonily a jako vždy Pajda šílel štěstím. Já moc šťastný nebyl, chtěl jsem si akorát dát druhou sloku spánku.
No, nechte dvě ženský bez dohledu. Takže, než jsem se osprchoval, šly holky s pejsky na procházku a pak to již šlo ráz na ráz. Cesta byla dobrá, i když se to nezdálo, většinou svítilo sluníčko. Před Spessartem se hrozně zamračilo ale chytili jsme jen pár kapek.
Ale ještě něco, co mi udělal včera Pajda: volal Venca, že potřebuje abych mu připomněl, jak se dává příloha do Mailu. Šel jsem tedy těch deset kroků přes ulici a nechal Pajdu na zahradě. Mohl jsem si to dovolit, dal jsem na zídku po celé délce plotu kameny.
Když jsem se vrátil, byl Pajda pryč. Hned ale přilítl, jak slyšel mé volání a pod plotem vlezl do zahrady. On mne hledal v hospodě a na to si dva kameny odšoupl. Šikovný pejsek, že ano?
