Jak se ztratí cesta?
29.9.09
Chodím s Pajdou lesem, denně stejnou cestou. Tedy v lese chodíme cestičkami, které po sobě zanechávají asi zvířátka. Takové cestičky jsou zřetelné, je jisté, že tudy někdo chodí. Ale vždy znenadání zmizí a kousek dál se objeví nové. Pajda však jde najisto a vždy mne vyvede u dvojčete. To je strom se dvěmi kmeny a my s Pajdou mu tak říkáme. Avšak někdy narazíme na cestu, která najednou končí a není jiné možnosti, než se pro husté mlází vrátit!
Na tomto místě si vzpomenu na můj návrat domů, po šestnácti letech. Samozřejmě mne táhlo navštívit stará místa. Tak to bylo i s cestou v Čisovicích, po které jsem chodil do školy, tak zvané provizorní charity. Ta pěšinka za mým rodným domem zmizela, bratr si tam postavil dílnu. Ale i ta poměrně široká lesní cesta nad silnicí tam nebyla. Ta co vedla k přechodu dráhy u lomu. Jak se mohla ztratit cesta?
No, asi to tak v životě bývá, že nic netrvá věčně. I naše životní cesty se jednoho dne ztratí. Aniččina cesta stále přežívá v našich duších a dokud budeme schopni myslet, bude tu, a pak? Pak se ztratí a nahradí spousty nových cest, po který půjde život dál....
Je konec léta?
29.9.09
Včera byl v Čechách svátek. Slavilo se Václava a jelikož se Svatý Václav považuje za otce národa, byl státní svátek. Byl to krásný slunečný den a byl tu i Papež. Národ se ocitl v kazajce rozhodnutí: jít se s nějakým Vencou opít, nebo si nechat dát papežovo požehnání? Zdá se, že vše dopadlo dobře, nikdo nikoho nemlátil a obě skupiny si nepřekážely. Já slavil s tím Václavem v hospodě. A zdá se, že to byl poslední slunečný den, že léto skončilo. Dnes je již pod mrakem a pořádně to fučí. Pomalu si balím, protože ve čtvrtek jedem domů, do Frankfurtu. Naštěstí tentokrát nejedu sám, Hana je tu již tři neděle a tak nechá jízdenku na autobus propadnout a jede se mnou.
Doma mne čeká služba u rybářů, neboť pořádají u jezera Oktoberfest. Další pátek má Annabella koncert, hraje sólo na klavír s orchestrem. Bude to pro ni poprvé a to ji nemohu nechat samotnou................
Jak je svět malý
29.9.09
Maceška jej jistě pro mnohé ještě pojem. Je to, nebo to byl, jemný mazlavý salám, který vznikl kdysi v rodině pana Macešky. Znal jsem toho pána pouze z vyprávění a jednou jsem ho poznal na chatě u Zděna. Žil v emigraci v Dánsku a kdysi dávno navštívil nějakého kamaráda v USA.
Minulý týden, když jsem byl za děvčaty na Šumavě, zmínila se Hana, jen aby řeč nestála, že byla v hotelu Evropa navštívit pana Macešku, protože si to přál její bratr z Ameriky. Přestože mu tento hotel patří, v recepci ho nikdo neznal. Poplašné znamení v hlavě mi dalo podmět k přemýšlení. Říkám jí: já nějakého pana Macešku znám, ale to by byla náhoda! Slovo dalo slovo a včera na Lhotu přijely Vlaďka a Hana a my pak po obědě šli na Písky do Zázrakova kde pan Maceška již čekal. Bylo to velice příjemné odpoledne, při kterém jsme zjistili, že Zdeněk, a bratr Hany se znali z dětských let. No, není ten svět malý?
Dnes je u hasičů sláva
26.9.09
Dnes je u hasičů sláva, oslavuje se otevření nové hasičské zbrojnice. Tato událost se sice již oslavovala vícekrát, podle toho, co se zrovna dostavělo. Dnes však je vše hotovo a tak jsou tu kluci, které jsou normálně jeden jak druhý, v tričku a v džínech, v parádních uniformách. Již slyším jak Jana Fučíková křičí: to jsou krásní chlapi. Od rána se peče krůta, tu mají vždy dobrou. Aby bylo slávy ještě více, přijeli někteří hasiči ve veteránech! To jsou také fešáci.....
Jak je člověk starý, tak je blbý
25.9.09
Cestou z Prahy jsem jel kolem povodí Vltavy a přišlo mi zavolat Jardovi, že bych se stavil na jedno pivo. Povodí Vltavy mi přineslo spoustu vzpomínek. Tady jsem prvně poznal lásku, milování, tady jsem byl prvně nalitý, jak náš Milan hezky říká, měl jsem naváto.
Eva s Jardou právě také přijeli z Prahy a měli nějaké plány, nákupy a tak jsme to neprotahovali. Svěřil jsem se, že jsem ty fotky ze soboty neotevřel a Evička se divila, že je prý otevřel i Wünsch. (Tón jejího hlasu měl podtón, kterému jsem nerozuměl).Tak jsem se na to právě podíval a otevřel jsem je také. Pro zajímavost: měl jsem kompletní odkaz, poslaný od Evy. Dával jsem ho stále do vyhledávače na tu linku, kam člověk píše, když něco hledá a nemá přesnou adresu. Počítač si s tím neporadil! Tentokrát jsem odkaz dal zcela nahoru, kde se zobrazují celé adresy a ejhle, fotky se otevřely. Tak Evičko, promiň! To jsem zase nadělal ostudy......
U Evy v Horáčkově ulici
25.9.09
Dnes jsem měl domluveno s Evou, sestrou Míly, mojí nejkrásnější a nejstarší kamarádkou, bývalou pražskou Bardotkou, že se u ní stavím. Miluška si totiž objednala meruňkové knedlíky a nedostala se k tomu si je v Praze vyzvednout. Pomocí navigátoru a mobilního telefonu jsem Horáčkovu ulici našel a jak sedím u stolu v obýváku a koukám se do kuchyně, říkám: tady jsem již jednou byl! To ještě žila maminka a vařila mi čaj a připálila vodu! Ta se chudinka styděla. Ano, to bylo již hodně dávno, v období, kterému jsme s Aničkou říkali "Minulý život" ! Takže ty knedlíky a ještě spoustu jiných věcí mám ve Stříbrné Lhotě, teď jde ještě o to, abych to nezapomněl tady. Podobně jako můj bratr Kája: přijel v úterý a říká: přivezl jsem ti krabici vína, mám ji v autě. A dnes, zrovna když jsem našel Žluté lázně, kde jsem měl odbočovat, na tu Horáčkovu, mi volá: jedu do Německa a ty láhve červeného mám pořád v autě!! Tak jsem mu popřál šťastnou cestu....
Oranžové Sydney
25.9.09
Tak takhle vypadala Sydney po prachové bouři, kdy byl přivát prach, tisíce kilometrů až ze středu kontinentu.
Drahé a lepší?
23.9.09
Včera večer vyprávěla Irenka příhodu, že mi běhal mráz po zádech.
Irenka je pěkná ženská, taková, kterým se v Německu říká: Rassenweib! Z těchto jednoduchých důvodů jí sluší její Audi TT, je jak na ni šité. Jenomže již delší dobu jezdí do servisu, že jí v autě něco klape. Při každé pokusné jízdě za asistence mechanika, nic neklapalo. Takže časem odepsali Irenku za hypochondra. No a včera, když jela do práce jí ulítlo kolo. Všechny šrouby u předního kola se vyšroubovaly. Ještě že nejela 200 za hodinu, jak má ve zvyku a nic se jí nestalo.
Audi TT mělo, podobně jako první Mercedes A klase, mnoho potíží. Z neznámých důvodu se vůz dostával při vyšších rychlostech do smyku! Oni asi počítače dokáží vypočítat mnoho ale ne vše. Takže do vozu nacpali nějakou elektroniku a vyrábí se dál, i když svého času měl na mále. Hlavně že se Irence nic nestalo. Narodila se 22.9.2009 na Strakonické dálnici nedaleko u Prahy, v ranních hodinách. Podruhé, samozřejmě......
Indiánské léto
23.9.09
Letos je překrásné počasí a tady u nás na Brdech panuje již mnoho dní Indiánské léto. Louky a pole se tetelí teplým větrem, v lesích je chladivý vzduch a slunce se toulá modrou oblohou, aniž by pálilo, jen hřeje.
Jak jsem se již zmínil, zavála k nám touha po domově tento rok opět Roberta s tátou Vencou. Vždy se přijdou najíst do hospody a neustále vypráví příběhy. Byli letos již v Paříži, teď chtějí jet na slovensko, odkud pochází Vencova babička a ještě mají namířeno do Řecka. Vždy přijdou a vypráví. Za pár dní však zase zmizí v Kanadě a dáli Bůh, zase za dva roky setkáme......
K čemu je dobré mít břicho
23.9.09
Jezdím již mnoho let auty, kterým se říká VAN. Jsou to tak zvané velkoprostorové auta pro velké rodiny, nebo pro lidi co rádi neustále něco vozí. My jsme s Aničkou patřili k té druhé skupině.
Nicméně, k věci: tyto auta mají skoro celý motor zakrytý předním sklem. Je to dobré a je to pěkné, velkorysé. Ale zkuste u těchto vozů umýt vnitřní stranu skla!! A tak mne velice potěšila a Hana, když jsem odjížděl ze Šumavy tak povídá: já ti umyji sklo, ty se tam přes to břicho nedostaneš...
Pamatuj: všechno má své pro a proti....
Odpolední procházka
21.9.09
Včera mne Milan vystrašil: najednou stál uprostřed domu a zval mne na procházku. Že si prý musí protáhnout nohy. Šlo se na Roviny a přes mou domněnku, že tam nedojdu, jsem to zvládl docela lehce. Samozřejmě jsme zasedli u Dörnerů a Milan že si dáme láhev vína. Říkám: já šel na procházku, peníze nemám! To je jedno, mínil Milan.
"U Dörnerů" je to hezká lesní hospůdka na pokraji velké chatové oblasti. Chodili jsme tam s Aničkou také rádi. Ale od té doby jsem tam byl včera poprvé. Pajda si lítal s pejsky a my se dobře bavili s celou rodinou. Je tam takové hezké rodinné prostředí. Až paní hostinská spustila poplach, že mi Pajda odchází s nějakou paní. Vyběhl jsem ven a vidím, jak se Markéta s Dydýnkou a ještě s jedním černým pejskem vzdaluje. Pajda se hned vrátil a paní Dörnerová říká: vždycky si tu ta paní dá jedno pivo a teď šla dál... No jo, povídám, to je mi líto a ona sem nešla kvůli mně.
Poučení dne: někdy s věcmi nic nenaděláš....
Politika
17.9.09
Dnes večer jsme se po dlouhé době setkali se Zdeňkem a Janou z Písků, ve staré hospodě. Měli jsme si o čem povídat, oni se vrátili z Chorvatska a já ze Šumavy. Nálada se v hospodě vyvíjela nečekaně dobře, přestože Milan měl na mé stolovníky nabroušeno kvůli nějaké nicotnosti, statečně se ovládal a pak celou příhodu odepsal. Panáky se posílaly z jedné strany hospody k druhé a byl to dobrý večer. Až se přišlo na politiku. Vím, že tady do toho nemůžu mluvit, ostatně ani v Německu politice nerozumím, jen jako hodný občan vím, koho chci volit. Jenomže tady v Čechách mohu být já nevím jak hodný, koho volit? To bych nevěděl. Nicméně debata byla tak náruživá, že se několik hostů počalo nacházet na pokraji infarktu! Já chápu jednu věc, co občané Česka nepochopí: dvacetiletá demokracie je příliš mladá, aby mohla bezúhonně fungovat! Jak ve vládních kruzích, tak mezi občany. Jen jedinou věc, jako absolutní neznalec poměrů nechápu: jak je možné, že může beztrestně existovat komunistická strana.....
Zahrada
17.9.09
Dnes jsem dělal na zahradě. Pivoňky se mohly již ostříhat, letos již nevykvetou. Protože jsem na zídku plotu pokládal kameny, aby mi Pajda neutíkal, a přišlo mi to, že to vypadá docela pěkně, položil jsem je pod celým plotem.
Přitom mi došlo, že krtek přestal být aktivní. Již delší dobu. Jen nevím proč. Ptal jsem se nenápadně kamaráda Rudy, zda je propan butan lehčí, či těžší než vzduch. Když mi potvrdil, že těžší, napumpoval jsem ho do těch děr. Je to již nejméně dva týdny. Zároveň jsem dostal od kámoše Ládi větrníky umně udělané z pet-flašek, které neustále vedou zvuk (klapot který vzniká při rotaci a je dost hlasitý) do hloubky zahrady. Takže, proč se krtek vystěhoval ani nevím!
Proč nechodíš do staré hospody?
17.9.09
Tuto otázku jsem zaslechl včera v hospodě. Právě jsem se vrátil ze Šumavy. Nevím kdo komu to říkal, ale přivedlo mne to k zamyšlení, když jsem dnes chodil s Pajdou po lese. Naše hospoda za mým domem má tu smůlu, že majitel, jež ji koupil a zvelebil, ji neprovozuje. Tím pádem budou vždy problémy s nájemci. Jedni budou dobří a jiní horší ale střídat se budou stále.
Jenomže starousedlíci znají hospodu, tedy její budovu od dětství, chodili do ní již jejich rodiče i prarodiče. Takže ne ten co točí pivo láká zákazníky, nebo je posílá různými slovy ke konkurenci, ale stará tradice, kterou hospoda ve Stříbrné Lhotě bezesporu má, je tím magnetem!
A proč tam chodím já? No, chodil jsem tam s Aničkou, v podstatě na její přání. Nikdy jsem nebyl hospodský typ, ale protože tam kluci hrají staré trempské písně, cítili jsme se tam dobře. Pak, když Anička již věděla, že má dny spočítané, vodila mne tam záměrně, abych měl kam jít, až budu sám!
Vždy, když jsem mezi lidmi, kteří Aničku znali, jako bych ji cítil, jako bych k ní byl blíže. Všichni znali její boj a statečnost, její veselí a smích její radost ze života. Do posledních týdnů jsem ji tam i na vozíčku vozil, aby si mohla zazpívat....
Tak proto chodím do naší staré hospody!
Měsíční kámen
16.9.09
Dnes, před mým odjezdem ze Šumavy, jsme šli navštívit pověstný menhir, jak jsou nazývány kameny, postavené do své pozice lidskou rukou. Byly takto stavěny někdy koncem pravěku a sloužily k různým účelům. Tento měsíční kámen je pověstný svou energií, kterou vyzařuje. Zápornou i kladnou. Cesta nás vedla hlubokým lesem a nekončící mlhou. V okolí Javorníka se těchto menhirů nachází více. Při psychotronickém průzkumu v roce 1994 byla zjištěna jeho energie jak je u těchto zářících kamenů (aktility) běžné. Podle předepsaného postoje jsme se dotýkali kamene a každý něco cítil. No jasně, stálo to vedle kamene na připevněné tabuli napsáno......
Hluboká nad Vltavou
16.9.09
Měli jsme s Aničkou kšeft a pro ten jsme nemohli jezdit dlouhá léta na výlety, za poznáním, vzdělám či sportem. Když jsme to konečně mohli, nějak jsme na to zapomněli. Proto pro mne byla návštěva hradu Hluboká neskonalým dojmem. Jednak jsem si připadal jako na školním výletě, (také jsem Hanu s Vlaďkou pokáral, že jsme neměli zabalenou svačinu s vařenými vejci. Taková vařená vejce, když byl žákům podán pokyn ke svačení, dokázala vzduch v autobuse pěkně osvěžit!!) a jednak jsem byl překvapen tou nádherou. Hrad Hluboká je znán z nedávného zasedání G8 či co to bylo. Zajímalo mne, zda účastníci zasedání na hradě také spali: ne, odpověděla mi mladá průvodčí hradem, jenom jsme museli vystěhovat tisíc kusů nábytku, aby si mohli politici postavit svůj. Spali v hotelu blbla.. Někdy se zdá úsilí, které se na různá politická jednání vynaloží nepochopitelné. Dalo by se vše domluvit v hospodě na rohu, že ano, ale reprezentace státu je důležitá, to aby třeba Angela pochopila, že Češi neslezli před dvaceti lety ze stromů, že tu měli výjimečnou kulturu a historii a aby se alespoň trochu zastyděla. Poslední vládci Hluboké byli Schwazenbergové, o největší technické vymoženosti se zasloužila hradní paní Leonora. Hradu vládli až do příchodu Hitlera a protože neodhodlali s nacisty kolaborovat, utekli do USA a do Kanady. V roce 1948 vydala československá vláda zvláštní zákon, podle kterého byl hrad zestátněn a nebylo možné ho Schwarzenbergům v restituci vrátit. Jedná se tu o jinou větev rodu, než o nynějšího politika Karla Schwarzenberga, ten svůj majetek po sametové revoluci obdržel........
Asko
14.9.09
Asko je pes. Tedy, vůbec to není pejsek, je to spíše poloviční tele. Ale dobrák od kosti. Jak ho Pajda prvně spatřil pojala ho hrůza a záchvat nekončícího štěkotu. Asko se na to díval s humorem a pak na Pajdu dýchnul a ten to vzdal. To Askovo dýchnutí bylo jako vichřice. Pak už se pejskové snášeli. Ono jim nic jiného nezbylo, neboť celé pondělí seděli svorně v autě. Od rána totiž vytrvale lije. Učinili jsme pokus o návštěvu Kašperského hradu ale pro déšť to jednoduše nešlo. Ani igelitka, ve které mám normálně startující kabel, mi na hlavě nebyla nic platná. Samozřejmě jsem ten kabel vyndal. Pak jsem si koupil v Kašperských horách kapuci a novou vycházkovou hůl, protože jsem si svou zapomněl na Lhotě. Majitel domu mi poskytl hůl lyžařskou, ale to vypadalo trochu divně. Možná právě proto se Šumava, zahalila do mlhy. Navštívili jsme i Sušici s překrásným náměstím. Teď odpoledne se za okny nachází nic! Kdybych neměl včera to štěstí ten krásný výhled vidět, myslel bych si, že se nacházím v kraji bez kraje…..
Cesta na Šumavu
14.9.09
Včera, v neděli, jsem se vypravil za Hanou a Vlaďkou na Šumavu. Šumava pro mne byla vždy opředena tajemstvím a bájemi, hlavně proto, že jsem tam ještě nebyl. Jednou jsem na Šumavu chtěl jet, s kamarádem Jardou: říkali jsme tomu velký vandr a bylo to o první dovolené našeho učebního poměru. Předcházelo tomu sezení na Spořilovské zahradě, přítomna byla Jardova maminka, moje maminka a schůzovalo se o tom, zda nás smějí, či zda si to mohou dovolit nás samotné pustit. Moje máti zastávala názor, že si jako nebiologická matka může vůči mně zdaleka méně dovolit a v mé výchově cítila v zádech dozor celé rodiny. Ale nebyla to pravda, celá rodina byla ráda, že se o mne, puberťáckého spratka, starala. Jardova matka měla jiné námitky, neboť tyranizovala rodinu svou příslušností k Svědkům Jehova. Nakonec jsme tedy to svolení dostali a vyrazili jsme. Měli jsme v plánu první noc přespat ve Voznici. Z té první noci se stalo nocí 21 a tím pádem konec naší dovolené a tak jsem se na Šumavu nedostal.
Jednou, o mnoho let později jsem trávil se svou vlastní, mladou rodinou dovolenou v Bayerischer Wald a na svou rodnou hroudu jsme se chodili koukat na nádraží v Železné rudě. Půlka nádraží byla česká a půlka německá. Na té české půlce stáli čeští vojáci a mířili na nás samopaly. Jelikož jsem byl jen o málo starší než oni, nacházela se tu možnost, že nás odstřelí vzteky, že my jsme na západě a oni ne. Zřetelně slyšeli naši češtinu. Neustále jsme okřikovali Adriana, který se mermomocí snažil zdrhnout na východ. Byli mu asi dva roky. Když jsem o tom psal babičce do Čisovic, poslala mi chudinka dojemný dopis, ve kterém psala, že to byl domov, který to dítě, vychovávané v cizině, volal domů.
Tak abych zůstal u věci: dorazil jsem v neděli odpoledne do sluncem prozářené, tiché a přátelské Šumavy, do osady Bušice, která se nenacházela na mapě a ani navigátor neměl o její existenci zdání. V domě, kde jsou Hana a Vlaďka ubytovány vládne klid a zástava času. Prý si dům krátce po sametové revoluci počal stavět nějaký Čechokanaďan, banky se však spletly ve financování a nakonec objekt skončil ve dražbě. Nynější majitelé dům dostavěli, ale dech kanadského velkoprostorového pojmu bohužel domu vzít nemohli. A tak se denně třikrát hledám v koupelně, jež je větší, než můj obývák v Bischofsheimu. Večer, po vydatné odpolední procházce, jsme trávili ve společnosti Ruby Cabernet z Kalifornie…..
Zima
12.9.09
Přestože nám slibují krásné babí léto, je dnes nepříjemně zima. Vyšel jsem s Pajdou jen tak a hned jsem se vracel. Milan chtěl něco pomoci na PC ale asi ještě spal, nemohl jsem se na něj domlátit. Asi měl dlouhou službu. Nevím, zda se ještě dnes dostanu k deníčku, pakliže ne, tak se na pár dní loučím. Jedu se podívat na Šumavu. Původně jsem měl jet na Vysočinu ale plány se změnily a jede se do obce Bošice u hory Javorníku. Protože jsou tam na malém území dvě Bošice, tak jsem zvědav, zda to najdu. Tak čau až na potom.......
Děvčata
11.9.09
Dnes je smutné výročí 11. září, kdy napadli teroristé dvojčata mrakodrapů v New Yorku. Ne, že by u toho byla nějaká veliká publicity. Ono to totiž nikoho moc nezajímá, protože ta nejistota, že si to vše Buschova vláda mohla inscenovat, aby mohla lidu presentovat nepřítele, je veliká. Zrovna jako ideologie životního prostředí, která se stala programem každé vládní strany je směšná. Nikdy, ale opravdu nikdy, nebudou mít lidé moc nad naší planetou. Ani ve smyslu záchranném ani ve smyslu nějakým způsobem dění na této planetě ovlivnit.
Ale dejme tomu, že vlády všech zemí musí mít nějakého nepřítele, aby mohly vládnout, je to životní šílenství ještě to nejmenší zlo.
Dnes večer v hospodě to bylo všem putna. Děvčata, která měla i více jak sedmdesát let, se smála a zpívala písně mládí. Pamatuji si na scénku ze slavného seriálu "Ptáci v trní" kdy stará dáma nabízí svou lásku mladému knězi, jež měl v hlavě jen pozici ve Vatikánu. Říká mu: jsem stará a má životní skořápka je již nelákavá a nevzhledná, ale ve svém nitru jsem stále mladá a lačná milostných dobrodružstvích. Ale, nikdo o mne již nestojí....
Nikdo, kdo se tohoto věku nedožil, to nemůže pochopit a to je dobře. Mládí je tu od toho, aby bylo mladé, aby dalo útěchu starým. A ti staří by neměli dělat hlavu mladým, že jsou staří, protože i oni se toho pocitu (když jim bude osud přát) dožijí.......
To jsem se bál
10.9.09
Včera si k našemu stolu v hospodě přisedl vnuk pana Hlušičky, co se tady stará o statek. K debatě se dostalo vše množné, avšak horor bylo vyprávění i divokých prasatech. Že se tato divoká zvěř přemnožila se všeobecně ví. Ale jak dokáže být nebezpečná člověku, o tom se již mluví méně. Bachyně, když má pocit, že by se mohlo ublížit mláďatům, dokáže i překousnout člověku ruku. Myslivecký spolek má provádět odstřel, ale takový kanec se jednou střelou zabít moč často nepovede. Navíc je prémie za odstřel malá, zpeněžit maso je docela obtížné, jsou nutné veterinářské kontroly a nakonec nikdo v podstatě o kančí maso moc nestojí. Máme tady v Mníšku dvě stáda, která se nastěhovala k lidským obydlím a tam se střílet vůbec nesmí, aby nedošlo k neštěstí. O celé té věci se moc na veřejnosti nemluví, přestože je docela reálné, že divočáci mohou přenášet prasečí chřipku. To pak bude mela. A tak jsem dnes šel lesem a docela se bál.....
Sedět na správné straně stolu
9.9.09
Onehdy jsem seděl na té správné straně stolu a řeknu vám, že mi bylo na blití. Věc se má takto: představte si, že máte hospodu a dámském záchodě došly papírové ručníky! Normální situace je zcela jednoduchá. Nějaká Ingrid vběhne do výčepu a řekne: Ančo, u dam jsem právě dobrala papírové ručníky. Anča odpoví: jo, Ingrid, tady máš hned dva balíky, díky, že jsi mi řekla. Ingrid jde chodbou a potká pána s úsměvem drahého zubaře a ten se zeptá: co to děláš, Ingrid? Ale došly na dámském ručníky, tak je tam nesu. Na dámském se nachází dáma se rty zmalovanými do věčného úsměvu a zrovna ty ručníky hledá. Ingrid jí je strčí do ruky.
Dalo by se říci, že je celý konflikt vyřešený! Ale to se zcela mýlíte. Na tarase sedí president klubu a pán drahé zuby by si s ním rád popovídal ale neví o čem. A tak ho napadnou ty papírové ručníky. Pane presidente, představte si, že na dámském záchodě nejsou ručníky! Žena se stalým úsměvem na rtech se přidá: a to již nejméně týden! A tak se sedí na správné straně stolu, a jak řeč plyne, najde se ještě mnoho jiných nedostatků kterými hospodská Anča oplývá, že by mohlo padnout rozhodnutí, hospodu zavřít. A jelikož Anča sedí na té nesprávné straně stolu, nikdy se o takové podobné debatě nedoví.
Moudrost dne: nevěř usměvavým lidem.....
Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří...
8.9.09
O současné vládní krizi bych nemohl napsat nic lepšího, než napsal pan Jiří Krejčí
Trochu jsem se uklidnil
8.9.09
Trochu mi to trvalo, než jsem se svěřil Láďovi, že jsem v noci potkal cestou lesem divočáka. On totiž byl velký a statný, což jsem v deníčku nezamlčel, ale on byl bílý. Právě ta barva mi dělala starosti. V hlavě se mi honily myšlenky o Bohnicích a bílých myškách.....
Tak to byl pěkný kus a starý, ty dostanou šedivou srst a ve světlech auta vypadají bílí, uklidnil mne můj soused u stolu štamgastů. Bum a prásk, to se mi svalil kámen ze srdce....
Pajda nevychází z údivu
6.9.09
Sklípek byl již značně napěchován písněmi, když jsme tam s Pajdou dorazili. Jarda je můj kamarád a je to trubadur na slovo vzatý. Mimo rokenrolů zpívá milostné písně a jo, pak jsou tu ještě písně, které jsme zpívávali spolu v době našeho počátku vnímání světa.
Sklípek čpěl pohodou a dobrou náladou a Pajda narazil pod stolem na obřího psa, nějakou mutaci malamuta, velice milé povahy ale Pajdu nemohl vystát. I vyrazil Pajda zpět ze sklípku a tady u vchodu ho napadala Šestákovic kočka, neboť jí ještě trne v paměti, že jsem jí ukradl jedno kotě. Až na tyto maličkosti to byl výborný večer, hrál jsem akordy, o kterých jsem neměl zdání že existují a Jardův lodní přítel basoval na pravou basu. Neustále si ze mne dělal legraci, ale já se nedal. Pak se ve dveřích objevil růžový sen v podobě silně podnapilé dívky, která do sklípku vstoupila, ne, ona byla vláčena hochem, jež byl o dvě třetiny méně hmotný než ona, držíc v ruce štamprdle z neznámých důvodů plné šňapsu. Jak to dokázala, že ho nevylila, zůstane na věky tajemstvím. Nicméně po nějaké době je Jarda vyhodil, protože počali z neobratnosti bourat stoly. Jak Jarda vystřelil, aby ochránil své vlastnictví, přestal i kulhat.
Pak jsme hráli v klidu dál. Pajda chtěl do pelíšku a tak jsem si i já v autě ustlal. Ráno mne probudila zima, bylo jen 6 stupňů, tak jsem nastartoval auto a vyrazil domů. Tak brzo jsem probouzejícím se dnem již dávno nejel........
Proč táhnou lososi
5.9.09
Včera byl pátek, tedy obvyklé kulturní posezení s kytarami a zpěvem. Samozřejmě u toho ten či onen vypije jedno nebo dvě piva. Jsou i jiní, co vypijí láhev vína.
Vypravil jsem se tam dříve, jako každý den prošel lesem aby měl i pejskem svojí denní zábavu a již jsem vešel do výčepu. Chtěl jsem si dát večeři, než dorazí ostatní. Doma na mne zírá z lednice studený vzduch, nechápu, proč ho stále chladím. No a k věci: v hospodě seděl Robert s otcem, právě přiletěli z Kanady. Otec mluví normálně česky jenom pro některá specifická slova nenachází překlad. Robert, jeho syn, česky nemluví ale všemu rozumí. Takže, je snadné si s ním povídat, stačí se jen tak dlouho vyptávat co že to povídal, až kývne hlavou, že jsem to pochopil. Naposledy tu byli před dvěmi roky a zase plánují, že se přijedou podívat. Dokonce si chtějí zažádat o český pas, proč ne, jsou stále občany Česka. Mají se v Kanadě dobře, mají velkou rodinu ale otec se prostě jednou za dva roky zblázní a táhne do Míšku pod Brdy, kde se narodil a kde vyrůstal......
Noční setkání
3.9.09
Měli jsme večer posezení u Káji ve dvoře. Bratr griloval pravou svíčkovou, kterou předtím obalil drceným pepřem. Monika k tomu dělala americké brambory, které, jak je známo se jedí se slupkou, věc, která se ještě před pár lety neznala. Kdo prosím vás jedl neloupané brambory? A přesto jsem je jedl již před 40 lety na ostrově Teneriffa, kde se vařily v mořské vodě.
Večer byl příjemný a dlouho se protáhl. Při zpáteční cestě jsem jel přes Kytín, cesta tu vede lesem. Nejprve mi přes cestu přeběhlo stádo srnek a pak se mi do cesty postavil divočák. Chvíli váhal, zda by mne zdolal a pak zase zmizel v lese. Brrr nechtěl bych ho potkat v lese bez obrnění mého vozu......
Výročí
3.9.09
Včera jsme se dali do gala a šli, Kája, Monika a Andreas a i já do restaurace. Arnoštka s Karlem měli výročí svatby. Byli jsem pozvaní do naší hospůdky za domem. Sám si ještě pamatuji na jejich svatbu. Bylo to v roce 1953 a mně bylo osm let. Obřad byl v nuselské radnici a pak se hodovalo na Smíchově v bytě Karlovy matky. Přestože můj otec asi se svatbou nesouhlasil a nebo odmítl přijít, přece jen se tam nakonec objevil. Od domu nebylo daleko na tehdejší konečnou tramvaje čísla "4" a to byly první soupravy, kterým se říkalo nové. Vím, že jsem se tam vypravil a nekonečně dlouho jsem se na ty moderní vlaky pouliční dopravy díval. Proto jsem byl nečekaně překvapen výkřikem matky: tady jééééé!!! Za jejími zády jsem spatřil porůznu roztroušené jiné účastníky hostiny, jak se dívají do ulic a popelnic a oslovují pasanty. Mysleli si totiž, že jsem se ztratil..........
To je rána
3.9.09
Je tu takový nějaký blázinec. Ale, kde na světě není v politice blázinec. Avšak aby politici jednali v rozporu s Ústavou ČR to je divné! Oni ti páni nejsou študovaní? Nebo neumí číst, aby si mohli ověřit, zda vládnou tak jak si sami Ústavu vytvořili? Podrobnosti se dovíte od pana Václava Vlka staršího.....
Čarokrásný kraj
2.9.09
Počátek září a úplněk, krásné počasí, teplé dny a příjemné noci, to vše probouzí v člověku touhu. Bolestivou touhou po dálkách, po nových zážitcích, po svobodě a dobrodružství po vzdělání.... Snad každé mládí je trýzněno touto touhou a asi je to přirozená síla osobních pokroků a úspěchů.
Když jsem se včera vracel noční krajinou osvícenou úplňkem přepadla mne na chvilku ta touha mládí, alespoň se mi zdálo že ji krátce cítím. Avšak zaujala mne krása krajiny. Tak silně a intenzívně jsem ji ještě nevnímal. Ano, člověk musí projet kus světa, aby pochopil, jak je u nás krásně....
Sluneční zátoka
1.9.09
Jako zloděj jsem se blížil k cíli, tu chvilku jsem si chtěl nechat sám pro sebe. Rozhodl jsem se, že navštívím sluneční zátoku!
Sbalil jsem si usárnu, obul kanady, (hodil deku do auta a přihodil sandály) a vydal jsem se po prašných cestách, utrmácen vedrem (přeřadil na dvojku a zapnul klima) a okouzlen krajem jsem dojel k brodu, který jsem statečně zdolal a zátoka se přede mnou odhalila v celé své kráse. Jak sličná panna se linula říčka kolem jejího ladného pasu, před tím však musela opustit hlubokou, temnou tůň, kam se její vody vlévají divokou peřejí. Posvátné ticho a šum staletých stromů rušil jen výrostek, který se opodál pomocí mobilního telefonu rozcházel se svou dívkou.
Postavil jsem tábor, (zaparkoval ve stínu) vzal si plavky a hurá do chladivých vod Niagary. Pak jsem prošel peřeje následován věrným vlčákem (Pajdou) a přemýšlel, zda mám tomu spratkovi na telefonu nakopat zadní tváře, neboť počal být na dívenku dost sprostý, ale pak jsem to vzdal. Vždyť ona měla volbu: mohla tam někde jinde ten hovor ukončit. Slunce konejšilo zátoku, jak jsem to jako starý tramp mohl posoudit, po celý den. Na protější straně se tyčila obrovská skála a voda u její zdi se zlatě leskla. Pravděpodobně se zde ještě nacházely zbytky zlaté žíly. Pak se ozvala voda plesknutím jakoby medvěd tlapu plácl po táhnoucím lososu, byl to však mobil, jež byl se slovy, ty stará krávo, vhozen spratkem do věčna toku. Jak krásné vzpomínky mi tu vyvolalo mé mládí a jak rozdílné bylo to mládí nynější. Čekal jsem, že si mladík přijde půjčit můj telefon a měl jsem připraveny nabité kolty a vlčák, (Pajda) dutým a hlubokým tónem vrčel (usnul na slunci a chrápal) avšak ten naskočil na koně (nastartoval motorku) a zmizel za ohybem řeky. Nastalo božské ticho a pojednou jsem počal vnímat, co mi řeka vypráví: chodil jsi krajem, dobýval jezera a ztracené tábory v hlubokých lesech, byl jsi mlád a šťasten, zpíval jsi písně a ty vzpomínky a ještě i pár kamarádů ti zbylo. S pocitem bázně jsem hleděl do vod mluvící řeky a přísahal jsem, že hned jak dojedu do Davle, kam jsem zrovna jel, vše Jardovi budu vyprávět. Avšak nedošla na to řeč: bylo tolik jiných příhod, o kterých bylo nutno hovořit! Takže až příště. Evičko a Jardo, díky za pěkný večer....
Nejsem vejtaha
1.9.09
Nejsem vejtaha ale pochlubit se musím. Paní Daně se zalíbily mé presentace na mých stránkách. Jistě ne zrovna jejich obsah, ale styl. Ten by se jí hodil na presentaci do, jak zde sama píše: Chtěla bych takovou prezentaci udělat o Rukopise královédvorském a zelenohorském...
Samozřejmě program hned s Rudou pochopili a udělali pokusnou presentaci. Jenomže kamarád Ruda je povoláním programátor a o to více mne těší, že jsem mohl poradit.....
Škola
1.9.09
Dnes je den, který kdysi pro nás býval významným, otravným a pak ztratil veškerou svou důležitost. A pak se to opět vše opakovalo. Jenže jsme již nebyli my těmi dětmi, ale byly to naše děti. Nastal první školní den, první den po velkých prázdninách.
Dnes, když člověk nastoupil na věčné velké prázdniny, se spíše pomýšlí na to, kdy ty prázdniny skončí. Z trochou sentimentů přichází člověk vlastně na to, na co přišel
Jiří Suchý ve své písni již dávno: život je pro
29.9.09
Chodím s Pajdou lesem, denně stejnou cestou. Tedy v lese chodíme cestičkami, které po sobě zanechávají asi zvířátka. Takové cestičky jsou zřetelné, je jisté, že tudy někdo chodí. Ale vždy znenadání zmizí a kousek dál se objeví nové. Pajda však jde najisto a vždy mne vyvede u dvojčete. To je strom se dvěmi kmeny a my s Pajdou mu tak říkáme. Avšak někdy narazíme na cestu, která najednou končí a není jiné možnosti, než se pro husté mlází vrátit!
Na tomto místě si vzpomenu na můj návrat domů, po šestnácti letech. Samozřejmě mne táhlo navštívit stará místa. Tak to bylo i s cestou v Čisovicích, po které jsem chodil do školy, tak zvané provizorní charity. Ta pěšinka za mým rodným domem zmizela, bratr si tam postavil dílnu. Ale i ta poměrně široká lesní cesta nad silnicí tam nebyla. Ta co vedla k přechodu dráhy u lomu. Jak se mohla ztratit cesta?
No, asi to tak v životě bývá, že nic netrvá věčně. I naše životní cesty se jednoho dne ztratí. Aniččina cesta stále přežívá v našich duších a dokud budeme schopni myslet, bude tu, a pak? Pak se ztratí a nahradí spousty nových cest, po který půjde život dál....
Je konec léta?
29.9.09
Včera byl v Čechách svátek. Slavilo se Václava a jelikož se Svatý Václav považuje za otce národa, byl státní svátek. Byl to krásný slunečný den a byl tu i Papež. Národ se ocitl v kazajce rozhodnutí: jít se s nějakým Vencou opít, nebo si nechat dát papežovo požehnání? Zdá se, že vše dopadlo dobře, nikdo nikoho nemlátil a obě skupiny si nepřekážely. Já slavil s tím Václavem v hospodě. A zdá se, že to byl poslední slunečný den, že léto skončilo. Dnes je již pod mrakem a pořádně to fučí. Pomalu si balím, protože ve čtvrtek jedem domů, do Frankfurtu. Naštěstí tentokrát nejedu sám, Hana je tu již tři neděle a tak nechá jízdenku na autobus propadnout a jede se mnou.
Doma mne čeká služba u rybářů, neboť pořádají u jezera Oktoberfest. Další pátek má Annabella koncert, hraje sólo na klavír s orchestrem. Bude to pro ni poprvé a to ji nemohu nechat samotnou................
Jak je svět malý
29.9.09
Maceška jej jistě pro mnohé ještě pojem. Je to, nebo to byl, jemný mazlavý salám, který vznikl kdysi v rodině pana Macešky. Znal jsem toho pána pouze z vyprávění a jednou jsem ho poznal na chatě u Zděna. Žil v emigraci v Dánsku a kdysi dávno navštívil nějakého kamaráda v USA.
Minulý týden, když jsem byl za děvčaty na Šumavě, zmínila se Hana, jen aby řeč nestála, že byla v hotelu Evropa navštívit pana Macešku, protože si to přál její bratr z Ameriky. Přestože mu tento hotel patří, v recepci ho nikdo neznal. Poplašné znamení v hlavě mi dalo podmět k přemýšlení. Říkám jí: já nějakého pana Macešku znám, ale to by byla náhoda! Slovo dalo slovo a včera na Lhotu přijely Vlaďka a Hana a my pak po obědě šli na Písky do Zázrakova kde pan Maceška již čekal. Bylo to velice příjemné odpoledne, při kterém jsme zjistili, že Zdeněk, a bratr Hany se znali z dětských let. No, není ten svět malý?
Dnes je u hasičů sláva
26.9.09
Dnes je u hasičů sláva, oslavuje se otevření nové hasičské zbrojnice. Tato událost se sice již oslavovala vícekrát, podle toho, co se zrovna dostavělo. Dnes však je vše hotovo a tak jsou tu kluci, které jsou normálně jeden jak druhý, v tričku a v džínech, v parádních uniformách. Již slyším jak Jana Fučíková křičí: to jsou krásní chlapi. Od rána se peče krůta, tu mají vždy dobrou. Aby bylo slávy ještě více, přijeli někteří hasiči ve veteránech! To jsou také fešáci.....
Jak je člověk starý, tak je blbý
25.9.09
Cestou z Prahy jsem jel kolem povodí Vltavy a přišlo mi zavolat Jardovi, že bych se stavil na jedno pivo. Povodí Vltavy mi přineslo spoustu vzpomínek. Tady jsem prvně poznal lásku, milování, tady jsem byl prvně nalitý, jak náš Milan hezky říká, měl jsem naváto.
Eva s Jardou právě také přijeli z Prahy a měli nějaké plány, nákupy a tak jsme to neprotahovali. Svěřil jsem se, že jsem ty fotky ze soboty neotevřel a Evička se divila, že je prý otevřel i Wünsch. (Tón jejího hlasu měl podtón, kterému jsem nerozuměl).Tak jsem se na to právě podíval a otevřel jsem je také. Pro zajímavost: měl jsem kompletní odkaz, poslaný od Evy. Dával jsem ho stále do vyhledávače na tu linku, kam člověk píše, když něco hledá a nemá přesnou adresu. Počítač si s tím neporadil! Tentokrát jsem odkaz dal zcela nahoru, kde se zobrazují celé adresy a ejhle, fotky se otevřely. Tak Evičko, promiň! To jsem zase nadělal ostudy......
U Evy v Horáčkově ulici
25.9.09
Dnes jsem měl domluveno s Evou, sestrou Míly, mojí nejkrásnější a nejstarší kamarádkou, bývalou pražskou Bardotkou, že se u ní stavím. Miluška si totiž objednala meruňkové knedlíky a nedostala se k tomu si je v Praze vyzvednout. Pomocí navigátoru a mobilního telefonu jsem Horáčkovu ulici našel a jak sedím u stolu v obýváku a koukám se do kuchyně, říkám: tady jsem již jednou byl! To ještě žila maminka a vařila mi čaj a připálila vodu! Ta se chudinka styděla. Ano, to bylo již hodně dávno, v období, kterému jsme s Aničkou říkali "Minulý život" ! Takže ty knedlíky a ještě spoustu jiných věcí mám ve Stříbrné Lhotě, teď jde ještě o to, abych to nezapomněl tady. Podobně jako můj bratr Kája: přijel v úterý a říká: přivezl jsem ti krabici vína, mám ji v autě. A dnes, zrovna když jsem našel Žluté lázně, kde jsem měl odbočovat, na tu Horáčkovu, mi volá: jedu do Německa a ty láhve červeného mám pořád v autě!! Tak jsem mu popřál šťastnou cestu....
Oranžové Sydney
25.9.09
Tak takhle vypadala Sydney po prachové bouři, kdy byl přivát prach, tisíce kilometrů až ze středu kontinentu.
Drahé a lepší?
23.9.09
Včera večer vyprávěla Irenka příhodu, že mi běhal mráz po zádech.
Irenka je pěkná ženská, taková, kterým se v Německu říká: Rassenweib! Z těchto jednoduchých důvodů jí sluší její Audi TT, je jak na ni šité. Jenomže již delší dobu jezdí do servisu, že jí v autě něco klape. Při každé pokusné jízdě za asistence mechanika, nic neklapalo. Takže časem odepsali Irenku za hypochondra. No a včera, když jela do práce jí ulítlo kolo. Všechny šrouby u předního kola se vyšroubovaly. Ještě že nejela 200 za hodinu, jak má ve zvyku a nic se jí nestalo.
Audi TT mělo, podobně jako první Mercedes A klase, mnoho potíží. Z neznámých důvodu se vůz dostával při vyšších rychlostech do smyku! Oni asi počítače dokáží vypočítat mnoho ale ne vše. Takže do vozu nacpali nějakou elektroniku a vyrábí se dál, i když svého času měl na mále. Hlavně že se Irence nic nestalo. Narodila se 22.9.2009 na Strakonické dálnici nedaleko u Prahy, v ranních hodinách. Podruhé, samozřejmě......
Indiánské léto
23.9.09
Letos je překrásné počasí a tady u nás na Brdech panuje již mnoho dní Indiánské léto. Louky a pole se tetelí teplým větrem, v lesích je chladivý vzduch a slunce se toulá modrou oblohou, aniž by pálilo, jen hřeje.
Jak jsem se již zmínil, zavála k nám touha po domově tento rok opět Roberta s tátou Vencou. Vždy se přijdou najíst do hospody a neustále vypráví příběhy. Byli letos již v Paříži, teď chtějí jet na slovensko, odkud pochází Vencova babička a ještě mají namířeno do Řecka. Vždy přijdou a vypráví. Za pár dní však zase zmizí v Kanadě a dáli Bůh, zase za dva roky setkáme......
K čemu je dobré mít břicho
23.9.09
Jezdím již mnoho let auty, kterým se říká VAN. Jsou to tak zvané velkoprostorové auta pro velké rodiny, nebo pro lidi co rádi neustále něco vozí. My jsme s Aničkou patřili k té druhé skupině.
Nicméně, k věci: tyto auta mají skoro celý motor zakrytý předním sklem. Je to dobré a je to pěkné, velkorysé. Ale zkuste u těchto vozů umýt vnitřní stranu skla!! A tak mne velice potěšila a Hana, když jsem odjížděl ze Šumavy tak povídá: já ti umyji sklo, ty se tam přes to břicho nedostaneš...
Pamatuj: všechno má své pro a proti....
Odpolední procházka
21.9.09
Včera mne Milan vystrašil: najednou stál uprostřed domu a zval mne na procházku. Že si prý musí protáhnout nohy. Šlo se na Roviny a přes mou domněnku, že tam nedojdu, jsem to zvládl docela lehce. Samozřejmě jsme zasedli u Dörnerů a Milan že si dáme láhev vína. Říkám: já šel na procházku, peníze nemám! To je jedno, mínil Milan.
"U Dörnerů" je to hezká lesní hospůdka na pokraji velké chatové oblasti. Chodili jsme tam s Aničkou také rádi. Ale od té doby jsem tam byl včera poprvé. Pajda si lítal s pejsky a my se dobře bavili s celou rodinou. Je tam takové hezké rodinné prostředí. Až paní hostinská spustila poplach, že mi Pajda odchází s nějakou paní. Vyběhl jsem ven a vidím, jak se Markéta s Dydýnkou a ještě s jedním černým pejskem vzdaluje. Pajda se hned vrátil a paní Dörnerová říká: vždycky si tu ta paní dá jedno pivo a teď šla dál... No jo, povídám, to je mi líto a ona sem nešla kvůli mně.
Poučení dne: někdy s věcmi nic nenaděláš....
Politika
17.9.09
Dnes večer jsme se po dlouhé době setkali se Zdeňkem a Janou z Písků, ve staré hospodě. Měli jsme si o čem povídat, oni se vrátili z Chorvatska a já ze Šumavy. Nálada se v hospodě vyvíjela nečekaně dobře, přestože Milan měl na mé stolovníky nabroušeno kvůli nějaké nicotnosti, statečně se ovládal a pak celou příhodu odepsal. Panáky se posílaly z jedné strany hospody k druhé a byl to dobrý večer. Až se přišlo na politiku. Vím, že tady do toho nemůžu mluvit, ostatně ani v Německu politice nerozumím, jen jako hodný občan vím, koho chci volit. Jenomže tady v Čechách mohu být já nevím jak hodný, koho volit? To bych nevěděl. Nicméně debata byla tak náruživá, že se několik hostů počalo nacházet na pokraji infarktu! Já chápu jednu věc, co občané Česka nepochopí: dvacetiletá demokracie je příliš mladá, aby mohla bezúhonně fungovat! Jak ve vládních kruzích, tak mezi občany. Jen jedinou věc, jako absolutní neznalec poměrů nechápu: jak je možné, že může beztrestně existovat komunistická strana.....
Zahrada
17.9.09
Dnes jsem dělal na zahradě. Pivoňky se mohly již ostříhat, letos již nevykvetou. Protože jsem na zídku plotu pokládal kameny, aby mi Pajda neutíkal, a přišlo mi to, že to vypadá docela pěkně, položil jsem je pod celým plotem.
Přitom mi došlo, že krtek přestal být aktivní. Již delší dobu. Jen nevím proč. Ptal jsem se nenápadně kamaráda Rudy, zda je propan butan lehčí, či těžší než vzduch. Když mi potvrdil, že těžší, napumpoval jsem ho do těch děr. Je to již nejméně dva týdny. Zároveň jsem dostal od kámoše Ládi větrníky umně udělané z pet-flašek, které neustále vedou zvuk (klapot který vzniká při rotaci a je dost hlasitý) do hloubky zahrady. Takže, proč se krtek vystěhoval ani nevím!
Proč nechodíš do staré hospody?
17.9.09
Tuto otázku jsem zaslechl včera v hospodě. Právě jsem se vrátil ze Šumavy. Nevím kdo komu to říkal, ale přivedlo mne to k zamyšlení, když jsem dnes chodil s Pajdou po lese. Naše hospoda za mým domem má tu smůlu, že majitel, jež ji koupil a zvelebil, ji neprovozuje. Tím pádem budou vždy problémy s nájemci. Jedni budou dobří a jiní horší ale střídat se budou stále.
Jenomže starousedlíci znají hospodu, tedy její budovu od dětství, chodili do ní již jejich rodiče i prarodiče. Takže ne ten co točí pivo láká zákazníky, nebo je posílá různými slovy ke konkurenci, ale stará tradice, kterou hospoda ve Stříbrné Lhotě bezesporu má, je tím magnetem!
A proč tam chodím já? No, chodil jsem tam s Aničkou, v podstatě na její přání. Nikdy jsem nebyl hospodský typ, ale protože tam kluci hrají staré trempské písně, cítili jsme se tam dobře. Pak, když Anička již věděla, že má dny spočítané, vodila mne tam záměrně, abych měl kam jít, až budu sám!
Vždy, když jsem mezi lidmi, kteří Aničku znali, jako bych ji cítil, jako bych k ní byl blíže. Všichni znali její boj a statečnost, její veselí a smích její radost ze života. Do posledních týdnů jsem ji tam i na vozíčku vozil, aby si mohla zazpívat....
Tak proto chodím do naší staré hospody!
Měsíční kámen
16.9.09
Dnes, před mým odjezdem ze Šumavy, jsme šli navštívit pověstný menhir, jak jsou nazývány kameny, postavené do své pozice lidskou rukou. Byly takto stavěny někdy koncem pravěku a sloužily k různým účelům. Tento měsíční kámen je pověstný svou energií, kterou vyzařuje. Zápornou i kladnou. Cesta nás vedla hlubokým lesem a nekončící mlhou. V okolí Javorníka se těchto menhirů nachází více. Při psychotronickém průzkumu v roce 1994 byla zjištěna jeho energie jak je u těchto zářících kamenů (aktility) běžné. Podle předepsaného postoje jsme se dotýkali kamene a každý něco cítil. No jasně, stálo to vedle kamene na připevněné tabuli napsáno......
Hluboká nad Vltavou
16.9.09
Měli jsme s Aničkou kšeft a pro ten jsme nemohli jezdit dlouhá léta na výlety, za poznáním, vzdělám či sportem. Když jsme to konečně mohli, nějak jsme na to zapomněli. Proto pro mne byla návštěva hradu Hluboká neskonalým dojmem. Jednak jsem si připadal jako na školním výletě, (také jsem Hanu s Vlaďkou pokáral, že jsme neměli zabalenou svačinu s vařenými vejci. Taková vařená vejce, když byl žákům podán pokyn ke svačení, dokázala vzduch v autobuse pěkně osvěžit!!) a jednak jsem byl překvapen tou nádherou. Hrad Hluboká je znán z nedávného zasedání G8 či co to bylo. Zajímalo mne, zda účastníci zasedání na hradě také spali: ne, odpověděla mi mladá průvodčí hradem, jenom jsme museli vystěhovat tisíc kusů nábytku, aby si mohli politici postavit svůj. Spali v hotelu blbla.. Někdy se zdá úsilí, které se na různá politická jednání vynaloží nepochopitelné. Dalo by se vše domluvit v hospodě na rohu, že ano, ale reprezentace státu je důležitá, to aby třeba Angela pochopila, že Češi neslezli před dvaceti lety ze stromů, že tu měli výjimečnou kulturu a historii a aby se alespoň trochu zastyděla. Poslední vládci Hluboké byli Schwazenbergové, o největší technické vymoženosti se zasloužila hradní paní Leonora. Hradu vládli až do příchodu Hitlera a protože neodhodlali s nacisty kolaborovat, utekli do USA a do Kanady. V roce 1948 vydala československá vláda zvláštní zákon, podle kterého byl hrad zestátněn a nebylo možné ho Schwarzenbergům v restituci vrátit. Jedná se tu o jinou větev rodu, než o nynějšího politika Karla Schwarzenberga, ten svůj majetek po sametové revoluci obdržel........
Asko
14.9.09
Asko je pes. Tedy, vůbec to není pejsek, je to spíše poloviční tele. Ale dobrák od kosti. Jak ho Pajda prvně spatřil pojala ho hrůza a záchvat nekončícího štěkotu. Asko se na to díval s humorem a pak na Pajdu dýchnul a ten to vzdal. To Askovo dýchnutí bylo jako vichřice. Pak už se pejskové snášeli. Ono jim nic jiného nezbylo, neboť celé pondělí seděli svorně v autě. Od rána totiž vytrvale lije. Učinili jsme pokus o návštěvu Kašperského hradu ale pro déšť to jednoduše nešlo. Ani igelitka, ve které mám normálně startující kabel, mi na hlavě nebyla nic platná. Samozřejmě jsem ten kabel vyndal. Pak jsem si koupil v Kašperských horách kapuci a novou vycházkovou hůl, protože jsem si svou zapomněl na Lhotě. Majitel domu mi poskytl hůl lyžařskou, ale to vypadalo trochu divně. Možná právě proto se Šumava, zahalila do mlhy. Navštívili jsme i Sušici s překrásným náměstím. Teď odpoledne se za okny nachází nic! Kdybych neměl včera to štěstí ten krásný výhled vidět, myslel bych si, že se nacházím v kraji bez kraje…..
Cesta na Šumavu
14.9.09
Včera, v neděli, jsem se vypravil za Hanou a Vlaďkou na Šumavu. Šumava pro mne byla vždy opředena tajemstvím a bájemi, hlavně proto, že jsem tam ještě nebyl. Jednou jsem na Šumavu chtěl jet, s kamarádem Jardou: říkali jsme tomu velký vandr a bylo to o první dovolené našeho učebního poměru. Předcházelo tomu sezení na Spořilovské zahradě, přítomna byla Jardova maminka, moje maminka a schůzovalo se o tom, zda nás smějí, či zda si to mohou dovolit nás samotné pustit. Moje máti zastávala názor, že si jako nebiologická matka může vůči mně zdaleka méně dovolit a v mé výchově cítila v zádech dozor celé rodiny. Ale nebyla to pravda, celá rodina byla ráda, že se o mne, puberťáckého spratka, starala. Jardova matka měla jiné námitky, neboť tyranizovala rodinu svou příslušností k Svědkům Jehova. Nakonec jsme tedy to svolení dostali a vyrazili jsme. Měli jsme v plánu první noc přespat ve Voznici. Z té první noci se stalo nocí 21 a tím pádem konec naší dovolené a tak jsem se na Šumavu nedostal.
Jednou, o mnoho let později jsem trávil se svou vlastní, mladou rodinou dovolenou v Bayerischer Wald a na svou rodnou hroudu jsme se chodili koukat na nádraží v Železné rudě. Půlka nádraží byla česká a půlka německá. Na té české půlce stáli čeští vojáci a mířili na nás samopaly. Jelikož jsem byl jen o málo starší než oni, nacházela se tu možnost, že nás odstřelí vzteky, že my jsme na západě a oni ne. Zřetelně slyšeli naši češtinu. Neustále jsme okřikovali Adriana, který se mermomocí snažil zdrhnout na východ. Byli mu asi dva roky. Když jsem o tom psal babičce do Čisovic, poslala mi chudinka dojemný dopis, ve kterém psala, že to byl domov, který to dítě, vychovávané v cizině, volal domů.
Tak abych zůstal u věci: dorazil jsem v neděli odpoledne do sluncem prozářené, tiché a přátelské Šumavy, do osady Bušice, která se nenacházela na mapě a ani navigátor neměl o její existenci zdání. V domě, kde jsou Hana a Vlaďka ubytovány vládne klid a zástava času. Prý si dům krátce po sametové revoluci počal stavět nějaký Čechokanaďan, banky se však spletly ve financování a nakonec objekt skončil ve dražbě. Nynější majitelé dům dostavěli, ale dech kanadského velkoprostorového pojmu bohužel domu vzít nemohli. A tak se denně třikrát hledám v koupelně, jež je větší, než můj obývák v Bischofsheimu. Večer, po vydatné odpolední procházce, jsme trávili ve společnosti Ruby Cabernet z Kalifornie…..
Zima
12.9.09
Přestože nám slibují krásné babí léto, je dnes nepříjemně zima. Vyšel jsem s Pajdou jen tak a hned jsem se vracel. Milan chtěl něco pomoci na PC ale asi ještě spal, nemohl jsem se na něj domlátit. Asi měl dlouhou službu. Nevím, zda se ještě dnes dostanu k deníčku, pakliže ne, tak se na pár dní loučím. Jedu se podívat na Šumavu. Původně jsem měl jet na Vysočinu ale plány se změnily a jede se do obce Bošice u hory Javorníku. Protože jsou tam na malém území dvě Bošice, tak jsem zvědav, zda to najdu. Tak čau až na potom.......
Děvčata
11.9.09
Dnes je smutné výročí 11. září, kdy napadli teroristé dvojčata mrakodrapů v New Yorku. Ne, že by u toho byla nějaká veliká publicity. Ono to totiž nikoho moc nezajímá, protože ta nejistota, že si to vše Buschova vláda mohla inscenovat, aby mohla lidu presentovat nepřítele, je veliká. Zrovna jako ideologie životního prostředí, která se stala programem každé vládní strany je směšná. Nikdy, ale opravdu nikdy, nebudou mít lidé moc nad naší planetou. Ani ve smyslu záchranném ani ve smyslu nějakým způsobem dění na této planetě ovlivnit.
Ale dejme tomu, že vlády všech zemí musí mít nějakého nepřítele, aby mohly vládnout, je to životní šílenství ještě to nejmenší zlo.
Dnes večer v hospodě to bylo všem putna. Děvčata, která měla i více jak sedmdesát let, se smála a zpívala písně mládí. Pamatuji si na scénku ze slavného seriálu "Ptáci v trní" kdy stará dáma nabízí svou lásku mladému knězi, jež měl v hlavě jen pozici ve Vatikánu. Říká mu: jsem stará a má životní skořápka je již nelákavá a nevzhledná, ale ve svém nitru jsem stále mladá a lačná milostných dobrodružstvích. Ale, nikdo o mne již nestojí....
Nikdo, kdo se tohoto věku nedožil, to nemůže pochopit a to je dobře. Mládí je tu od toho, aby bylo mladé, aby dalo útěchu starým. A ti staří by neměli dělat hlavu mladým, že jsou staří, protože i oni se toho pocitu (když jim bude osud přát) dožijí.......
To jsem se bál
10.9.09
Včera si k našemu stolu v hospodě přisedl vnuk pana Hlušičky, co se tady stará o statek. K debatě se dostalo vše množné, avšak horor bylo vyprávění i divokých prasatech. Že se tato divoká zvěř přemnožila se všeobecně ví. Ale jak dokáže být nebezpečná člověku, o tom se již mluví méně. Bachyně, když má pocit, že by se mohlo ublížit mláďatům, dokáže i překousnout člověku ruku. Myslivecký spolek má provádět odstřel, ale takový kanec se jednou střelou zabít moč často nepovede. Navíc je prémie za odstřel malá, zpeněžit maso je docela obtížné, jsou nutné veterinářské kontroly a nakonec nikdo v podstatě o kančí maso moc nestojí. Máme tady v Mníšku dvě stáda, která se nastěhovala k lidským obydlím a tam se střílet vůbec nesmí, aby nedošlo k neštěstí. O celé té věci se moc na veřejnosti nemluví, přestože je docela reálné, že divočáci mohou přenášet prasečí chřipku. To pak bude mela. A tak jsem dnes šel lesem a docela se bál.....
Sedět na správné straně stolu
9.9.09
Onehdy jsem seděl na té správné straně stolu a řeknu vám, že mi bylo na blití. Věc se má takto: představte si, že máte hospodu a dámském záchodě došly papírové ručníky! Normální situace je zcela jednoduchá. Nějaká Ingrid vběhne do výčepu a řekne: Ančo, u dam jsem právě dobrala papírové ručníky. Anča odpoví: jo, Ingrid, tady máš hned dva balíky, díky, že jsi mi řekla. Ingrid jde chodbou a potká pána s úsměvem drahého zubaře a ten se zeptá: co to děláš, Ingrid? Ale došly na dámském ručníky, tak je tam nesu. Na dámském se nachází dáma se rty zmalovanými do věčného úsměvu a zrovna ty ručníky hledá. Ingrid jí je strčí do ruky.
Dalo by se říci, že je celý konflikt vyřešený! Ale to se zcela mýlíte. Na tarase sedí president klubu a pán drahé zuby by si s ním rád popovídal ale neví o čem. A tak ho napadnou ty papírové ručníky. Pane presidente, představte si, že na dámském záchodě nejsou ručníky! Žena se stalým úsměvem na rtech se přidá: a to již nejméně týden! A tak se sedí na správné straně stolu, a jak řeč plyne, najde se ještě mnoho jiných nedostatků kterými hospodská Anča oplývá, že by mohlo padnout rozhodnutí, hospodu zavřít. A jelikož Anča sedí na té nesprávné straně stolu, nikdy se o takové podobné debatě nedoví.
Moudrost dne: nevěř usměvavým lidem.....
Nic se nejí tak horké, jak se to uvaří...
8.9.09
O současné vládní krizi bych nemohl napsat nic lepšího, než napsal pan Jiří Krejčí
Trochu jsem se uklidnil
8.9.09
Trochu mi to trvalo, než jsem se svěřil Láďovi, že jsem v noci potkal cestou lesem divočáka. On totiž byl velký a statný, což jsem v deníčku nezamlčel, ale on byl bílý. Právě ta barva mi dělala starosti. V hlavě se mi honily myšlenky o Bohnicích a bílých myškách.....
Tak to byl pěkný kus a starý, ty dostanou šedivou srst a ve světlech auta vypadají bílí, uklidnil mne můj soused u stolu štamgastů. Bum a prásk, to se mi svalil kámen ze srdce....
Pajda nevychází z údivu
6.9.09
Sklípek byl již značně napěchován písněmi, když jsme tam s Pajdou dorazili. Jarda je můj kamarád a je to trubadur na slovo vzatý. Mimo rokenrolů zpívá milostné písně a jo, pak jsou tu ještě písně, které jsme zpívávali spolu v době našeho počátku vnímání světa.
Sklípek čpěl pohodou a dobrou náladou a Pajda narazil pod stolem na obřího psa, nějakou mutaci malamuta, velice milé povahy ale Pajdu nemohl vystát. I vyrazil Pajda zpět ze sklípku a tady u vchodu ho napadala Šestákovic kočka, neboť jí ještě trne v paměti, že jsem jí ukradl jedno kotě. Až na tyto maličkosti to byl výborný večer, hrál jsem akordy, o kterých jsem neměl zdání že existují a Jardův lodní přítel basoval na pravou basu. Neustále si ze mne dělal legraci, ale já se nedal. Pak se ve dveřích objevil růžový sen v podobě silně podnapilé dívky, která do sklípku vstoupila, ne, ona byla vláčena hochem, jež byl o dvě třetiny méně hmotný než ona, držíc v ruce štamprdle z neznámých důvodů plné šňapsu. Jak to dokázala, že ho nevylila, zůstane na věky tajemstvím. Nicméně po nějaké době je Jarda vyhodil, protože počali z neobratnosti bourat stoly. Jak Jarda vystřelil, aby ochránil své vlastnictví, přestal i kulhat.
Pak jsme hráli v klidu dál. Pajda chtěl do pelíšku a tak jsem si i já v autě ustlal. Ráno mne probudila zima, bylo jen 6 stupňů, tak jsem nastartoval auto a vyrazil domů. Tak brzo jsem probouzejícím se dnem již dávno nejel........
Proč táhnou lososi
5.9.09
Včera byl pátek, tedy obvyklé kulturní posezení s kytarami a zpěvem. Samozřejmě u toho ten či onen vypije jedno nebo dvě piva. Jsou i jiní, co vypijí láhev vína.
Vypravil jsem se tam dříve, jako každý den prošel lesem aby měl i pejskem svojí denní zábavu a již jsem vešel do výčepu. Chtěl jsem si dát večeři, než dorazí ostatní. Doma na mne zírá z lednice studený vzduch, nechápu, proč ho stále chladím. No a k věci: v hospodě seděl Robert s otcem, právě přiletěli z Kanady. Otec mluví normálně česky jenom pro některá specifická slova nenachází překlad. Robert, jeho syn, česky nemluví ale všemu rozumí. Takže, je snadné si s ním povídat, stačí se jen tak dlouho vyptávat co že to povídal, až kývne hlavou, že jsem to pochopil. Naposledy tu byli před dvěmi roky a zase plánují, že se přijedou podívat. Dokonce si chtějí zažádat o český pas, proč ne, jsou stále občany Česka. Mají se v Kanadě dobře, mají velkou rodinu ale otec se prostě jednou za dva roky zblázní a táhne do Míšku pod Brdy, kde se narodil a kde vyrůstal......
Noční setkání
3.9.09
Měli jsme večer posezení u Káji ve dvoře. Bratr griloval pravou svíčkovou, kterou předtím obalil drceným pepřem. Monika k tomu dělala americké brambory, které, jak je známo se jedí se slupkou, věc, která se ještě před pár lety neznala. Kdo prosím vás jedl neloupané brambory? A přesto jsem je jedl již před 40 lety na ostrově Teneriffa, kde se vařily v mořské vodě.
Večer byl příjemný a dlouho se protáhl. Při zpáteční cestě jsem jel přes Kytín, cesta tu vede lesem. Nejprve mi přes cestu přeběhlo stádo srnek a pak se mi do cesty postavil divočák. Chvíli váhal, zda by mne zdolal a pak zase zmizel v lese. Brrr nechtěl bych ho potkat v lese bez obrnění mého vozu......
Výročí
3.9.09
Včera jsme se dali do gala a šli, Kája, Monika a Andreas a i já do restaurace. Arnoštka s Karlem měli výročí svatby. Byli jsem pozvaní do naší hospůdky za domem. Sám si ještě pamatuji na jejich svatbu. Bylo to v roce 1953 a mně bylo osm let. Obřad byl v nuselské radnici a pak se hodovalo na Smíchově v bytě Karlovy matky. Přestože můj otec asi se svatbou nesouhlasil a nebo odmítl přijít, přece jen se tam nakonec objevil. Od domu nebylo daleko na tehdejší konečnou tramvaje čísla "4" a to byly první soupravy, kterým se říkalo nové. Vím, že jsem se tam vypravil a nekonečně dlouho jsem se na ty moderní vlaky pouliční dopravy díval. Proto jsem byl nečekaně překvapen výkřikem matky: tady jééééé!!! Za jejími zády jsem spatřil porůznu roztroušené jiné účastníky hostiny, jak se dívají do ulic a popelnic a oslovují pasanty. Mysleli si totiž, že jsem se ztratil..........
To je rána
3.9.09
Je tu takový nějaký blázinec. Ale, kde na světě není v politice blázinec. Avšak aby politici jednali v rozporu s Ústavou ČR to je divné! Oni ti páni nejsou študovaní? Nebo neumí číst, aby si mohli ověřit, zda vládnou tak jak si sami Ústavu vytvořili? Podrobnosti se dovíte od pana Václava Vlka staršího.....
Čarokrásný kraj
2.9.09
Počátek září a úplněk, krásné počasí, teplé dny a příjemné noci, to vše probouzí v člověku touhu. Bolestivou touhou po dálkách, po nových zážitcích, po svobodě a dobrodružství po vzdělání.... Snad každé mládí je trýzněno touto touhou a asi je to přirozená síla osobních pokroků a úspěchů.
Když jsem se včera vracel noční krajinou osvícenou úplňkem přepadla mne na chvilku ta touha mládí, alespoň se mi zdálo že ji krátce cítím. Avšak zaujala mne krása krajiny. Tak silně a intenzívně jsem ji ještě nevnímal. Ano, člověk musí projet kus světa, aby pochopil, jak je u nás krásně....
Sluneční zátoka
1.9.09
Jako zloděj jsem se blížil k cíli, tu chvilku jsem si chtěl nechat sám pro sebe. Rozhodl jsem se, že navštívím sluneční zátoku!
Sbalil jsem si usárnu, obul kanady, (hodil deku do auta a přihodil sandály) a vydal jsem se po prašných cestách, utrmácen vedrem (přeřadil na dvojku a zapnul klima) a okouzlen krajem jsem dojel k brodu, který jsem statečně zdolal a zátoka se přede mnou odhalila v celé své kráse. Jak sličná panna se linula říčka kolem jejího ladného pasu, před tím však musela opustit hlubokou, temnou tůň, kam se její vody vlévají divokou peřejí. Posvátné ticho a šum staletých stromů rušil jen výrostek, který se opodál pomocí mobilního telefonu rozcházel se svou dívkou.
Postavil jsem tábor, (zaparkoval ve stínu) vzal si plavky a hurá do chladivých vod Niagary. Pak jsem prošel peřeje následován věrným vlčákem (Pajdou) a přemýšlel, zda mám tomu spratkovi na telefonu nakopat zadní tváře, neboť počal být na dívenku dost sprostý, ale pak jsem to vzdal. Vždyť ona měla volbu: mohla tam někde jinde ten hovor ukončit. Slunce konejšilo zátoku, jak jsem to jako starý tramp mohl posoudit, po celý den. Na protější straně se tyčila obrovská skála a voda u její zdi se zlatě leskla. Pravděpodobně se zde ještě nacházely zbytky zlaté žíly. Pak se ozvala voda plesknutím jakoby medvěd tlapu plácl po táhnoucím lososu, byl to však mobil, jež byl se slovy, ty stará krávo, vhozen spratkem do věčna toku. Jak krásné vzpomínky mi tu vyvolalo mé mládí a jak rozdílné bylo to mládí nynější. Čekal jsem, že si mladík přijde půjčit můj telefon a měl jsem připraveny nabité kolty a vlčák, (Pajda) dutým a hlubokým tónem vrčel (usnul na slunci a chrápal) avšak ten naskočil na koně (nastartoval motorku) a zmizel za ohybem řeky. Nastalo božské ticho a pojednou jsem počal vnímat, co mi řeka vypráví: chodil jsi krajem, dobýval jezera a ztracené tábory v hlubokých lesech, byl jsi mlád a šťasten, zpíval jsi písně a ty vzpomínky a ještě i pár kamarádů ti zbylo. S pocitem bázně jsem hleděl do vod mluvící řeky a přísahal jsem, že hned jak dojedu do Davle, kam jsem zrovna jel, vše Jardovi budu vyprávět. Avšak nedošla na to řeč: bylo tolik jiných příhod, o kterých bylo nutno hovořit! Takže až příště. Evičko a Jardo, díky za pěkný večer....
Nejsem vejtaha
1.9.09
Nejsem vejtaha ale pochlubit se musím. Paní Daně se zalíbily mé presentace na mých stránkách. Jistě ne zrovna jejich obsah, ale styl. Ten by se jí hodil na presentaci do, jak zde sama píše: Chtěla bych takovou prezentaci udělat o Rukopise královédvorském a zelenohorském...
Samozřejmě program hned s Rudou pochopili a udělali pokusnou presentaci. Jenomže kamarád Ruda je povoláním programátor a o to více mne těší, že jsem mohl poradit.....
Škola
1.9.09
Dnes je den, který kdysi pro nás býval významným, otravným a pak ztratil veškerou svou důležitost. A pak se to opět vše opakovalo. Jenže jsme již nebyli my těmi dětmi, ale byly to naše děti. Nastal první školní den, první den po velkých prázdninách.
Dnes, když člověk nastoupil na věčné velké prázdniny, se spíše pomýšlí na to, kdy ty prázdniny skončí. Z trochou sentimentů přichází člověk vlastně na to, na co přišel
Jiří Suchý ve své písni již dávno: život je pro
