Deníček prosinec 2008

 

Popelnice

30.12. 2008

 

 

Nevím, proč se stále říká těm nádobám z umělé hmoty, často na dvou kolečkách, popelnice, když tam již dávno nikdo popel nesype. Ani by to nešlo, shořely by, nebo by v nich žhavý popel propálil díru. Tentokrát, jako vždy, se měly vyvážet ve středu. Ale nejprve byla středa štědrý den a tím počal zmatek po vsi. Polovina občanů postavila popelnice před dům již úterý a nakonec je vyvezli až na Boží hod, tedy 25. prosince.

Dnes máme zase středu, Silvestra a popelnice stojí před domy již od včerejška, zatím je nikdo nevyvezl. Také jsem popelnici postavil večer, při noční vycházce, kterou náš Pajda vyžaduje, před dům. Měl jsem na sobě hubertus, v rukou hůl, baterku, obvyklá výbava na tuto cestu. Vzpomněl jsem si, že je v dílně ještě koš s lahvemi od nápojů, tak jsem tam zašel. Takže jsem držel koš, hůl, baterku a ládoval popelnici, až mi vše vypadlo z rukou, (narodil jsem se totiž jako postižený, mám ruce pouze dvě), a obsah se válel na zemi. Tak jsem se batolil, (nabyl jsem totiž lety postavu batolátka) od jednoho odpadu k druhému, ale to jsem již tu hůl, baterku a koš odložil. Říkal jsem si: chlapče, ty jsi šikovný jak slon v porcelánovém krámu!

Moudrost dne: chybami se člověk učil, ale ve stáru vše zapomněl…..

 

Eine Nachricht für Oliver

30.12. 2008

 

Da du mein treuer Leser bist, so widme ich Dir auch ein Paar Zeilen. Der Anna geht es nicht gut. Sie hat überall, besonders in den Beinen Wasser, sie kann kaum laufen, und essen mag sie auch nicht. Wir haben die Familienfeier überstanden und es gibt keine Pläne für den Sylvester. Jetzt haben wir unser Schicksal der Zeit überlassen und Genießen die paar Augenblicken die uns der Tag schenkt. Sie grüsst Dich und auch die Gabi und die Mama. Und so, wie Du sie kennst, grüsst sie mit einem Lächeln und mit einem guten Wort, alle auf dieser Welt.

Die Weisheit des Tages: gib mir die Zeit, die ich brauche, um der Weg zu Dir zu finden....

 

 

Prázdný dům

29.12. 2008

 

 

Vánoce jsou pryč a teď se čeká na oslavy Nového roku. Toto období bylo pro mne vždy takové divné. Prázdné. Němci tomuto údobí říkají mezi lety, i když nevím proč. Asi ten pocit prázdnoty znalo mnoho lidí přede mnou.

Letos je ta tíha, kterou cítím, mnohem větší. Sedím v prázdném domě, jen ta povinnost držet běh domácnosti mne zaměstnává. Abyste to chápali: já si nestěžuji, jen obdivuji ty mašiny, stroje, které se jmenují maminky a manželky a milenky a třeba ještě poštovní úřednice. Jak mohou toto vše zvládnout? Jistě, když je člověk mladší, více toho stačí a navíc to dělá proto, že se jede stále dále: splácí se dům, vychovávají se děti, ze školky do školy, pak na studia a pak se vystrojují svatby. Popřípadě je potřeba zvládnout bouři rozvodu a nových poměrů, jednoduše je tu vždy CÍL jako hnací motor. Až pak přijde doba, kdy tento motor zakašle a již neskočí. Pak je tu prázdný dům. Čekání na deset minut pospolitosti někdy v poledne a půlhodinky večer….

Toužit po zdolání bolestivé skály, aby z ní byl jen balvan, kámen, kamínek. Bezmocnost zabránit zbytečnému trýznění, pocit vlastní bezradnosti a černá touha, učinit tomu konec.

A přesto jsem vděčen za každé slovo, slovíčko, spíše již jen šepot z úst, která dosud vedla můj život. I to špatné svědomí, že dosud ještě obejdu se psem les, i když si musím vzít na pomoc vycházkovou hůl mne sžírá! Prázdný dům, prázdný život a na obzoru?

Kdo ví, co je na obzoru, asi zase jiný obzor. Neprožívám nic nového, stovky to již přede mnou prožili, jenže chápete? Já to prožívám poprvé.

Moudrost dne: cesty nekončí…..

 

Vánoce

26.12. 2008

 

Tak máme po Vánocích. Po dlouhých letech, snad po třiceti, jsme trávili tyto svátky v Čechách. Na štědrý den u nás byli Arnoštka s Karlem a Standa, vdovec po Jarušce a později, když se vraceli z Mníšku od dětí, se tu stavili Ungrovi. Jana byla trochu nastydlá, ale zábava byla dobrá a jídlo také. Anička se dobře bavila, dala si i sekt. Samozřejmě se probralo vše možné, od vysoké politiky až po černé ovce rodin. Zajímavé je, že o těch je vždy co povídat, o těch hodných členech rodin se nevyplatí utratit slovo.

Pak, na Štěpána přijeli Tomáš a Jiřina s Lukášem a Zuzana s Jirkou, Kateřinou, Markétou, Barunkou a samozřejmě se Zuzankou. To byl také velmi povedený večer. Tomáš se dozvěděl, že Kateřina studuje historii umění a protože si to poplet s dějinami, kladl jí neustále nové otázky, o kterých jsme jen nejasně tušili, že jsme to téma již kdysi slyšeli. Káťa se ale držela statečně a nejmíň třikrát obhájila svou maturitu. Pak počala vyprávět Zuzana o škole v Líšnici, že se učitelky sami starají o nové zákazníky a jedna po druhé přichází do jiného stavu. Dokonce mladí manželé, kteří mají v líšnické škole děti, se rozhodli mít dítě třetí. To vše je výhodné pro existenci školy a zaměstnanost učitelek. Tu vpadla do debaty Zuzanka slovy: no ty jsi mámo již za vodou, ty máš děti čtyři.

Neustále se ke stolu vracelo téma světové krize. Vzpomněl jsem si na dobu, když jsem v 68. roce zůstal v Německu a tu potkal Jindru Kovaříkovou, která patřila do spřízněné rodiny ještě za 1. republiky. Žila již na západě dva roky a její slova mi stále zní v uších: Arnošte my jsme utekli s diktatury komunismu a dostali jsme se do diktatury novinářské! Ano máme krizi, a mnohé se dá také namluvit. Neustále opakovaná lež se stane pravdou. Já si myslím, že si tu krizi upekli chytrý lidi, aby se mohlo jednoho dne počít od začátku. Do nynějška takové krize vyvolaly vždy válku. Teď se to musí řešit jinak, protože, ti, co drží provázky loutek v rukách by se před touto válkou neschovali. A tak by bylo na čase přinést v denním tisku trochu optimismu, ale již jsme slyšeli, že by novináři psali o něčem positivním? Já ne. Tak na tomto místě, hlavu vzhůru, ono to nějak dopadne….

Moudrost dne: nemaluj čerta na zeď…

 

 

Orion

23.12. 2008

 

Je tomu již celý rok, co jsem na hvězdné obloze objevil Orion. Nejsem žádný znalec v tomto směru, našel jsem ale v internetu, že je to souhvězdí, které je u nás vidět jen v zimní době. Mimo Orionu znám ještě Velký vůz. Na toho jsme koukali celá léta pobytu v Německu. Měli jsme na severní straně domu letní posed s krbem a často jsme se scházeli, my emigranti a zpívali staré písně a přitom se na nás díval Velký vůz. Právě ty staré písně a ten Velký vůz nám vracel pocit domova, protože kdybychom, což jsme v té době nesměli, dělali to samé třeba na Brdech, měli bychom obojí: písně i to souhvězdí.

Předvčírem jsem zase viděl Orion a vyvedl jsem Aničku dva kroky před dům a dívali jsme se naň. Dokut budu žít, budu mít ten pocit, když zahlédnu Orion. Anička bude u mne.

Moudrost dne: láska je věčná…

 

 

 

Hippokratovy přísahy

22.12. 2008

 

Této hodiny, se paní doktorka Říhová z Mníšku určitě aktivně zúčastnila. Vždy nám nezištně pomohla a dokonce i Aničku navštívila a dodala jí optimismu. A tak si myslím, že když tu mohu popisovat jak Brabánek střílí do stropu v hospodě, můžu se zmínit i o chotě paní Říhové. Moc, moc díků.

Moudrost dne: v pomoci druhým, najdeš štěstí….

 

 

Ty jsi půlka sama sebe…

20.12. 2008

 

 

…povídal mi Zdeněk v pátek v hospodě. Bylo to právě tři hodiny po mém zážitku v Líšnici.

A skutečně, nic nejsem, když u toho není Anička. Tomu bylo již vždy tak. Ať při zpěvu, v práci a i v životě. Dnes jí bylo strašně zle, moc jsem se o ni bál. Bylo jí tak špatně, že mne žádala, abych jí pomohl. Ale jak? Chtěl jsem zavolat pohotovost, ale to nechtěla. V jejím stavu by si ji nechali v nemocnici a to ona nechce. Chce nastoupit tu dlouhou cestu domů, doma, v naší chaloupce.

Moudrost dne: Bože dej mi sílu…

 

 

Kostel plný andělů

20.12. 2008

 

V pátek v šest hodin večer, měly děti líšnické školy představení. Večer koled, písniček a říkánek i čtení ta téma Vánoce.

Věděli jsme o tom a řekli jsme si, že se půjdeme podívat na Zuzanku Valešovou, která je již v Mníšeckém regionu hvězdou, ba, její zář dopadla tento týden i do Prahy, kde měla ve Švandově divadle čtyři představení.

Anička se rozhodla, že půjde také, lépe řečeno, že ji do kostela dovezu na vozíčku pro postižené. Takový vozíček, kdo to nezná, ten by se divil. Dá se jediným hmatem složit a zase rozložit a má stupátko na nohy, které se zleva doprava zarazí a drží tím stabilitu rozloženého vozíčku. Měl jsem obavy, zda nebude do kostela moc schodů, ještě jsem v Líšnici v kostele nebyl. Naštěstí se tam jde nějakou zahrádkou mírně z kopečka a schůdek je tam jen jeden. Dojeli jsme asi do středu již plného kostela Aničku jsem nechal ve vozíčku v uličce a jedna babička mi nerada uvolnila místo, na jinak prázdné lavici, abych si mohl sednout. Pak již počaly přicházet děti, v různých kostýmech, ponejvíce bylo andělíčků. Seřadily se před oltářem kde měl již pan Mašek připravenou zvukovou techniku. Doprovázel děti na kytaru a tuším, že to byla jeho dcera, která vše podbarvovala hrou na dudy.

Úspěch byl veliký, děti zpívaly většinou bez falešných tónů, což by se v Německu s německýma dětmi jen tak snadno nedocílilo. Tatínkové filmovali a maminky nechaly blýskat digitální fotoaparáty. Pak již děti běžely od oltáře do náručí rodičů, Zuzanka si vybrala Aničku. Pak se počal dav cpát z kostela a já tlačil vozíček s Aničkou, jenže, já to neumím. Nedokáži odhadnout, jak daleko dosahují její nohy a to byl kámen úrazu.

Asi jsem najel jednomu pánovi na nohy a on, nechtěně patou vyhákl ono zařízení, které drží vozíček pohromadě. Bylo to přímo ve vchodových dveřích. Anička křičela bolestí a já nedokázal ten stupínek zarazit, navíc tam byla úplná tma. Ještě ke všemu se tam objevil Jirka a Barunka, Markétka s přítelem a mně bylo na mrtvici.

Když jsme konečně dali vše do pojízdného stavu, a přijeli k autu, byli jsme zaparkováni tím způsobem, že jsem musel nejprve vyjet, aby mohla Anička nastoupit. Tedy opravdu, viděl jsem samé anděly.

Moudrost dne: nikdo učený s nebe nespadl….

 

 

Ria a Pascal

16.12. 2008

 

Již jsem se zmínil, že máme ve vsi nové občany: Ria je Belgičanka a Pascal Francouz. Protože se s nimi nikdo v naší hospůdce, kam rádi chodí, nedomluví, vyjednal kamarád Zdeněk sezení v Zázrakově, na Pískách. Důvod byl jednoduchý, přijeli Švýcaři a ti mluví francouzsky, protože žijí v kantonu, kde se tato řeč používá. Napětí stoupalo ze dne na den. Jednou mi Zdeněk řekl, že by bylo docela možné, že Marie s Láďou ani Francouzky neumí! No, člověk by si mohl myslet vše možné, ale Ria a Pascal nám dají jistotu.

Večer se vyvedl. My seděli jako trouby a poslouchali se zaujetím jak se Marie, Ria, Pascal a Láďa baví a nerozuměli jsme ani slovu. Navíc, když se Marie snažila něco přeložit, tak na nás mluvila zase tou jejich matlaninou a tak jsme se podívali do hloubek lahví bílého a červeného a najednou jsme se bavili všichni dohromady. Já dokonce mluvil anglicky, to je jeden ze srozumitelnějších jazyků ze kterých Ria ovládá asi devět slov. Já jich umím osm a tak to již bylo o čem povídat.

A co jsme se dozvěděli? Jejich šéf otvírá takové nějaké bistro na Václavským náměstí, s pommes frites, tedy s belgickými, bramborovými hranolky. Já vám ani netušil, že to v Belgii jedí a navíc, má to být něco zcela neslýchaného. Já jsem již slyšel něco o belgických pralinkách, ale o hranolkách?

Moudrost dne: nemusíš o všem vědět….

 

 

Údolí děsu, neb jak se v hospodě střílelo

15.12. 2008

 

 

Byla to velká událost, o které si již mluvilo několik týdnů předem. Minulou sobotu tu byli kluci z Údolí děsu. K této osadě patří i Kuře, náš kamarád, který nás často, při svých toulkách světem, navštěvoval v Německu. Kuře sám tu nebyl, protože mu zdraví již tolik neslouží a kluků tu také nebylo tolik, protože malý Kuře (tedy jeho syn, který je také již dávno dospělý) oslavoval na osadě narozeniny.

Do hospody se tentokrát šlo již v šest večer, protože se čekalo velké publikum. A skutečně, bylo narváno. Kamarád Zdenek nám držel místo, takže jsme seděli u muzikantů. Hráli, to se nedá ani vyprávět. V různých písních, podle textu a rytmu povstával Brabánek a střílel do stropu. Jelikož jsem nenašel ve stropu žádné díry a ani třísky nepadaly, usoudil jsem, že měl v pistoli poplašné patrony. Nicméně kraválu nadělaly jako pravé. Došel jsem po hodině pro Aničku a ona tam s námi strávila asi hodinu. Ale ten kravál jí nedělal dobře, tak jsem ji zase odvedl domů. Nejradši je u kamen. Může si udělat pohodlí a natáhnout nohy. Náplast proti bolestem má totiž vedlejší účinek, otékají jí nohy.

Moudrost dne: není každá rána slepá…

 

 

 

Karel

14.12. 2008

 

Říkáme mu všichni Kájo, i když je mu již přes padesát. Zrenovoval si ve Voznici statek, kde kdysi žila moje prateta. Byl tady ve Lhotě na jedno pivo, skončilo to ale jako vždy. Vypil vše co bylo doma a pak u nás přespal. Pěkně jsme si povídali. Byli jsme totiž svého času v Las Vegas a společně jsme se tam vzali. Ne tedy já s Kájou, ale já s Aničkou a Kája s Monikou. Hned po naší cestě do USA se narodil Andreas, bohužel jako postižený. Teď je mu již 14 let a my se nestačíme divit, kam se ten čas poděl. Protože Anička již nemůže dobře chodit, půjčili jsme si od něj vozíček, kterých má v garáži v několikerém vydání. To by člověk nevěřil, kolik je překážek ve všedním životě, když nemůžeš chodit. Na každém kroku se schovávají nezmožitelné schody, dveře, které se těžko otvírají, pitomá brána s takovýma oranžovými plackami při vjezdu do Plusu, kde musela Anička dát hlavu až ke kolenům. Již samotný vkládání vozíčku do auta a vykládání, dá spoustu práce a dřiny, natož, že musí ještě toho čtrnáctiletého kluka tahat na záchod, do sprchy a vše ostatní.

Právě předělává ve Voznici sprchový kout, aby se do něj dalo vjet. Je to v podstatě podlaha s malou prohlubní a kanálkem, tak jak to známe z každé sprchy na plovárně. Chtěl by to mít do konce roku hotové, protože na Silvestra přijede s rodinou, ale asi to nestačí zapomněl do svých plánů započít ten předvánoční blázinec.

Moudrost dne: dokut to na vlastní kůži nepoznáš, nevěříš tomu….

 

 

Adventní čas

12.12. 2008

 

 

Adventní čas je doba lásky. Kdyby jste se zeptali nějakého faráře, tak vám to potvrdí, jenomže by k tomu měl ještě spoustu dodatků. Tak jsem si k tomuto článku zapálil svíčku.

Kdybych se vás zeptal, co komunisti za dobu své moci dokázali, tak byste mi řekli že nic. Já však jednu věc znám: dokázali z našeho národa udělat bezvěrce. Kdyby sem přišli vládnout muslimové, tak by nás všechny popravili, neboť jsme zběhové z víry, na to je u nich trest smrti.

Přesto z nás rudí bratři nedokázali vymlátit pocit lásky. Ba naopak: tím, že jsme nic nesměli počali jsme se mít rádi a vlastně jsme si založili vlastní náboženství. Takové náboženství svornosti. Dnes se již těžko dá našinec přemluvit, aby vstoupil do nějaké organizace a také ne, do náboženské. Ale potřebu lásky, dávat ji nebo přijímat cítíme stále více.

Jen těch pěkných PowerPoint presentací co denně přistává na našich počítačích o tom svědčí, s jakou láskou a umem jsou vytvořeny.

Dnes jsem dostal Mail, kde mi kamarádka píše a přeje samozřejmě i Aničce vše nejlepší, ale vzpomíná v něm na svou zesnulou babičku. Povídá si s ní ve svých myšlenkách a vidí, jak je pořád stejná, pořád samá legrace a dobrota. Slyším ji, jak se směje, až se zakucká.

No nemluví se tady o lásce? Tak v tomto smyslu, bych vám chtěl popřát hezký adventní čas.

Moudrost dne: nic na světě není rychlejší a svobodnější, než myšlenka…

 

 

Oplechovaný kašel...

11.12. 2008

 

Když jsem byl ještě malý a chodil do páté třídy, stávalo v naší ulici autíčko, které se mi nesmírně líbilo. Byl to fiat 500ti stovka. Bylo takové miloučké, že jsem si dal životní cíl, že až budu velký, tak si ho koupím. Být velký ale asi trvalo dost dlouho, neboť když jsem nabyl rozumu a šel kupovat mé první auto, již se neprodávalo, ba k mému zahanbení, jsem si na něj ani nevzpomněl.

Zavítal jsem dnes k Rudymu do jeho deníčku a tu jsem si vše připomenul. Ruda píše: Měl jsem rád autíčko Polský Fiat, alias Maluch, vulgo Oplechovaný kašel Docela jsem se pobavil. Nejvíce se mi líbil ten název: oplechovaný kašel.

Moudrost dne: vzpomínky jsou hluboká tůň osobnosti….

 

 

Sláva jsme zase doma…

11.12. 2008

 

 

Tak aby jste to věděli přesně, nebýt Hanky, tak jsme asi nevyjeli. Ale Hanka nezklamala a přesně v jedenáct nás zbudila. Tedy, ona nás nevzbudila osobně, byl to můj zázračný mobil, který mi oznamoval, že má kamarádka narozeniny.

To si dovedete představit ten fofr. Letěl jsem v županu do dílny, kde jsem nesměl zapomenout naporcované a zamražené žrádlo pro psa, pak honem čaj a pak…..pak jsem se uklidnil, protože i kdybych měl raketový motor, tak bychom do Lhoty za světla nedojeli. Pak počínala příprava na odjezd v normálním, lidském tempu. Musím tu podotknout, že jsem si vše již večer připravil. Neuvěřitelné, co vše člověk musí udělat, když je na to sám. Anička si již jisté věci neoblékne, musím jí pomoci. Dříve jsem vstal, sedl za volant a jeli jsme. A to jsme se při řízení i střídali. Dnes již chudinka nezvedne nohy do postele, natož aby přidávala plyn a brzdila!

Byli jsme ještě nakoupit a natankovat a pak hurá na dálnici. Za Würzburgem byla malá zácpa a od Norinberka počalo sněžit. Kousek za českými hranicemi počalo být sucho, po dešti a sněhu ani památky.

Venca nám v domečku zatopil a osobně nás přivítal, Květa s Milošem, i Lea nás přivítala E-Mailem. Milena nám poslala tácek vánočního pečiva, tak mini, že si musíme brát brýle, abychom tu pochoutku těmi starými prsty správně uchopili. Díky Mileno.

V Mníšku na náměstí jsme se lekli tří vánočních stromků, tak nějak divně ozdobených, buď halabala a nebo je to moderní. Ve Lhotě máme mnohem pěknější, zásluhou našich hasičů. Tak hoši hasičský, tady vám vyslovuji veřejnou pochvalu. Od zítřka bude i náš domeček také vyzdobený. Osvětlený.

Hovorkům přeji příjemnou cestu, my už jsme tady. A samozřejmě, ještě jednou přejeme Hance k dnešním narozeninám vše nejlepší. Hano, můžeš si přát písničku, my ti ji večer v hospodě zahrajeme.

Obešel jsem Pajdův rajon, při čemž pejsek na každém kroku zanechával kapičku v psí řeči: dejte si bacha, už jsem zase tady.

Moudrost dne: nemáš zdání, co vše zvládneš, když si myslíš, že jsi na konci sil….

 

 

 

Stodola

7.12. 2008

 

Je to již pár let, co jsme byli s dětmi v Euro Disney u Paříže. Evropský zábavný park se od svých slavných sourozenců v USA liší tím, že tě obdaruje perfektní vidinou Ameriky. Disneyland na Floridě a v Kalifornii ti naopak přiblíží jiná místa na světě.

Zažili jsme tam toho spoustu, ale o čem chci psát je stodola, která v Euro Disney sloužila jako restaurace a byla perfektně dekorovaná, že sis opravdu připadal jako americký sedlák. Jedna maličkost: každý farmář si tenkrát na oslavy asi musel přinést z domova židli a tak byly židle ve stodole u Paříže každá jiná!

Tak to u nás vypadalo na Mikuláše. Udělali jsme s Aničkou dlouhý stůl, prostřeli a přistavili naše čtyři židle. Ostatní si musely přinést děti. Takže jsme měli každou židli jiný pes a připadali jsme si jako ve stodole.

Kim uvařila rýžové nudle my jsme usmažili muslitos a ještě byl salát z plodů moře, červené víno a sekt a nějaké likéry. Marek si přivedl slečnu, což byl pro nás zážitek zcela nový a tak o srandu nebyla nouze. Přelstili jsme Annabellu, neboť nepoznala, že v plodech moře byl česnek, a byla si dvakrát přidat. To tajemství česnek přede mnou skrýval až do mé penze. Stroužky se musí oloupat, nakrájet na tenké plátky a zahřát v oleji. Nejlepší v olivovém. Nikdy se nesmí drtit či lisovat! Mikuláš mi přinesl dvě knihy a DVD s muzikálem Mamma Mia. Velice zdařilý muzikál, mohu doporučit. Samozřejmě také CD s Paul Pottsem Tak jsme nedělní odpoledne strávili u televize.

Oznámili jsme dětem, že na Vánoce jsme v Čechách, jestli to tak dopadne, ještě nevím. Ale hodláme vyrazit ve středu zase domů…..

Moudrost dne: každá vteřina platí…

 

 

 

Vánoce na Lhotě

4.12. 2008

 

Dnes jsme dostali Mail od Zuzany. Má doma velké problémy. Lítá po domě a pucuje, dělá tedy ten slavný vánoční úklid. Píše, že toho již mají doma všichni plné zuby a jestli by se mohla, podle svého, pořádně rozjet u nás v domečku. No, to je nabídka, že jo. A neber to!

A tak jsme se s Aničkou dohodli, že až přečkáme toho Mikuláše, tak se zase přesuneme východním směrem. Na Mikuláše přijdou všichni. Už si to plánují a já se těším, že budu mít důvod podívat se nějaké té lahvičce červeného na dno. Moje matka asi slehla tento den před 63 lety, protože tušila, že budu sklerotik. A skutečně, kdyby jste se mě zeptali v létě kolik mi je, tak to zpravidla nevím. Kdy se narodily děti, to je již dávno, to si pamatoval nemusím, že ano!

Psaní deníčku je docela dobrá věc. Tak například zavolá Milenka, má nejstarší kamarádka a povídá: tak jsem si četla deníček, všechno vím a tak ahoj….a položí telefon. No, nebylo to docela tak, jak jsem to teď napsal, spoustu kontrolních otázek Miluška přesto měla. Zdenek třeba napíše- tak jsem četl deníček a moc mě to…a tak dále. Láďa, když ráno vstane, hned jde na počítač a čte co je ve Frankfurtu nového. Říká tomu denní tisk. Irenka zase píše, Arnošte kurňa nech toho, já zase v práci nic neudělám! Tak se časem cítím zavázaný, pokaždé něco napsat. Samozřejmě bych nic nepsal, kdybych od vás nedostával Maily, ty jsou pro mne současné situaci dost důležité. A tak na tomto místě vyslovuji dík.

A teď něco jiného. Byl jsem se podívat na Google Earth a zjistil jsem, že je naše krásná Stříbrná Lhota odmrakovaná. Dosud tomu tak nebylo, hned kousek za Kájou Maříkem nebylo nic pořádně vidět. Na mapách se dají perfektně měřit vzdálenosti. Tak když já jdu s Pajdou kolem křížku a pak kolem Švýcarů, dále lesem, pak tou slavnou soukromou cestou a potom kolem malované zdi, kolem rybníčka a zastávky, tak ujdu 1,88 kilometrů. Když jde Zdenek s Janou do hospody, tak je to pouze 1,02 kilometrů, tak nevím, proč furt kňourá, že musí již domů. My to máme do hospody 80 metrů, jenomže JÁ SI NESTĚŽUJI!

Moudrost dne: za dobrým pokecem si boty prošlapu..…

 

 

Barunka

3.12. 2008

 

Již včera večer bylo Aničce mnohem lépe a měla i chuť k jídlu. Přivezl jsem ji až po páté hodině, nejméně čtyři hodiny spala na chodbě endoskopie. To co jí vyměňovali se jmenuje stand (ve slovníku jsem našel 70 významů tohoto slova), v našem případě to jsou umělohmotné žlučovody.

Dostala dokonce i v noci chuť k jídlu a kontrolovala lednici.

Dnes také dobře obědvala a odpoledne si dala čaj a sušenky. Celá šťastna mi hlásila, že našla v míse plné všeho možného, tři poslední sušenky od Barunky ( 16 let učební poměr v gastronomii). A to je to, o čem chci psát.

Barunka je dcera Zuzany z Čisovic. Je to sestra malé Zuzanky, která vyhrála soutěž Brdský kos, v Mnišku. Matka Zuzana je manželka mého synovce Jirky.

Jirka si vzal Zuzanu která do manželství přinesla tři dcery. Spolu mají naši malou zpěvačku. Barunka je děvče, krásné a snědé, protože tatínek je nějaký studen z Ethiopie. Zuzana, přestože měla dvě dcery toto děvčátko, ještě v kojeneckém věku adoptovala.

Kdyby náhodou prošel kolem ní skaut, hledající nové modelky, tak by jsme ji ztratili.

Podle Jirky, umí Bára vařit lépe než Zuzana. Je to pravidelný srandovní spor, protože Zuzana tvrdí, že vaří zdravě a Jirka, že její jídlo nemá žádnou chuť, že je rád, když odjede na Moravu a on zůstane s Bárou doma sám. To si pak pochutná. Tyto dohady jsou vždy v rámci škádlení. Byli jsme s Aničkou několikrát pozváni na jídlo do domku v Čisovicích a vždy bylo Zuzanino jídlo výborné.

Posledně nám Zuzana přivezla krabičku s vánočním pečiva. Od Barunky. Lidi, tak něco dobrého jsme ještě nejedli. Zcela nové recepty a dobré, dobré……(šeptám: Báro, pošli nám recept!)

Moudrost dne: i mladší tě mohou poučit…..

 

Nenávist

2.12. 2008

 

 

Mám takový chytrý mobil, který mi hlásí den předem události, které se stanou. Samozřejmě je tam člověk musí před tím naprogramovat. Dnes mi také hlásil, že 3. má narozeniny. Dříve byla ta osoba členem naší rodiny, nyní se zcela vyčlenila. Samozřejmě ji ještě jeden článek k naší rodině váže, ale to je článek nejslabší. Bohužel.

Ale pojďme se vrátit k nenávisti. Co to je? Kde se to v člověku bere? Podle mne se nenávist velice pojí se závistí. Použiji teď výrazu, který ráda aplikuje Jana ze Zázrakova: dám příklad!

Řekněme, že středem zájmu jsem já. Nejprve počnu nějakou činnost, třeba- podnikat. Mám dobré nápady a ty se lidem líbí. Stanu se oblíben a získávám stále více zákazníků. Mezi těmi zákazníky jsou však jedinci, kteří by se na trakaři mé slávy, tak říkajíc na výslunní, chtěli vést také. Počnou se vnucovat a chtějí se stát přáteli.

Já ovšem ale vůbec nemám zdání, co se za jejich čely, tam, kde bývá mozek, děje. Pro mne jsou to stále zákazníci. A vzpomínáte si, jsem úspěšný, tak jim nemohu věnovat více času, než jiným zákazníkům. V tom okamžiku počnou intrikovat: jsem vystaven pomluvám, každý můj krok je bedlivě střežen a každé klopýtnutí je dáno veřejně na pranýř. Ale stále jsou tu na obtíž ti zákazníci, kteří jsou se mnou spokojeni a mé chyby tolerují, vždyť sami nejsou neomylní! Tu vznikne nenávist.

Nenávist je též pojena s neúspěchem a vlastí nespokojeností. Nenávist je hustá kaše, která se vlévá do každého otvoru duše a dotyčný pak přestane vnímat, pro koho ji vařil. Pak již jednoduše jen nenávidí a ze všeho nejvíce sebe sama. Lidé, kteří nenávidí, jsou líní. Pro své štěstí nehnou ani malíčkem, jen lelkují a čekají, že přiletí samo. Dokonce jsou toho názoru, že štěstí je povinno je obklopit. Pletou si toto něžné kvítko s novým autem, novou střechou a napěchovaným kontem.

Lidé, co nenávidí mají spoustu chyb, které si ale neuvědomují a nerespektují je. Kdyby tak činili, stali by se spokojenější. Nezbývá mi nic jiného, než akceptovat tu samotu, do které se závistiví nenávistníci uzavírají. I přes lávku, kterou jsem postavil nepřejdou, nehodlají se vzdát své nenávisti. Takovýchto lidí mi je líto. A tak jsem tu upomínku na 3.12. z mého mobilu vymazal.

Moudrost dne: komu není rady, tomu není pomoci…..

 

 

 

Klinikum Hanau

1.12. 2008

 

 

Zní to vznešeně, universitní klinika v Hanou. Dnes jsem ale zjistil, že je to docela obyčejný blázinec. Jak známo, odvezl jsem ráno Aničku do nemocnice na endoskopii. Jak jsme přijížděli, (vezl jsem ji ve vozíčku) již na nás sestra volá: „Co to viním, vždyť vás mají přivést s postelí!“

Udiveně jsme sdělili, že nám v pátek řekli, že sem máme jít přímo. „No jo, já ale nemám papíry!“ nedala se sestra.

Nabídl jsem se, že pro ně skočím. (cesta přes celou nemocnici, více budov, více pavilonů) Musel jsem jet do devátého patra. Když konečně přijel výtah, vyvezl mne, svévolně do desátého patra a pak mne svezl do čtvrtého, třetího a nakonec do přízemí. Pak se tedy uklidnil a odvez mne do toho devátého. Dostal jsem papíry a spěchal zpět. „Ale to nejsou ty pravé, já potřebuji s nálepkami!“ skoro plakala sestra. Tak jsme se vrátil. „No jo, vy musíte mít převodku od domácího lékaře, protože vaše žena tady není na stanici přijata!“ Nebylo jiného východiska, budu muset jet k nám domů. Stojím v devátém patře a čekám na výtah. Konečně přijel se dvěma sestřičkami. Mladé zaměstnankyně mi nařídily, abych čekal, že jdou pro postel s pacientem. Nic jsem nenamítal. Když se vrátily bez postele říkám: „Kde máte postel?“ „Ona tu paní Valešová není,“ řekly mi. Otevřel jsem hubu a zaklapl ji až když výtah přistál v přízemí. U auta mi vynadal vrátný, že prý jsme říkali - jen co manželka vystoupí z vozu, hned areál opustím. „Jo to by jste tu museli mít pořádek a ne blázinec,“ odvětil jsem slušně, a jel do našeho města pro převodku.

Akorát mi nejde do hlavy, že nevydali zatykač, protože tam měli Aničku od pátku mít v posteli a ona byla doma.

Moudrost dne: nejlepší způsob jak světu ukázat zuby, je úsměv…

 

Tak je nás již plno

30.11. 2008

Co budou zítra od devíti hodin plivat. Lamy a Ládi a Marie a Ireny a Hanky a Zdeňci i Jany, Zuzany a Milanové, Jiřiny i Tomášové….Plivat a držet palce. Zítra večer se ozvu….

 

 

Nordic Walking

30.11. 2008

 

Tak jsem se na to díval již pár let. Nejprve mi to bylo k smíchu ale později jsem si počal pohrávat s myšlenkou, že to zkusím. Pak jsem v temném koutě kůlny objevil staré lyžařské hole. Docela mě to udivilo, neboť jsem všechny tyto, dávno nepoužívané krámy vyházel. Lyže, boty, oblek, vše šlo do smetí, jednal proto, že jsem je již léta nevzal do ruky a kdybych přece jen chtěl, tak bych se do nich nenarval! Asi jsem nějak vyrost!

Dnes tedy přišel den velké „D“, kdy jsem strčil Pajdu do auta a hole do kufru a odjel jsem do polí. Přece jen jsem nechtěl být pro srandu sousedům. A víte co vám musím napsat? Bylo to perfektní. Jednak to by neskutečné krásný zážitek pro Pajdu, protože majíc hole v obou rukách, nemohl jsem držet vodítko a tak jsem ho ponechal osudu. Pajda tedy lítal v polích a já počal nodric-Walkingovat .

Nejprve mě dělal starosti rytmus kroků, protože vykročíš levou nohou a zároveň se odpíchneš pravou rukou. A pak tak dále a následovně. Myslel jsem si, že tyto povely můj mozek nezvládne,(je to přece dost různých úkonů najednou, pro člověka v našem věku), pak jsem ale nechtěně zjistil, že to jde samo od sebe. Jako bych měl v genech, že jsem byl kdysi opice, před ní nějaký savec před tím pták a ještě dříve ryba. No, teď jsem to tak zamotal, že jsem dal chytrým hlavám námět na další druhy sportů: třeba tropy-liany-tarzanik. Ale abych jednou po Brdských lesech poletoval z větve k větvi to snad asi nebude možné, to spíše ten ještě modernější, leklá-ryba-lelkovat!

Ale abych se vrátil k tomu lyžování nasucho: je to opravdu dobré. Páteř zatížená lety(někdo tomu říká břichem) se odlehčí a paže dostávají co zabrat. Konečně si člověk uvědomí rukama, co za ta léta nasysloval. Navíc má člověk větší stabilitu a tím, že má obě ruce zaměstnané, nešťourá se, jdouc lesy a poli třeba…v nose….nebo někde jinde…no Irenko, řekni kde? Ano, Hanka to uhodla první……

Moudrost dne: nikdy nic neodhazuj, ke stáří jako bys to našel….

 

Plivající žirafa

29.11. 2008

 

Jedna s těch Brdských děvčat je dosti divoká. Také posílá pěkná psaníčka. Do pražské ZOO se chodí občas dívat na žirafu, v práci nic nedělá, protože drží palce u nohou i rukou a nakonec ještě chce plivat.

A právě o to plivání jde: hrával jsem v Nerudově ulici u spolku Baráčníků ochotnické divadlo a tam bylo zvykem, než jsi musel vyplout na rozzářenou a stovky pohledy fokusovanou scénu, že jsi byl od kolegů popliván. Tak lehce se dělalo tfuj, tfuj. A ještě jednou tfuj. Tomuto symbolickému plivání jsme říkali pro štěstí, abychom nezapomněli text, aby nás publikum lačné po nějaké ostudě svýma upíříma očima neuhranulo. Nevím, zda se plivalo v době Shakespeara, pakliže ano, tak to se jistě plivalo naplno, protože ještě nebyla známá kapénková nákaza.

Tak tohle všechno dělalo to Brdské děvče pro Aničku, aby jí to dobře dopadlo. Tak jsme byli v té nemocnici, Anička dostala infusi a vitamíny a na pondělí termín na výměnu těch standů. Kdo nás zná, ať si to prosím živě představí: musíme tam být již v 9.00 hodin ráno. To je doba, kdy někdy chodíme teprve spát!

Moudrost dne: proč bys měl spát v noci, když můžeš spát ve dne?

 

Backene

28.11. 2008

 

I když se zdá nadpis dnešního zamyšlení nějak záhadný, ve skutečnosti to zázrak není. Slovo je to, co by do určení kam patří, nezařaditelné. Nepatří do žádného evropského jazyka. Je to spíš vzpomínka na dobu, kdy jsme ještě pracovali.

Dnes se ozvala Radka. Pravděpodobně si vzala s Andym čas a pročítala si můj deníček. Tedy ona četla a Andy poslouchal, protože ten česky neumí. Navíc již pijí druhou lahvičku červeného. Mají oba o Aničku starost, a kdo by ji neměl. Taková teta se hned tak znovu nenarodí, prohlásil tuhle synovec Tomáš Kobliha. Tohoto názoru je většina lidí, které znám. Říkám většina. Jsou i takoví, kteří mají opačný názor, ale ty zdrbu jindy.

Tak abychom se vrátili k tomu nadpisu. Radka nám občas pomáhala v restauraci. Vždy lítala až se potkávala a my jí proto říkali Vichřice. Avšak jednoho dne si vykoledovala vlastí, jedinečné jméno. Přilítla do kuchyně a že chce třikrát Backene. Na mou otázku co to má být, řekla že neví, že to chtějí támhle ti lidé u toho stolu vlevo. Poslal jsem k hostům Aničku a ta se smála až slzela. Tak, co chtějí, visel jsem ženě na rtech. Chtějí smažený hermelín (gebackene Camembert). Od těch dob jsme Radce říkali Backene. Asi si také občas na staré časy vzpomene, protože se v Mailu tak podepsala.

Radko a Andy, děkuji za Mail a protože je takový internacionální tak ho zveřejňuji na co jste mi napsali. Ono totiž vůbec nejí jednoduché se domluvit, když máš k dispozici dva jazyky.

Moudrost dne: jedna láhev červeného je někdy málo…

 

 

 

Cesta

26.11. 2008

 

Tak jsme zase dojeli domů. Vyrazili jsme krátce po jedenácté. Moje setra se švagrem nám přivezli v Voznic pojízdné křeslo. Bratr Karel jich má v garáži několik, protože mu, s odstupem času, německá pojišťovna dodává nový přísun. Má totiž postižené dítě. Řekli jsme si s Aničkou, že to bude pro ni jednodušší, až nás budou honit zítra v nemocnici od pavilonu k pavilonu. Přeci jen jí chození dělá potíže.

Cesta byla dobrá. Až na dlouhou šňůru nákladních aut, jezdilo málo osobáků a nedělní řidiči asi ve středu moc nejezdí. To jsme ale již zjistili dříve, středa je nejlepší den na cestu mezi Frankfurtem a Mníškem pod Brdy. Tankovali jsme až před hranicemi, kde, k našemu údivu byl benzín levnější než v českém vnitrozemí.

Anička byla zabalená do deky a chvilkami pospávala. Přesto ji cesta natolik zmohla, že si po příjezdu šla okamžitě lehnou, ale na večerní, bačkorovou kulturu byla zase na svém místě. Postupně se u nás slezli všichni obyvatelé našeho dvora.

Zapomněl jsem se zmínit o tom, že v den, kdy Adrian a Kim odjížděl za námi do Lhoty, jim vypadly v bytě pojistky. Říkal jsem, že ty jejich papouškové zase okousaly nějaké vedení. Když se vrátili domů ani po několika telefonní hovorech na závadu, nemohli přijít. Tak jsem se tam samozřejmě hned vydal a šel najisto. V jejich kuchyňském koutě byla lampa, která jako po celém apartmentu byla instalovaná na stěně, kousek pod klenutým stropem. Jelikož tam Kim chtěla mít viset skříňku na nádobí, odšrouboval jsem onu lampu a kabely, pečlivě zaizolované nechal na skříňce ležet. Mohl by se tento přípoj na něco hodit. No, a milí papouškové z dlouhé chvíle kabely ohlodali a ještě je zamotali tak důkladně, že docházelo ke zkratu. Jelikož tam byl proud jen když se svítilo, tak nedostali rádu. Když se totiž svítilo, tak byl někdo doma a ptáci měli jiní starosti.

Dobře, že jsem závadu našel, protože jsem byl nařčen s rozbité pračky, a byla mi dávána vina i za počítač, který Adrianovi abštrucoval (no, tady mi chybí české slovo) a musel volat pana Krokha.

Moudrost dne: nenech se vyvést z míry…..

 

 

 

Večerní chvilka poezie

25.11. 2008

 

 

Někdy, když si navečer zkontroluji poštu, najdu malou básničku od našeho umělce ze Zázrakova. Dnes byla obzvláště povedená a proto jsem ji zveřejnil v Co jste mi napsali.

Také jsem dostal Mail od Irenky, psala mi, abychom dobře dojeli a že jsme se tuhle minuli. No, já mám již pomalejší reakci, takže když jsem Roberta s Irenou registroval, tedy, když se tato informace dostala do mých mozkových blan, byl jsem již u restaurace u Káji Maříka.

Také mi poslala petici: my si na komunisty zvykat nechceme www.viteznyunor.cz s docela dobrým nápadem, abych si ji dal do hlavičky mých stránek! Pokoušel jsem se o to a naboural jsem je a následovně je celé odpoledne opravoval. No, ale co bych neudělal pro naši Irenku. Tak jsem tu na ty stránky ponechal odkaz. Jo, ještě mi napsala, že uřízne Robertovi hlavu, ale to určitě nemyslela vážně, vždyť je to její miláček!

V pátek tu byla paní doktorka Říhová, přišla se podívat na Aničku. Prohlédla si celý chorobopis a vyřkla domněnku, že by Anička měla nechat zase vyměnit ty umělé žlučovody, že má dost tmavou barvu. Paní doktorka myslela pleti a Anička vlasů a tak se doktorce omluvila, že před příští návštěvou půjde k holiči. Pak si to děvčata navzájem vysvětlila a docela se tomu zasmála. Také pravila paní Říhová, že ty náplasti na bolesti jsou ty nejslabší a ať tedy jede šup, šup do Frankfurtu, aby byla co nejdříve zase tady pod Brdy. Dodala ji trochu optimismu a poslala ji večer do hospody, což jsme učinili, jak dole psáno s velikou chutí. Proto se chystáme ve středu vyrazit…zase domů!

Moudrost dne: bav se, dokud to jde, nikdy nevíš, zda to nebylo naposled….

 

 

Jak mi Květa rozladila kytaru

22.11. 2008

 

 

V pátek se to povedlo. Nejprve to vypadalo, jako že se budeme bavit celý večer o PowerPoint presentacích, které se pravděpodobně staly velkou zálibou naší generace a putují od jednoho majitele přístupu do internetu k druhému. „Naší generací“ myslím kluky nad šedesát. Nejhorlivěji se debaty zúčastňovali noví majitelé tohoto elektronického zázraku naší doby. Ti co přístup k internetu nemají, jistě kují pikle, jak ho získat.

O jedné konkrétní presentaci se mluvilo, protože ji rybář Jirka právě rozeslal. Krásné úlovky ryb tam vystavovaly ještě krásnější ženy, abych použil slov přítele Rudy, chudé ženy, protože neměly co na sebe. Pak ale ke mně přistoupil Milan řka: dondeš pro kytaru? V okamžiku, kdy jsem se zvedl, že tedy dondu domů, přišla Lea a Luděk a zároveň naši záhadní Belgičané a už to jelo. Miloš se vrátil z lázní a obsluhoval a pak mu přišla pomoc i jeho Květuška. Roznášela pivo a jak se nakláněla se sklenicemi přes stůl, vždy mi zavadila jejím krásným popředím o moji kytaru, tam, kde se sladké dřevo ladí. Povídám: „Květo, ty mi těma tvýma zvířátky (nyní jsem použil běžného slova, které se na oslovení této část ženského těla používá) rozladíš kytaru.“ HOMBRÉ, zařval pán, kterého tu nechci jmenovat. Protože nepřestával řvát, nechala si Jana přinést vařečku a neustále ho plácala. Nic to nepomáhalo HOMBRÉ řval dále. Potají se o něm říká, že nevlastní mobilní telefon, protože se dovolá i bez něj. Stačí otevřít okno.

Anička se dobře bavila a vypila čtyři piva*). Domů jsme dorazili až ve tři, i Zdeněk, jež od půl jedné vyhrožoval Janě, že se jde domů, odešel jen chvilku před námi.

Hombre znamená člověk, třeba hombre bueno hodný člověk a ne, jak jsem v opilství plácnul : ženské přirození.(řekl jsem to ale vulgárně) Vím, že jsem v tom okamžiku nebyl hombre culto….

Moudrost dne: nikdy nelituj upřímných citů…..

*) po zkontrolování účtenky jich bylo šest!

 

Hračka pro dospělé

19.11. 2008

 

Vydal jsem za na Písky za Zdeněkem, abych mu zařídil Outlook Express, který jsem sice zařídil již jindy, ale nepodařilo se mi aby mu poštu odesílal. Dlouho jsem nad tím dumal, až mne napadlo řešení a tak jsem jel. Přivítal mne Jack s Janou, kteří se vraceli z procházky.

Jack se přivítal s Nítěnkou, (tak Jana říká našemu Pajdovi) a já zasedl k počítači. Jenže ouha! Zdeněk nějakým způsobem Outlook Express vymazal! Bylo mi jasné, že to nemůže být, ale nenašel jsem ho. Jana uvařila čaj a přisedla si ke stolu s balíčkem cigaret a s popelníkem.

Chceš víno? Zeptala se mne a já odmítl, protože jsem vlastně jel je Aničce pro cíga. Stačil jsem změnit obraz monitoru, že tam skoro žádný obraz nebyl a moje cigára jsem si zapomněl. Zdeněk říkal, že Outlook Express stejně nepoužívá a Jana si nezapálila a ani vína se nemohla napít, protože jsem byl zcela vedle, co jsem s tím počítačem natropil. Nakonec jsem uvedl vše do pořádku a dokonce jsem kámošovi nastavil domovskou stránku. Ale ten Outlook Express jsem nenašel, ačkoliv přesně vím, že tam musí být. No, to jsme dopadli: dříve bychom si s Janou zapálili a popili vína a teď se hrabeme v něčem, čemu pořádně nerozumíme.

Moudrost dne: vždy se může stát to, čemu bys nevěřil….

 

Mateřský pud

18.11. 2008

 

Dnes rádo se vraceli Adrian s Kim do Frankfurtu. Adrian měl velice naspěch, protože mu v neděli veček končily aukce v eBay. Je totiž vášnivý, ochotnický obchodník s gramofonovými deskami. Jelikož se jeho nabídky vyhoupaly, aniž by sám přihazoval, což je proti pravidlům eBay, na dost vysoké sumy, spěchal zákazníky uspokojit rychlím dodáním zásilky. Takže jsme se ráno ani neviděli. Kim tu měla docela jiné starosti: koupila si papouška a ten seděl v kleci a nežral. Každou půlhodinku prošla kolem mne jako myška (ona tak chodí pořád) a řekla: „Er frisst nicht!“ Nežere! Tak ho počala krmit. I Adrian občas odskočil od počítače, který mi prakticky zabavil a ochotně jí pomáhal. A ptáček se skutečně nechal krmit. Když dojeli domů, hned se ozvali. Dojeli dobře, ale ta největší novina byla ta: Coco, papoušek, který na ně čekal doma, se okamžitě ujal úlohy matky a počal rodinný přírůstek krmit. Okamžitě ho počal svým tělíčkem chránit a vzal ho do své péče. Maličký se jmenuje Tomy…

Moudrost dne: neopovrhuj inteligencí zvířat….

 

 

Pražské Jezulátko AL NIŃO JESÚS DE PRAGA

18.11. 2008

 

Dnes strávila Annabella se svou přítelkyní Marií den v Praze. Marie je Španělka, žijící ve Frankfurtu. A samozřejmě, nebylo to poprvé, kdy nám turisté otvírají oči. Přišla s otázkou, co to znamená, že po celé Praze jsou k dostání malé sošky Ježíše, coby děťátka. Na náš udivený pohled říkala „No, weißt du, so kleiner Jesus!“ Jesus je německý výraz pro Ježíše. V tu ránu nám zapálilo: pražské Jezulátko! Kdo by tyto dvě slova ve svém životě neslyšel? Samozřejmě skoro všichni, co se v Čechách narodili. Ale málo kdo, mne počítaje, se pídil, co to je! Tak tedy, pražské Jezulátko je dřevěná soška, s povrchem modelovaným barevným voskem. Půvabná soška malého Ježíška, vystavená úctě lidí v kostele Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně, přijímá denně návštěvníky z desítek zemí světa. Mnohým lidem, kteří se před ní modlili k Bohu, přinesla zázračná a neobvyklá vyslyšení. Lidé zde prosí o pomoc, uzdravení, mír, někteří s důvěrou očekávají narození dítěte, a mnozí se vrací, aby poděkovali.

Ty poslední tři řádky jsem opsal a proto tady na Jezulátko zanechávám odkaz. Ještě mohu s hrdostí dodat, že byla Marie Prahou okouzlena.

Moudrost dne: vždy se můžeš přiučit…..

 

Rodina

14.11. 2008

 

 

Tak jsme se sešli skoro všichni. Kim a Adrian tu již byli a Kim si koupila, jako ostatně při každé návštěvě Čech zase jednoho papouška. Byl pátek a vlastně jsme měli domluveno, že půjdeme do hospody. Ale Annabella přijela s Marií již v sedm hodin tak se počalo jísti a otvírat pivo a víno a nakonec se nikam nešlo. Byla tu i Zuzana s Jirkou a jejich Zuzanka, jež je vítězem Brdského Kosa roku 2008 nám předvedla svoji píseň. Pak se tu stavil na skok Zdeněk s Janou, s upomínkou, že se jde do hospody, ale nějak to nevyšlo.

Na sobotu jsme měli domluveno, že pojedeme všichni do Broum a bylo to moc pěkné. Stáňa laškoval s Belinkou jako za starých časů a vůbec byla dobrá nálada. Ve finále přišel tramp, který byl oblečen jako Švejk, ale za žádnou cenu se nechtěl nechat vyfotografovat. Tak jsem ho zachytil při odchodu. Pajda byl s tolika lidí nervní a Anička se dobře bavila.

Annabella a Marie chtěli jet pak do Prahy, ale rozhodli se pro Příbram, že se podívají na Svatou Horu. Ještě tu nejsou tak nevím, zda ji našli.

Moudrost dne: rodina je základ lidské pospolitosti…..

 

 

 

Kim a Adrian

13.11. 2008

 

Ve středu večer přijeli naše děti, Kim a Adrian. V pátek přijede ještě Annabella s přítelkyní. Chceme jít do hospody. Anička asi nikam nepůjde, nemá již na více lidí nervy. Ale ten večer co přijeli mladý s námi seděla dost dlouho a hráli jsme UNO. To je taková, zcela jednoduchá karetní hra, spíše pro děti. Ale dobře vymyšlená a tak je kolem ní vždy plno legrace. Dnes byli mladí v Příbrami a Kim si opět koupila papouška. Jmenuje se Tomi. Takže má Čiko, Koko a dvě andulky, ta jména nemají. Tak jich má, počítáno s těma co na ni čekají ve Frankfurtu pět do počtu.

V sobotu večer se konala soutěž Brdský Kos a jak jsem psal, vystupovala i Zuzanka z Čisovic a vyhrála ve všech kolech. Dnes večer také přijde a maminka ji natočila na mobil, tak nám to ukáže.

V tomto okamžiku nám nejde Internet, přestože je spojení aktivní a SKYPE normálně funguje. Může mi to někdo vysvětlit?

 

 

Pohled z ciziny

11.11. 2008

 

 

Dnes jsme dostali pohled z ciziny! Pamatujete ještě na ty pocity? Ano, pohled od Máchova jezera byl také pohled, ale zdaleka se tolik neleskl, jako když přišel z ciziny. Tenkrát takový pohled, tedy, když ho někdo na poště nešlohnul, to byl malý zázrak. Voněl a hrál tak krásnými barvami, že srdce poskočilo touhou po dálkách. Touhou po cizině, kterou jsme tenkrát mylně pokládali za svobodu.

Naše bolest po neznámu byla tenkrát věčná. Koho by nás napadlo, že přijde doba, kdy se budeme vracet domů, kdy počneme chápat krásu naší země, že z daleké ciziny bude naše srdce toužit po českém lese, po rozhozených hromádkách českých vesniček? Po Praze a její mocné Vltavě s Hradčany, tou vévodkyní krásy ve světě jedinečné? Nikoho! Snad nikoho. Ale dostat v dnešní době pohled z ciziny je po tolika toulkách celým světem, je skoro to samé, jako kdysi…..

 

 

 

Krásný den

10.11. 2008

 

 

Dnes byl opravdu krásný den. Ráno jsem byl s pejskem. Chodím teď stále sám s naším děťátkem, Anička již sotva chodí. Sotva se plouží po domě, ale většinu času spí. Přeji jí ten spánek. Nejsou v hlavě ty myšlenky, není ta bolest. Dnes byl krásný den. Škoda, že ne pro každého, ale co proti životu a jeho zákonům zmůžu?

Nic není tak křehké a složité, krásné a bolestné jako život. Ale jednou nám byl dán a tak ho musíme žít. Ano, dnes byl krásný den. Šel jsem s Pajdou lesem a potkal jsem myslivce. Vzpomněl jsem si na kamarádku Mílu, jak nedaleko za Voznickými lesy fňukala, že do seníku nevyleze, že bude spát v lese. Když jsme pak zaslechli chrochtání a oznámili Míle, že jsou to divoká prasata, byla na seníku nejdřív. Byl to její první čundr. Kolik je to let? Asi více jak čtyřicet. Šel jsem kolem chaloupky Švýcarů a vzpomínal, jak jsou tam a byli by rádi tady, ano Marie a Láďo, chaloupka je v pořádku a úhledné aranžmá ze suchého listí v okně je stále pěkné, jakoby jsi ho tam právě včera, Marie, dala. Když jsem došel k rybníčku, vzpomněl jsem si na Sváťu a na Hanku, jak jezdili každé léto do Švédska. Slibovali jsme si, že až budeme v penzi pojedeme s nimi. Ne kvůli rybám, těch já se bojím protože se mrskají, ale pro tu nádhernou krajinu. Do těchto věčných lovišť ale Sváťa odešel na vždy a my čekáme na vlak, až dostaneme místenku a pojecháme za ním. Hanko nebreč! I na Pepu sprosťáka jsem si vzpomenul, houby již nerostou a to on do lesa nechodí.

Přišlo my na mysl, jak Leošek tvrdil tátovi Rudovi, že nemlátili tu pitomou holku ve třech, že každý mlátil za sebe. Vzpomněl jsem si i ma nůž od paní Dany, jiný již nepoužívám a na její pěkná slova. Samozřejmě jsem si vzpomněl na Janu a Zdenka, na Milenu a Vaška, za jejich ochotu pomoci. Ano, dneska byl krásný den.

Večer v hospodě jsem načapal Láďu a Fanouška. Zapomněli se v hospodě od soboty a Milan jim asistoval. Statečně točil piva a pak nevěděl komu. Jana to měla pod dozorem a směrovala ho k žíznícím. Irenka si stěžovala, že od té doby co pije víno, jí bolí žaludek. Tak si dala pivo. Roberta nebolelo nic, ona ho totiž, když Irenku nic nebolí, bolí hlava. Robert mi ukazoval na mobilu záznamy ze soboty, hospoda hučela a my tam nebyli. Jak si to může dovolit? Zuzana z Čisovic má kolotoč s dětmi, malá Zuzanka zpívala v divadélku „K“ jako první. Soutěžila v Brdském Kosu a jestli nevyhrála písničkou, tak určitě jako nejhezčí holčička.

Zuzana Pumrová se svým kámošem tento víkend vynechali, určitě se Milan snažil hodit si žehličku na tu druhou, zdravou nohu. I Lea s Luďkem tu nebyli, zato jsem od nich obdržel E-Mail „pošli to dál“

Tomáš s Jiřinou se již zase udobřili a to je dobře. Láska nehádaná, není milována.

Ano, dnes byl krásný den a pokud jsem na někoho zapomněl, ať se ozve.

Jo, a pěkný pozdrav od Aničky.

Zítra jdu nakoupit, přijedou skoro všechny děti co máme, z Frankfurtu. Tak uvařím knedlo-vepřo-zelo. Akorát je ta naše velká chalupa malá. Ano, dnes byl krásný den.

 

 

 

 

 

Sláva nazdar výletu

7.11. 2008

 

Ačkoliv jsme si neuvařili vajíčka natvrdo, vypravili jsme se na výlet. Jeli jsme do Broum. Před tím jsme odevzdali naše dítě, pejska Pajdu, do mateřské péče tetičky Mileny, sousedky od naproti. Ušetřili jsme jí tím cestu zamlženou Lhotou, protože by si pro něj přišla sama, až by tady, opuštěn v domě, koncertoval. Jednou tu chybu udělala a on si to zapamatoval. Od té doby, i když jedeme jen na hodinku na nákup, si to tak zařídí. Někdy mám pocit, že na to čeká, až vypadneme, protože Hanzlíkovi mají sedačku z pravé kůže a my pouze ze smetláku.

Janin miláček, černý zápasník Jack byl také obelhán slovy: „Jacku, babička jede na nákup.“ (Jak Jana ale vysvětlí psovi, že se vrátí bez nákupních tašek, to nevím)Tak jsme se v autě odvázali a navzájem si vyprávěli, jak jsme se zbavili našich dětí a frčeli jsme přes Brdské lesy, abychom se dostali k lesům křivoklátských, kde jsou Broumy a kde na nás čekal dobrý oběd.

Zdenek tvrdil, že pojedeme přes Hořovice a tím směrem je to, co utíkal Šemík k Neumětelům, když skočil s Vyšehradu, ale bylo to ne vpravo ale vlevo, Anička říkala, že si to myslela a nechtěla nic říkat a Zdenek prohlásil, že mu to někdy moc kecá, ale řekněte, co by to bylo za život bez keců. Takže jsme, po několika Janiných „dám příklad“ dorazili do Hospody na návsi, kde na nás již čekali strejdové, známá parta od stolu štamgastů.

Strejda, co tvrdil, že má největší chalupu ve vsi mi říkal dědo a neustále mi poroučel panáky, ještě že má Standa takový dobrý trik, že jsem nepřišel o papíry. No, nechtěl jsem aby přišel o kšeft!

A pak se již stmívalo a my se zase přehoupli přes Brdské Hřebeny a sjeli do naší vesničky.

Moudrost dne: všude dobře, doma nejlíp! Ale když nikam neodjedeš, tak o tom nevíš……

 

 

 

Pascal a Ria

2.11. 2008

 

Takové večery se vždy vydaří. Jsou to většinou ty, které se neplánují. Šli jsme v neděli na pátou hodinu na „Jedno“.

No neberte to tak vážně, ono je z toho vždy více, než jedno pivo. Tentokrát nás čekalo překvapení. Seděli tam muzikanti, co známe z Frankfurtu. Takže jsme hráli a zpívali. U malého stolku seděli dva neznámí. Muž a žena. Bavili se a nám se zdálo, že to nebyla čeština kterou se domlouvali. V jedné skulince ticha jsme zaslechli, že se bavili Francouzsky. Protože se s nimi Milan nedomluvil, šla na to Anička s angličtinou.

Dozvěděli jsme se, že on byl Francouz a ona Belgičanka. Pronajali si dům u nás na Lhotě, o kterém se vědělo, že si ho majitelé postavili a dostali práci v cizině a prý ho chtěli prodat nebo pronajmout. Takže ho pronajali. Pokoušeli jsme najít v paměti nějakou Francouzkou píseň a žádná tam nebyla. Tak jsme jim s Aničkou zazpívali jednu anglickou. Mimochodem, jedinou co umíme.

Pak vešel do výčepu Robert s Irenou a Simon s přítelkyní. Tak jsme Simona poslali k neznámým na výzvědy, protože žil v USA. Oznámil nám, že angličtina cizinců je skoro nedostačující. Tak jsme se počali zase věnovat zase nám.

Irenka nám vyprávěla, že byli včera v ZOO, že ona tam chodí za svou žirafou a Robert tam má ptáka! Jmenuje se Kasuár. To, že si Robert nechává ptáka v Pražské ZOO tady na Lhotě nikdo netušil. Ale proč ne? Irenka ho tam má dobře zaopatřeného…..

 

 

Ještě jednou Paul Potts

2.11. 2008

 

Jako odezvu na můj článek na Neviditelném psu se ozvala bara . Našla totiž na internetu nahrávku z Pražské opery. Prague Opera House. Paul zde vystupoval. Přiložila odkaz a tak je k posouzení, jaký pokrok tento talentovaný amatér udělal! http://www.youtube.com/watch?v=RVkcvuhWGGY Děkuji ti bara.

 

Nessun dorma

1.11. 2008

 

Nessun dorma je árie z Pucciniho opery Turadot a ne, jak jsem mylně napsal Trubarur. Tuto chybu jsem udělal v příspěvku na Neviditelném psu. Zrovna tak vincero neznamená budu zpívat, ale zvítězím. Tím jsem se zesměšnil, jak mají kritici zajisté pravdu.

Jenomže tyto informace jsem získal z německého textu, a tak posílám ostudu dále. Mým úmyslem však bylo upozornit na fenomenální úspěch Paula Pottsa, který se běhen 68 vteřin stal celebritou. Tuto skutečnost mí kritici nekomentovali. Ale vím, že chybami se člověk učí a proto touto cestou kritikům děkuji.

 

 

Al Capone

30. října 2008

 

 

 

Včera jsme byli s Aničkou v nově otevřené pizzerii, která nese jméno Al Capone. Je to budova vedle kina, má velký pozemek a patřičně dostatečné parkoviště. Je příjemně zařízená, ano, dalo by se říci, přímo dokonale. Nechci se tu vytahovat, že jsem prošlý světem, to jsou jiní, co to můžou tvrdit, ale již jsem hodně viděl. Al Capone je do všech detailů perfektní. Příjemné teplo, a podle klimatického zařízení, v létě tam bude asi chládek, krásná stylová výzdoba, hra detailů, která nekončí ani u servítků a krabic na zbytky, které se tu uplatňují ve velkém, protože jsou porce nezdolatelné. Ne proto, že by nebyly dobré, jsou výborné, ale proto, že jsou obrovské. Na stěnách visí různé výjevy ze života mafiána Al Capone a i jiná, pěkná výzdoba přináší útulnost z doby prohibice.

Okna jsou velká a hledí někam do zeleně, která se za starým kinem skrývá a je tu krásný výhled na Mníšecký zámek. Nejsou zohyzděna záclonami, neboť to je dekorace pro mne zastaralá a nedobová.

Jídelníček je velký, nedá se říci, že tu převládá pizza, jsou tu i jiné pokrmy. Mohu doporučit.

 

 

 

Sněhové koule

30. října 2008

 

Dostávám stále poštu s různými PowerPoint prezentacemi. Skoro by se dalo říci, že se s nimi roztrhl pytel. Některé jsou krásné, jiné veselé, jiné vtipné a zase jsou některé blbé. Mají společného jmenovatele: když je okamžitě nepošleš deseti přátelům, nebudeš mít štěstí, dokonce jsem dnes obdržel jeden ve kterém stálo, že nebudu mít 15 let sex (to v mém věku zase taková hrozba není), nebo že tě potká něco zlého atd.

Pracovat s PowerPoint-em je velice zábavná věc a v Čechách jsou lidé vtipní a dokonale učenliví. Já jsem sám nadělal mnoho takových prezentací, ale vždy jsem je někomu věnoval, pro někoho udělal. Aby se však valily internetem jako sněhová koule, to mne nikdy nenapadlo. Snahu tvůrců, kteří chtějí, aby se jejich práce dostala do mnoha počítačů chápu, mne však „pošli to dál“ nebaví. Připomíná mi to školní léta a dětské hraní na tichou poštu. Avšak musím přiznat, že rád podobné výtvory přijímám.

Mnohem horší by bylo, kdyby se do PowerPoint-u dal schovat trojský kůň, nebo jiný vir. Ale určitě jsem teď hakerům napověděl…..

 

 

 

 

Kamarád Zdeněk

30. října 2008

 

Tak jsem si jel do PLUSU nakoupit a něco mi říkalo, že se mám stavit u pana Stálého. Pan Stálý má v Mníšku obchůdek s elektrickými spotřebiči, hlavně se však zabývá počítači. Zdeněk říkal, že si k němu donese počítač a nechá si nastavit XP

Dostal od dětí počítač, docela dobrý, ale bohužel se zrodil někde v kanceláři, kde se mluvilo anglicky. Takže se jeho ovládací menu smísilo s češtinou a s Angličtinou. To je ovšem pro začátečníka dosti nepraktické. Vysvětlivky tu naskočí v řeči, kterou ani já a ani Zdeněk neovládá.

A skutečně jsem na stole v obchodě u pana Stálého objevil Zdeňkův počítač, na který se právě nahrávalo XP. Tak se teprve teď můžeme dát do společné komunikace. Již se na to těším.

 

 

 

Jiřina a Tomáš.

28. října 2008

 

Dnes tu byli Jiřina, Tomáš a Lukáš. Byli tu již ze soboty na neděli, a protože byl dnes svátek, slíbili nám, že nám pomůžou na chalupě.

Anička byla vyřízená ještě od pátečního večera. Seděli jsme v hospodě i v sobotu a v neděli jsme jeli ke Standovi do Broum. Pondělí proležela v posteli.

Co se stalo v Broumech: Standa je samá sranda, neustále vede dvousmyslné řeči a Tomáš je ve vtipkování o sto procent lepší.

Tím se stalo, že když si Tom objednal nealko, bral to Standa za vtip. Oni se dobře znají ještě z doby, kdy u nás působili v Německu. Já to tvoje nealko znám, řekl si Standa a postavil před Tomáše desítku. Tomáš si stěžoval, že to pivo bez grádů není dobré. U třetí sklenice se svěřil se svými pocity i Standovi a ten vyvalil oči, (on to umí velice dobře) a řekl, že nosí desítku. To byl malér! Tom to má domů přes sto kilometrů. Jelikož se u nás v Německu jeden čas točilo nealko ze sudu, nepojal podezření.

A jako vždy, za vším vězela žena: Jiřina popíjela limonády a Standa si myslel, že jen proto, že řídí. Jenomže ona ani nepije a ani nemá řidičák. Jak to mohl Standa tušit? Tomáš si dal kafe a pak ještě kyselé ryby a dopadlo to dobře. Dnes tu byli a Jiřinka nám uklidila a Tom zfackoval zahradu. Lukáš jim radil a chodil s Pajdou. Aničce se ulevilo. Tak ještě jednou posíláme do hloubek internetů mnoho díků…….

 

 

Zase na Lhotě                                          24. října 2008

 

 

Tak jsme zase dorazili na Lhotu. Cesta byla příjemná a přestože nás po německém území doprovázela mlha, taková ta, co visí vysoko na nebi a vypadá jako mraky, přivítala nás rodná zem sluníčkem. Svítilo nám pěkně na zadek auta, bylo nízko a zbarvovalo důvěrný kraj krásným, babím létem.

Nejprve jsme se stavili u Stáni v Broumech a pak již nám Jana a Zdeněk drželi místa v hospodě za domem. Tentokrát na nás zbyla čestná místa hned vedle starého tempa Jirky. Pivo se pilo a víno teklo, zpívalo se tak krásně se zapomnělo na život. Ten život, který také nese utrpení. Hospodský Milan neměl pomocníka, Kaliforňan Miloš, byl v lázních a tak musel nosit pivo. To je vždy pro něj velké utrpení, protože by radši hrál na kytaru. A věru, když nehraje, tak nám něco chybí. Nakonec ji stejně přinesl z útrob kuchyně a Anička ho při točení piva chvilkami zastávala. Večer běžel, byli tam i Švýcaři a pak že se půjde domů. Nějak jsem přestal vnímat co se povídalo, vzpamatoval jsem se až doma a u stolu v jídelně, kde nás bylo, kde se vzalo tu se vzalo, sedm. Anička udělala něco na zub a pak přišel Milan se třemi petkami piva. Neptejte se, kolik bylo hodin. Jana láskyplně okřikovala Zdenka, aby to nepil ani ředěné a pak si vzpomněli na Jaka, že je na Pískách sám a šli domů. Opravdu krásný večer…

 

 

Pajda již seděl v autě                              24. října 2008

 

Zase jedeme domů. Píši dnes naposledy do deníčku, protože nevím, zda se na Lhotě dostanu do internetu, ale vše si vezu sebou. Těšíme se na brzkou shledanou se všemi, co nás mají rádi. I kytaru jsem zabalil. Tentokrát jedeme jako civilizovaní lidé, pouze osobní věci. Jo, až na židli a koberec a záclony a závěsy, ty by se mohli hodit Stáňovi. Nová dálnice je otevřená tak hurá na cestu. Stříbrná Lhoto, jedeme!!!!!!!!!!!

 

 

 

 

Ruby Cabernet                                        22. října 2008                                                    

 

Vinná odrůda Roby Cabernet je kříženec odrůd Cabernet Sauvignon a Carigan. Toto víno nadchne znalce svou mimořádnou synchronizací barev, svým měkkým, sametovým, ovocným charakterem. Kalifornský Ruby Cabernet z proslaveného Central Valley, přesvědčí svou ovocnou chutí po černém rybízu. Víno je jako jeho domov: lehké, nekomplikované a hýčkané sluncem.

 

Také rádi čtete popisy chuti na vinětách vín? Jak krásná slova jsou schopni vinaři dát plodům své práce!A skutečně, taková lahvička dobrého červeného, to neřeknu NE. Když se krvavý rubín obsahu lahve blíží ke dnu, stává se ze mne básník.

Víno dokáže vzpružit, rozvázat jazyk a s duší vzlétnout nad obzory nekonečných dálek. Nad světy, o kterých nemáš zdání. Najde zapomenutý šuplíček štěstí, otevře vrátka odvahy, pošimrá lásku. Vrátí ti léto, slunce, modré vlny jezer a šum hvozdů hlubokých lesů a vánek voňavých luk se bzukotem pracovitých včel. Otevře okenice štěstí a promění čas v proud dravé řeky. Říčky, potůčku. Otevře mysli plátna s obrazy nepoznaných krás. Ach jo, chtěl jsem jen říci: na zdraví……

 

 

Nová generace                                21. října 2008

 

Kamarádka Míla byla v Londýně. Byla tam se svým manželem a byla tam navštívit vnoučka. Jezdili s kočárkem po Hyde Parku.

Ale proč o tom píši. Emigrační vlna po 68. roku stála Československo kolem jednoho miliónů občanů. Buď to byli manželé, nebo svobodní jedinci. Ti jedinci si našli partnery a založili rodiny.

Ano, emigrace po 68. roce byla plodná. Narodilo se v cizině spoustu dětí, které byly ošizeny o babičky, dědečky, strýčky a tety, bratrance a sestřenice.

Tato nová generace byla jakýmsi způsobem ošizena o rodinu. My, emigranti jsme našim dětem v tomto směru ublížili. Na oplátku nám nepřivedly na svět žádná vnoučátka.

Kamarádka Míla je výjimečný příklad. Aby však nebyla příliš hýčkaná toto radostnou novinkou, musí za vnoučkem dojíždět do Londýna. Tam totiž žije její syn Daniel.

V naší komunitě je spoustu dorostlých potomků, jejichž migrační pozadí sahá do Čech, ale žádný vnouček, či vnučka na obzoru.

 

Obviněn a vinny zbaven                                  20. října 2008

 

Měl jsem vlastně štěstí. Byl jsem včera obviněn, že jsem něco napsal na internetu. A nebyla to zcela nepravda. V mém románu, který je zcela vymyšlen, ale do děje je zapleteno spoustu příběhů z mého dětství, které se odehrávalo pod Horou, ve vesničce u Mníšku, v Čisovicích, jsem se provinil! Jedna ta vzpomínka se týkala pokusu, uletět za svobodou vlastně vyrobeným vrtulníkem. Tato příhoda se skutečně stala, i když asi zcela jinak, než já ji v knize popisuji.

Zuzana píše:

Včera jsme byli volit, výsledek katastrofální, ale o tom psát nechci.
U voleb říkali, že o pračlověkovi je něco o něm na internetu, o tom
vrtulníku, tak jsem to hledala na tvých stránkách a nenašla, tak
se chci zeptat, kde to je? On u voleb seděl ve volební komisi pračlověk
a oni si tam z něj utahovali, že je o něm na internetu, moc jsem
tomu nevěnovala pozornost, říkala jsem si s Jiřím, to je jasný,
to Arnošt, ale v deníčku nic, tak kde? Zuzka

 

Zůstal jsem na to koukat jako omráčený. Knihu „Mosty“ jsem vytiskl a nechal kolovat po Čisovicích a byla, nebo snad ještě je v dlouhém pořadníku. Byl o ní po vesnici velký zájem.. Spoustu mých rodáku ještě žije. Netrvalo však dlouho a dostal jsem druhý E-Mail.

Zuzana píše:

Tak už jsem to našla, oni asi neumí číst, je to o někom úplně
jiným, kdo si vírník sestrojil a chtěl odletět na západ, ale omylem
přistál zase tady, takže ho na deset let zavřeli. Moc pozdravů
tobě a Aničce Zuzka

 

Nedalo mi to a počal jsem brouzdat v internetu a našel onen článek. Skutečně se někdo snažil uletět na západ tím způsobem, že si postavil vírník. O tento článek se s vámi chci podělit

 

 

Kutil Kim                                                 20. října 2008

 

 

Adrianova životní partnerka se jmenuje Kim. Je to velice příjemná žena, svědomitá, pohostinná a pracovitá. Je ale také veliký kutil. Do všeho se hrne a má toho chudák dost, protože její dva, po bytě volně poletující papoušci, natropí plno neplech. Jejich specialita je překusování kabelů různých kuchyňských mašin a Kim je pak „odborně“ dává zase do kupy. Pokud se jí podobný malér stane v létě, tak mám vyhráno, neboť podobné opravy dělá venku na dvoře. Tady mohu zasáhnout a zkontrolovat, zda dbala na barvu kabelů, protože nějaká fáze nulák a zem jsou jí zcela neznámé pojmy.

Včera si koupila nový digitální receiver a samozřejmě, jak jinak, se pokoušela ho dát do provozu.

Když byla na konci se svou latinou, předala vše Adriánovi a ten si také neporadil. Nemá ani co by se za nehet vešlo trochu technického talentu. Tak přišel za mnou. Říkám si, dnes je vše jednoduché, pomocí menu se dá vše instalovat, to budu mít hotovo co by dup. Ale ouha. Kim totiž dokázala nějakým záhadným způsobem změnit jazyk menu na nějakou bulharštinu a hledejte pak povel „změnit jazyk menu“ v bulharštině! Tak jsem použil mou osvícenou metodu – zkusmo. Po dlouhé době jsem to objevil. Ani si nepamatuji, jak je to dávno, kdy jsem měl takovou radost z německého textu. Jak říkám, pak byla instalace co by dup hotová!

 

L                                                               19. října 2008

 

Právě se vrátil Adrian. Byl u jezera, kde rybáři každoročně touto dobu slaví Oktoberfest. Již to pořádají čtvrtým rokem a je to podle jejich sloganu jediná pivní slavnost v Hesensku. Originál se pořádá již odnepaměti v Mnichově, tedy v Bavorsku. To ale všichni známe.

Adrian se vrátil a hned nám hlásil, že má silně „naváto“! Byl u jezera se svým kamarádem Sašou a ten měl také naváto. Byli tam na kolech a cestou zpět se rozhodli, že si dají ještě jedno pivo u benzínové pumpy, neboť tam se jejich cesty domů dělily.

Jak tak popíjí to jedno, zbytečné pivo, přijela holka aby natankovala. Měla poznávací značku vozu počínající písmenem „L“, Pánové v tom okamžiku nevěděli, kam tu značku zařadit a proto se ve svém opilém stavu na dámu obrátili s prosbou, aby jim řekla, odkud je.

Dovedu si to dost dobře představit: dva hulákající, nalití, s přitažlivostí zemskou bojující chlapi se s dobrým úmyslem, neboť objevili skulinu ve vzdělání, obrátí na ženu, která, daleko od domova, musí doplnit zásoby benzínu. „Ty nejsi zdejší? A odkud vlastně jsi? Pojď si dát s námi pivo!

Samozřejmě, že si žena při placení na hulákající paviány stěžovala. Majitel pumpy vyletěl od své pokladny a počal jim nadávat. To si kamarádi nenechali líbit a tak nadávali také: ty vole, vždyť mi jenom chtěli vědět co to je za město, to „L“ .

Ale muž od pumpy byl neúprosný, a že, pakliže okamžitě nezmizí, tak zavolá policii. Ačkoliv má Adrian vždy hned ohýnek u prdele, přesto je dost mírumilovný. Tak Sašo, dopijme a jedem domů, než přijede houkačka.

Když nám to vyprávěl, koukal mu z každé kapsy uzený pstruh. To je u rybářů tradice a je to moc dobré. Povídám synovi: to „L“ znamená Leibzig, tedy Lipsko. „No vidíš, mohla nám to ta kráva jednoduše říci a nedělat z toho státní aféru“, řekl, dal nám uzeného pstruha a byl pryč.

 

 

Svatá pouť                                               16. října 2008

 

Marie, dceřina přítelkyně byla letos v Santiago de Compostela. Jela tam uvítat svou sestru, která se zúčastnila Svatojakubské pouti, té francouzské trasy. Poutní cesty tu končí, jak jsem se dozvěděl ze všech světových stran. El Camino de Santiago, jak se tato pouť jmenuje ve španělštině, je populární stále více. Princip je ten, že musíš projít 800 kilometrů a strádat v primitivních noclehárnách, které jsou většinou umístěny ve středověkých klášterech jež tuto cestu zdobí. Musíš mít pas do kterého dostaneš štempl každého místa, kde jsi přenocoval. Cílem je Santiago de Compostela a v její katedrále cesta končí. Při útrapách, které na tvém těle a tvé duši tato pouť zanechá zažiješ nepopsatelné dojmy, potkáš Boha.

A protože počet poutníků je rok od roku stále větší ba skoro neuvěřitelný, naskytuje se otázka proč? Proč lidé zanechají pohodlí cestování auty, letadly nebo vlaky, opustí televizní obrazovky a počítače, mikrovlnné trouby a hotová jídla ze supermarketu? Mají lidé již plné zuby toho pohodlí, za které zaplatili spoustu peněz? Chtějí se vydat nebezpečí aby skutečně potkali Boha? Cesta je vskutku nebezpečná, je lemovaná kříži těch, co tu zanechali svůj život.

Ptal jsem se Marie na dojmy její sestry.

Říkala mi, že něco podobného nezažila. Byla ubytována v hotelu naproti katedrály a brzo ráno se vypravila vstříc poutníkům, kteří postupně přicházeli do města. Tak zničené lidi, špinavé a kulhající, každý se poslední silou opíral o poutní hůl, ještě neviděla. Ale ty výrazy jejich tváří byly nepopsatelné. Zářili štěstím a spokojeností, jakoby nebyli z tohoto světa. Potkali Boha?

Na závěr se koná v katedrále bohoslužba a na její vyvrcholení se rozhoupe obrovské kadidlo, které se kývá celou chrámovou lodí. Jedinečné na světe…

 

Návštěva dcery                                        15. října 2008

 

Tak to je zdánlivě nezáživná zvěst. Ale těm, co ještě nejsou tak daleko v pouti času to trochu objasním. Tak jak vás malé děti důsledně otravují, chtějí si hrát, chtějí abyste jim zahnali nudu, důsledně vás provokují ve věku pubertálním, tak na vás důsledně nemají čas, když jsou dospějí a vedou svůj život. Takže, že tu byla Annabella za zmínku již stojí. Byla tady se svou přítelkyní. Je to Španělka a tak přišla řeč na život v cizině.

Pokud mohu srovnat emigrantské osudy naše a jiných národů, byli jsme na tom lépe. Sice se nám stala neslýchaná nespravedlnost, neboť nám nebylo dáno právo zvolit si místa života (to ale většina lidí na světě ještě dnes nesmí!) V době, kdy jsme emigrovali to bylo navždy. Bylo to velmi bolestné ale stesk po domově a rodině tak po pěti letech přebolel. V té době většina z nás již měla nějakým způsobem zařízený život. Navždy v cizině.

Italové, Španělé a později Turci to měli v podstatě složitější. Přijeli sem vydělávat peníze a žili tu s vědomím, že se vrátí domů. Tento plán se málokomu splnil. Děti, které se jim tu narodily, již tu touhu, vrátit se domů neznaly. Ony byly doma. A tak byli a ještě jsou, stárnoucí rodiče rváni voláním domova a přirozeným poutem k dětem a k vnoučatům, v neustálém stresu.

Marie, tak se přítelkyně dcery jmenuje, mi vyprávěla, že nejprve odešel z rodné Galicia otec pak matka a nakonec si poslali pro děti. Marii zapomněli poslat do školy, dva roky seděla doma. Pak ji poslali do španělské školy a když se naučila německy do německé školy. Neustále se doma mluvilo o návratu a neustále se návrat oddaloval. Rodiče seděli tak dlouho na zabalených kufrech, až zemřeli. Marie již do

Galicia nejezdí, protože tam nikoho nezná. Má zde sourozence a svůj život. Přestože tyto národy nepoznaly ten bolestný pocit vyhnanství, měly to složitější.

My utečenci z komunistických zemí jsme věděli, že pouto k Sovětskému svazu je na věčné časy. A podle toho jsme žili.

 

 

Tak to je přesně to, co se mi líbí                               15. října 2008

 

Plácnu si tady nějaký nesmysl a kamarád Ruda nám to odborně vysvětlí. A má pravdu. Banky ještě zestátněny nejsou, stát má jen podíly. Vlastě ani nic ještě nezaplatil, pouze ručí nějakými miliardami. Banky si hrají na imaginárním písku, posílají si neskutečné sumy peněz, tedy jen teoreticky a za ty nehmatatelné peníze kasírují úroky a provize. Manažeři dostávají provize za uzavřený obchod, i když třeba vědí, že se neuskuteční. Dnes jsem slyšel hlášku burziána z frankfurtské burzy, prakticky jedné z největších na světě. Říkal, že burzy obchodují s biliony, tedy se sumou která je 11 x větší, než všechny země světa dokáží vyprodukovat. Asi jsou nějak padlí na hlavu?

Na jedné straně politici podporují poštu, telecom, a dráhy, aby šly na burzu. Tvrdí, že tím se do firem dostanou peníze a budou inovovat a nakonec půjdou s cenami dolů a to je pro spotřebiče dobré. Na druhé straně pak to všechno zaplatí, protože si to nějací chytráci ulijí. Všechny tyto, nahoře jmenované firmy byly státní.

Jakmile je nějaká firma na burze, je v hrsti podílníků. Uvedu příklad: Nokia v Bochum. Ta firma psala černá čísla, měla 20% výdělků. Podílníci ale vyžadovali 60% výdělků a tak se firma, protože vlastně patří podílníkům, musela odstěhovat do Rumunska. Na jak dlouho? Tak jsem se manželkou dohodl: máme dvě renty a pobíráme dva nájmy a na burzu nepůjdeme, i když jsem o tom uvažoval…..

 

 

 

Jsem ze zásady blbec                     14. října 2008  

 

Píši česky na německém počítači. No jaký jiný bych mohl mít? Je tomu již dávno, kdy jsem si zakoupil za 300,00 DM program, který nese název: Office 2000 Proofing Tools Teda mimo všech jazyků co na světě existují a které používají písma, je na něm i čeština. Ta se nabudí někdy automaticky, program ji rozpozná, jindy se musí přání psát česky na PC vydupat. Ale kl8vesnice se mu9 p5eh9t v6dy ru4n2.(Ale klávesnici si musím přehodit ručně) Vidíte to? Takhle vypadá text, když si klávesnici nepřehodím. Já na to ovšem vždy zapomenu a pak musím celý text přepisovat. Ze zásady na to zapomínám, protože jsem zásadní blbec.

 

Tak jsem zase začal                                 14. října 2008

 

Nevím proč, ale dlouho jsem nic nepsal. Mám již dávno rozepsaný román ale občas jsem do něj nahlédl a zase WORD zavřel. Nebyl v mé hlavě jediný nápad, jakoby byla všechna fantazie vygumovaná. Teď najednou mám tolik nápadů, že píši dvě kapitoly najednou Paní Dana Mentzlová si již brousí nože, aby v tom galimatyáši mého slovosledu udělala pořádek. Ještě ani netuší, jaké štěstí ji čeká.

 

Tak již zase stoupají                               14. října 2008

 

Akcie zase stoupají. Jsem také majitelem akcií. Jsou frajeři, kteří na podobných obchodech vydělali. Já jsem vždy prodělal. Nejprve jsem tak dlouho čekal, až jsem si byl jist, že stoupají a když jsem koupil, byly v podstatě na nejvyšší hodnotě. Pal již šly dolů. Před půl rokem se počaly šplhat a byly již na 12,00 € za kus. Teď spadly na 0,28 €. Včera stouply o 50% takže byly 0,56 €. Jak se znám, tak budu zase tak dlouho čekat, až budou zase za 12,00 €. No, tento kšeft není pro mne.

Stát vytáhl banky z největší krize, které lidstvo zažilo. Získal tím spolurozhodování a omezil platy manažerů. Představte si, že více jak 500 tisíc Eur za rok nesmějí vydělat. Také nedostanou provize z prodeje a žádné odstupné. Jak to přežijí? Jo, kdybych nějakého potkal, tak mu koupím rohlík.

 

 

Tak nevím, kdo s nás dvou je tupější.                     13. října 2008

 

Byli jsme 14 dní v Čechách a po příjezdu šla manželka do nemocnice. Když tam byla, pomyslel jsem si, že by neměla tahat špinavé prádlo, až přijde domů a tak jsem vypral. Ale o tom jsme se již zmínil. Protože mi přišel do ruky Marek, povídám mu, že by si také měl přinést prádlo, což okamžitě udělal. Koukal jsem na tu hromádku, byla toho plná pračka a říkám si v duchu, že by měl mít mnohem víc. Ale nic jsem neřekl. Když přišla žena domů jediným zkušeným okem zjistila, že má marek „zašito“ špinavé prádlo a bylo toho pět praček. Tak kdo z nás dvou je tupý?

 

 

Tak už nelítají.                               12. října 2008

 

Bylo to letos z jara a pořád nechtělo být teplo. Seděli jsme pěkně v teple u kamaráda na Pískách. Zdeněk je takový poet, rodilý básník. Kdyby ho Jana nekrotila, byl by jí ulít do světa poezie. To ona nemůže potřebovat, na chatě je pořád co dělat. Tak ho okřikuje, láskyplně, ty to nepij ani ředěné!

Takže znovu: seděli jsme z jara na chatě a Zdeněk se pohoršovat na tou zimou a že už by mělo být teplo a že má rád, když lítají mouchy a pěkně otravují. Pak, když počaly otravoval, vyháněli jsme je slovy: leť na Písky, tam tě mají rádi. Ani nemáte zdání, kolik jsme jich poslali i z Německa. Dnes jsem objevil v koupelně na zemi mrtvou mouchu. Už toho chladna měla plné zuby a spadla. Ani na ty Písky nedoletěla. Jo, nastává nám zase zima. A Zdeněk se bude zase obšírně a básnicky těšit na mouchy. Ale nejdřív přijde Mikuláš a pak Ježíšek….

 

 

Znárodnění                                     11. října 2008

 

Toto slovo mne doprovázelo již od útlého dětství. Tátovi znárodnili komunisti velkoobchod, tetě cukrárnu, strejdovi maso a zvěřinu. Dospělí se kolem mne při vyslovování tohoto slova vždy moc mračili a je se naučil znát, že je to slovo zlé. Dnes večer jsem ho slyšel, po dlouhých letech znovu, v televisi. Některé státy v Evropě znárodnily banky a v Německu se na to chystají. Přijde nyní komunismus od západu?

 

Peníze                                    10. října 2008

 

Byl jsem dnes nakupovat u LIDLu a protože jsem v peněžence našel jen 5 €, musel jsem zahledat v tajné přihrádce tašky, kterou mi věnoval kamarád Zdeněk s Písků. Našel jsem tam 200 €. Ne, neboj se Zdenku, žes je tam zapomněl, dal jsem je si tam sám, jako reservu. Paní pokladní decentně pod pultíkem jezdila po hraně bankovky, než ji akceptovala a vrátila obnos, který ji ukazoval monitor, nazpět. 200 € je velká bankovka, ta největší, co měna nabízí je pětistovka. Vždy při těchto kontrolách přemýšlím, co by se stalo, kdyby byla falešná! Zavolali by policii, přijely by pancéřové vozy se speciální jednotkou, uvrhly by mne do vězení? Nebo by mi řekli „nemáte tam náhodou jinou, tahle je falešná?“ Jak bych dokázal bance, že jsem si bankovku zrovna včera u nich na pokladně vyzvedl?

Jednou jsem s penězi nalít ale jinak: jeli jsme do Čech a já si při tankování koupil doutníčky, které se v Čechách neprodávají a vytasil jsem se při placení s pětistovkou. Mladík za pokladnou mi tureckou němčinou sdělil, že tyhle bankovky neberou, z bezpečnostních důvodů a že je to támhle napsáno. A ukázal mi ceduli která se vlastně nedala přehlédnout: 500 € nebereme! Tak jsem zaplatil kartou. Nevadí, říkal jsem si, na konci dálnice stejně jdeme na kafe a já neměl ještě dost doutníčků, tam se té pětistovky zbavím. Stejná situace. Akorát mi tu ceduli ukazoval muž jadrnou bavorštinou. Tak jsem zase vytáhl kartu a již jsem počal mít obavy, z čeho budeme v Čechách žít? No nic, na náměstí v Mníšku je banka a je tam příjemná paní pokladní. Jak spatřila pětistovku, div se nepokřižovala a mínila, že bych si musel drobné objednat. Byli jsme zrovna na cestě do PLUSu a tam, jak jsme již věděli, se dá zaplatit Eurem. Ale půjde to i s pětistovkou?

Nákup jako vždy sotva vozík stačil, pan pokladní na mně vystřelil 2789,35 Kc a já mu podal tu zatracenou pětistovku. Ani okem nemrkl, ani bankovku neosahávala nedělal s ní takové prapodivné cviky, jak je tomu zvykem v Německu, naťukal do kasy 500,00 EUR a ta mu ukázala, kolik peněz dostaneme zpět. Akorát řekl: „tak a mám prázdný šuplík.“

Takže, kdyby jste měli nějakou pětistovku, i třeba falešnou, tak se jí zbavíte u PLUSu.

 

 

Steinreiche Frau                             8. října 2008

 

Kdyby se daly všechny výrazy jedné řeči do druhé přeložit, nebyla by na světě žádná sranda. Tak třeba „nemáš všech pět pohromadě“ by, přeloženo do němčiny, vzbudilo jen údiv osloveného. Ne, němci „nemají všechny hrnečky v kredenci“. Tím bys zase žádného Čecha nenadchnul.

Jel jsem dnes s Pajdou kolem sedláka, našeho dlouholetého zákazníka. Nakládal se selkou brambory.

„Ty jsi prodal ženu?“ povídá, „dlouho jsem ji neviděl!“ ne, byla na operaci, měla žlučníkové kameny, odpovídám po pravdě. No vidíš, měl jsi „Steinreiche Frau“, ozvala se selka. Doslova to znamená-kameně bohatou ženu. U nás se řekne -zazobanou ženu- a tak se v češtině nedá na žlučníkové kameny žádnou takovou pěknou metaforou povzbudit souseda.

Když jsem již u našeho sedláka, jak se mu u nás v rodině říká, vzpomněl jsem si na jejich dědu. Ten byl celých třicet let, co jsme měli hospodu, prostě starej dědek. Když jsme si pořídili dodávku a na ní nechali udělat reklamu na naši firmu, mimo jiné tam stálo napsáno“pražské canapés“, (chlebíčky) zazvonil u nás u bytu a ptal se: ty prodáváš gauče? Nenechal si vysvětlit, že to je francouzský název pro obložené plátky veky. Když jsme v srdci staré vesnice koupili statek, tak také přišel a ptal se: ty jsi koupil Hintergasse 18? řekl jsem: ano, a on se otočil a šel domů. Kdepak sedláci, ty na drby nedají, hned se tě jednoduše zeptají…..

 

Ein Mann für das Grobe                                  8. října 2008

 

Kdybych věděl, jak se to píše česky, tak bych to napsal. Smysl ale dává: muž pro hrubou práci. Ano, mám od počátků mé osobní počítačové éry takového muže, pana Kroka. Ten se mi pokaždé staral o to, co jsem zkazil na tomto proklatém stroji ale výhradně co se týká hardware. Na software jsem měl stovky odborníků, znalců a amatérů. Jedním z největších kutilů jsem byl vždy já.

Ale proč to píši. Poslední dobou si se mnou můj PC dělal co chtěl, usoudil jsem proto, že budu potřebovat větší virtuelní, pracovní paměť a pan Krok hned po zavolání přišel. On je velmi ochotný mladý muž, protože ho manželka po celý rok podplácí sladkými pamlsky, které dokonale umí, a které posílá po Pepovi, jenž bydlí ve stejném domě. Pan Krok miluje sladkosti….

Abychom se drželi problému, který nastal. Harddisk „C“ byl plný, oproti D, E, F, které byly poloprázdné. Ani update se nedalo stáhnout, a tak jsme mazali programy až se to po dlouhé době podařilo. Při nasazování panelů a nových USB zástrček musel pan Krok vždy vlézti pod psací stůl a Pajda mu tam překážel. No, nedivte se, najednou někoho zajímá něco pod mým psacím stolem, to by do toho uhodil hrom, aby se na to také nepodíval. Co kdyby tam byla nějaká kostička? Update probíhalo pomalu a pan Krok mne opustil, řka, až to bude hotové, ať mu zavolám. A teď přijde to, o čem chci psát: telefonicky mi nadiktoval program, který jsem stáhl z internetu, s jehož pomocí se dostal z pohodlí jeho domova na můj počítač a počal dělat Backup na můj externí harddisk, starý harddisk místo čtyř dílů rozdělil na tři díly, takže na „C“ na kterém jsou všechny mé programy a systém Windows XP je skoro poloprázdný. Seděl jsem fascinován u monitoru a sledoval každý jeho tah mou myší. Počítač byl řízen jakoby kouzelným proutkem, připadal jsem si jako v domě duchů. Teď šlape jako hodinky! Nezdá se vám, že i ta písmenka tu teď vypadají nějak hezčí?

 

Aničce je lépe.                      7. října 2008

 

Žena leží v nemocnici a půjde pozítří domů. Vytrpěla chudinka moc bolestí, ale již se jí daří lépe. Ona mne vždy prozvoní a já ji zavolám zpět. Na mobil. Dnes, bylo to již potřetí, mi také volala, a chtěla vědět co dávají v televizi. Ale oni nedávali nikde nic! Na ZDF dávali druhý díl rodinné tragédie a ARD první díl také dvojdílného filmu. Na to manžela není a tak jsem dostal vynadáno. Ano, již je jí lépe. Zaplať pán Bůh. Už mám té Daliborky a pohledů Pajdy plné zuby. A housle nemohu najít!

 

Zatracená technika                         7. října 2008

 

Tak jsem myslel, že dnes večer vyletím z kůže. Kdyby byla manželka doma, tak by mne z ní vykopla.

Kde jsou ty zlaté časy klasických přenosů televizních pořadů. Popřípadě ještě doba kabelových přenosů. Jak jednoduché bylo, něco nahrávat a na něco jiného se dívat.

Ne, asi jsem tento film neměl vidět. Máme satelit a náš někdejší nájemník Pino, v jehož bývalém bytě teď bydlíme, si sem zavedl čtyři kabely. Dva z nich používám a nechtějte po mně, abych si je zapojil všechny. Takže mám dva digitální receivery. Přes jeden se mohu dívat na přímý přenos a na druhý můžu něco nahrát. Abych nemusel ztrácet na pohodlí, dbal jsem na to, koupit různé modely. Různé byly, ale jen opticky. Software měly absolutně stejný, takže se dají ovládat jedním ovladačem. Abych zamezil tomu, aby se nechaly manipulovat současně, udělal jsem si úhlednou krabičku a tu postavím vždy před senzor toho či druhého receivera. Včera jsem si nahrával pěkný film, “Spiknutí Bourne” který dávali na RTL. Když jsem se chtěl dívat, zjistil jsem, že jsem natáčel SAT 1. Ale naštěstí ten film v noci opakovali. Tak jsem startoval druhý pokus natáčení. Dnes jsem se tedy na film chtěl v klidu díval, můj recorder má příjemnou službu na přeskakování reklam. Díval jsem se již pěknou dobu a bylo to napínavé. A najednou byl konec. Počaly tam přeskakovat různé programy, to je moje zvyklost, že když končím s koukáním tak projedu všechny programy. Skákaly a skákaly a pak byl konec.

Pravděpodobně jsem senzor u receiveru, který nahrával nepřikryl dost pečlivě a ovládal oba najednou. Kdyby ksakru nebyl ten film zrovna tak pěkný. Ale to vám povídám, stát se to, kdyby byla manželka doma, tak jsem již tento článek nepsal.

 

 

 

Žlučník                        4. října 2008

Na co ten proklatý žlučník je, to by mne zajímalo. Když ho lidem vezmou tak si žijí klidně dál. Ještě z učňovské školy mám v hlavě, že žlučník provádí z tuků, které sníme, emulzi. Tuková emulze je jediná možnost, kdy tělo tuk může zpracovat, neboli upotřebit. Jediný tuk, který lidé jedí a který již emulze je, je máslo. Podle toho by měli být lidé, kteří nemají žlučník velmi štíhlí. Ale to také není pravda. Tak, jestliže někdo ví, na co ten žlučník k sakru je, ať mi napíše.

Aničce ve čtvrtek vzali žlučník, měla v něm kameny a strašně jí bolel. Dnes jsem za ní byl, vypadá dobře, ale bolesti má ještě větší, než před tím zákrokem. Budou to asi bolesti pooperační. Pan doktor jí vyhrožoval, že půjde ve středu domů. Tak jsem to hned říkal Pajdovi a rozdělili jsme si úlohy při slavném úklidu před návratem paničky. Já budu luxovat, utírat prach a vytírat a Pajda se bude válet na gauči. Již vidím, jak je z toho chudák vynervovaný. Běhá z jedné místnosti do druhé a nevraživě se mne dívá. Jo, jo, on se umí dívat! A každý jeho pohled je stručný povel, již se v těch psích pohledech pomalu vyznám.

 

 

 

Soused se zbláznil                3.října 2008

 

Pročítal jsem si Rudův deníček a bylo tam psáno o padlých jablkách, které je mu líto neustále házet na kompost, navíc proto, že strom stojí na sousedově pozemku. I napadlo ho vyrábět z nich mošt. Určitě mu nejde o ten mošt, protože ten si může koupit u LIDL a měl by to bez práce. Ne, to není Ruda. Jak ho znám, tak vím, že se dívá na věc a již přemýšlí, co by mohl vynalézt. Také, kdyby to vyšlo, by to byla sladká pomsta sousedovi, až mu bude předávat sklenici vlastní šťávy z jeho jabloně. Máme tady také souseda a ten se zbláznil. Na ujasnění situace musím doplnit: žijeme v německém Hessensku, to je kraj kolem Frankfurtu, a má hlavní město Wiesbaden. A především je to kraj jablečného vína. Je tu spoustu jablečných sadů z jejíž plodů se tento mok vyrábí. Spotřeba je tu tak velká, že se dováží jablka i ze Španělska. Samozřejmě si to lidé nedělají doma, ale sváží dobrovolně plody do firem, které se touto výrobou zabývají. Za oplatu, dostanou víno levněji. Na podzim, když se jablka lisují (keltern) je k dostání burčák, to je víno ještě kalné, později je již čiré a má stejný účinek jako víno hroznové: obveseluje, znemožňuje přímé chůze a zapříčiňuje odebrání řidičáku.

No a náš soused se zbláznil: ve svých sedmdesáti letech si koupil traktor, aby to co již vždy dělal, mohl dělat ještě více. Sváží jablka z okolních strání dováží je do Kelterei (lisoven) a pak má o 20centů levnější víno (Apfelwein). Pak sedí na dvoře a hraje na harmoniku. Moje švagrová z Čisovic jednou také dělala mošt a nějakým nedopatřením z toho vyšlo jablečné víno. My tam tenkrát náhodou byli a jako odborníci jsme jí poradili, že to není na vylití, ale že je to výborné na vypití. Říkali jsme tomu čůčo a nádherně jsme se zhulákali. Mám ještě vzpomínku, jak švagrová stojí na kuchyňském stole a zpívá: Stáli, sokolíci, stáli sokolíci v pěkných hustých řadách…Samozřejmě jako vždy, falešně.

 

 

John Grisham

 

Je to můj oblíbený autor. Celá rodina to ví a tak je samozřejmostí, že každá jeho nová kniha se ocitne jako dárek na mém stole. Nebo pod vánočním stromečkem. Jeho první román „Je čas zabíjet“ ho proslavil. Byl v té době právníkem a dělal i do politiky. Příběh brutálního znásilnění děvčátka, čemuž následovalo zastřelení viníka otcem, v soudní síni, ho tak zaujal, že napsal román. Byl to trhák, kniha, od které se nedalo utrhnout. Pak napsal ještě román „Firma“, „Případ Pelikán“, „Klient“, „Cela smrti“ a mnoho dalších. Tyto příběhy byly zfilmovány. V té době se již věnoval psaní a romány ztratily říz. Dokáže se na mnoha stránkách věnovat baseballu, což je pro mne krajně nudný. Koho prosím tento sport v Evropě zajímá? Ani četné americké filmy, ve kterých se o baseballu jedná nezapříčinili, aby se tato kultura přenesla do starého světa. A tak už mě tento autor nebaví. Neustále se snažím vniknout do nového díla „Playing for Pizza“, ale nejde mi to. Hrdina je baseballový hráč, který si ve státech utrhl takovou ostudu, že ho jeho manager schoval na Sicílii, kde hraje za hubičku u nějakých nadšenců v Palermu. Jediné co mne zaujalo, jak Grisham popisuje úžas Američana nad životem v Itálii, nad stolováním a nad pokrmy, které ještě nikdy nejedl. Dovedu si to živě představit. Ať žije McDonald.

A ještě si tu musím napsat to krásné, nové, české slovo: Mekáč!!!

 

 

Náš dvůr   (fotky)                1. říjen 2008

 

Ani tady ještě nebylo popsáno, kde bydlíme. Mám na mysli tentokrát náš německý domov. Bydlíme ve vesničce u Frankfurtu, v jejím bývalým, sedláckým srdci. Na jednom konci naší ulice bývala kdysi brána, která se na noc zamykala,aby sem v noci nevlezl nějaká. Ale to je snad již hodně dávno. Na druhém konci jsou zbytky staré radnice a naproti nám je pekař, který v tom domě pekl chleba již před 300sta lety. Zrovna tak starý je náš dům. Jeho čelní, tedy do ulice hraničící pozemek je 10 metrů široký, ale do hloubky měří 80 metrů. Asi jsme byli chudší sedláci, neboť jsme vtěsnaný do řady dalších dvorů, tedy dřívějších statků, který ten ráz ale dobou ztratily.

Ve dvoře se nachází hlavní dům, za ním vedlejší dům, bývalá stáj a pak je dílna, což je někdejší stodola a naproti ní je ze staré garáže udělaný byteček pro Marka. V hlavním domě bydlíme Anička a já, v prvním patře Petr a Brigitte, což jsou naši nájemníci. Ve vedlejším domě bydlí Adrian a jeho přítelkyně Kim. Kdysi tam bydlela Annabella, ale ta se k nám po dlouhé době života v USA nevrátila, žije v centru Frankfurtu. Annabella, Adrian a Marek jsou naše děti. Naše nejmenší ratolest pejsek Pajda bydlí u nás, buď v obýváku na nové, bílé sedačce, nebo v pelíšku vedle paniččiny postýlky. Když je hezky, leží na jediném schodu, co vede do našeho bytu a šikovně překáží. Jinak se také dívá okýnkem ve vratech, co dělí dvůr od ulice. Toto okénku jsem mu osobně vyrobil na míru a tudy pozoruje cvrkot. Je to legrační, když jdeš po ulici a ze vrat kouká psí čumáček! Druhá polovina pozemku je zahrada. Tady se nachází můj bazén, kterému věnuji celoroční pilnou péči a ve kterém se pětkrát do roka vykoupu. Pak je tu jezírko s rybkami posezení u krbu, kůlna na dříví a kůlnička, která byla myšlena pro nájemníky a kterou si zabral Adrian ke svému vášnivému obchodu s gramofonovými deskami. Zrovna v neděli byl koupit tisíc kusů, k čemuž ho doprovázel Marek, protože by se to jednoho auta nevešlo.

Marek má zase zálibu v nějaké hře, kterou hraje přes internet snad s celým světem. Na mou otázku co to je za hru, mi odpověděl: zachraňuji svět. Nicméně to asi nebude doslova, protože od té doby co ji hraje již sprovodil ze světa tři kancelářská křesla a ten materiál, co takové jedno křeslo spotřebuje k výrobě, svět zrovna nezachraňuje.

Kim vaří vášnivě ráda pokrmy zeleninové. Zeleninu si pěstuje v zahradě. Zabrala kdejaký koutek, ani bych si nikdy nemyslel, že se do tak malé škvíry vejdou tak velké cukety. Sní o tom, že si otevře restauraci a bude prodávat jarní, zeleninové ruličky s pikantní náplní. Vlastní dva papoušky a dvě andulky, o které se pilně stará, po případě je honí po dvoře a sousedních zahradách, když jí frnknou.

Petr je starý taxikář a momentálně čeká na nová játra. Brigitte je ušišlaná a uprskaná prodavačka ponožek, pracuje již třicet let v obchodním domě Kaufhof, ve Frankfurtu. Každá firma v Německu je povinná zaměstnat určitý počet postižených a tak se ji výborně hodí do bilance.

Květinovému pralesu, který zmenšuje dvůr o dvě třetiny velí Anička, no a já tu sedím a píši si deníček.

 

 

 

 

Přátelství            30.září 2008

 

Kdybych hledal vysvětlivku pro přátelství asi by mne napadla jen ta národní píseň: lásko bože lásko. Když přátelství hledáš, nic nenajdeš, když nehledáš, najednou je tu. Jako hříbek v lese.

Ruda je takový člověk. Je vzdělaný, rozumí tomu o čem já ani nevím, že existuje, v létě se hodí do plavek a obkládá chalupu, aby mu v ní zbylo trochu tepla z léta, nebojí se ani skály na dvorku, protože ta tam trčí a on by tu mohl parkovat s autem a hezky píše. Dokonce se ani nestydí doprovázen ženu na večírky poezie a korunoval svou dobrou povahu tím, že šel s Danou do tanečních.

Dana je jeho manželka. Jak to tak bývá, vzájemná sympatie začíná často nějakým průšvihem. Měl jsem dopsaný můj první román „Barva touhy“ který byl zveřejněn na literárním serveru E-kniha a paní Dana tam prováděla recenze. Tenkrát napsala, že rozumím stavbě románu a sledu děje a tak dále, ale o českém pravopisu nemám zdání. Ta její recenze se mi tak zalíbila, že jsem ji v hloubkách internetu vypátral a požádal ji o korekturu. Od té doby vše co napíši, projde jejími prsty. Někdy, když si vymyslím v mých příbězích nějakou technickou zápletku, požádá Rudu o radu a tak jsme se seznámili. Dokonce jsme se již jednou viděli osobně.

Takže, chtěl jsem vlastně říci, že mám všechny šuplíky otevřené a chtěl jsem ti poděkovat za tvá milá slova.

Díky, Rudo.

 

Tak mě to nebaví                  29. září 2008

 

Tak tady sedím sám a moc mě to nebaví. Myslím, že bych si nikdy neuvařil, i když jsem celý život vařil a ještě na to mám papíry. Udělal jsem si volská oka s chlebem. Vím, že jsem si mohl uvařit chleba s máslem, ale to je zase moc jednoduché. Alespoň jsem vypral. Nebylo to jednoduché dostat se do tajů programovaní automatické pračky. Pak se mi to povedlo, ale zjistil jsem při té příležitosti jednu věc: automatická pračka vůbec není automatická, protože to prádlo jsem musel přebrat, dát ho tam a pak ho zase vyndat a dát do sušičky a nakonec ho skládat a dávat do skříní. To také nebylo zcela jednoduché najít ta tajuplná místa kam se ukládá spodní prádlo a ručníky, takže, co je na té mašině prosím automatické?

Anička volala, že jí tedy zítra vezmou ten žlučník, již jsem všem volal, nebo psal E-Mail a všichni jí držíme palce. Mluvil jsem s Tomášem, mám pocit, že se nafoukl, že jsem mu nedal oznámení, že píši deníček. Ale, říkali, že jim nejde počítač a pak na Skype vidím výčitku: Ahojky Arnoste cetli jsme si s milackem tve stranky a denicek strasne nas prekvapilo co jsme se tam docetli.milacka moc mrzi ze jste mu to nedali vedet a musel se to takhle docist. Škoda, měli jsme se s Tomášem sejít v sobotu, ale Anička již chtěla domů. Také nakousla malér, jaký jsme měli s Markétou a on by to chtěl vědět do podrobností a to v mobilu dost dobře nejde.

Naše Markéta je osobnost nepochopitelná. Nikoho nemá ráda a ještě dostává hysterické záchvaty. Když Standa uklízel v hospodě, kterou přebral dost v dezolátním stavu, rozplakala se nad špinavou podlahou. Je to ženská postavou silnější než je jí libo a pravděpodobně z této osobní nespokojenosti pramení její vyloženě zlá povaha. Na Aničku silně žárlí, protože jí má Standa rád, no je to jeho teta, tak co je tu k žárlení? Jistě že v každé rodině jsou maléry, co si budeme povídat. Napadla mou ženu, že je německá kurva chcíplá svině. No, žila u nás v Německu asi šest let a naučila se němčinu, což bylo podkladem, že dostala v Praze dobré místo. Že je Anička těžce nemocná to ví jistě velmi dobře, to jí Markéta připomínat nemusí.

Když je člověk nešťastný, tak hledá někoho, kdo by se hodil jako viník. My to již s ženou neřešíme, ale je nám líto Standy, protože pro klid v domácnosti Markétě přikyvuje, když nás obviňuje, ale dlouho to nevydrží. Bude z toho pořádný malér. A tentokrát půjde o život…..

 

 

S Pajdou na kole                  29. září 2008

 

Byl jsem s Pajdou na kole, když mi volala Anička. Má žlučníkové kameny a musí na operaci. Tak kdyby to bylo jen to, tak to by bylo dobré. Jel jsem zrovna kolem obrovského stáda ovcí, což by nebyl žádný hrdinský čin, kdyby nebylo těch ovčáckých psů. Ale ovčák je má dobře vycvičené. Ještě než se zuby té potvory zatkly do Pajdova hřbetu, odvolal ho jedním povelem. To jsme si oddechli. Oba.

 

 

Byl jsem v Hanau                 29. září 2008

 

Tak jsem se vrátil z Hanau, to je blízké město tady u nás, odvezl jsem Aničku do nemocnice. Měla již od poloviny minulého týdne bolesti. Chytil ji na Lhotě rapl a počala dělal vánoční úklid. Trochu brzo? V některých životních situacích není nikdy příliš brzo. Žena se nechala slyšet, že kdyby se mělo splnit její nejhorší očekávání, že se vánoce přeloží na podzim.

Stále pevně věřím, že si udělala po-operační kýlu, kterou tedy měla, ale nechtěla s tím nic dělat. Ani se jí nedivím. Já bych radši umřel, než se nechat dobrovolně operovat.

 

 

 

Tak jsme zase doma             29.září 2008

 

Konečně jsme se projeli tou novou dálnicí a ušetřili 11 KM. Cesta byla dobrá zvládli bychom ji pod pět hodin, kdyby od pumpy ve Spessartu nebyla zácpa, zcela bezdůvodná. Můj synovec Tomáš, který tu na německých dálnicích s obrovským tahačem vydělává peníze, jim říká - staumachři. Najednou se provoz zhustí a posléze stojí. Po celou tu dobu nám hlásili zácpy po všech možných dálnicích ale o naši situaci se nezmínili. Jak by nás potěšilo, kdyby všichni věděli jak trpíme. Jednoduše podle rádia Bavorsko 3 jsme měli volnou cestu. Nakonec jsme si ten pocit sardinek vymysleli. Zato nám neustále hlásili že zemřel Paul Newman. Ztratili jsme čtyřicet minut. Doma na zahradě se konal mejdan, byl tu Body 160 kg, s manželkou, také žádná lehkonohá víla, Saša zelený vlasy, Karolína z Filipín, samozřejmě Adrian, jeho šéf Portugalec a jeden kámoš Marokánec. Jo, Adrianova přítelkyně Kim pochází z Thajska. Bylo grilované, pivo teklo a šňaps ubýval. V krbu hořel oheň. Anička si dala šluk piva a šla spát. Tak to je Německo současnosti.

 

 

Tak jsme to zmeškali           26.září 2008

 

V úterý tady byla Jana. Jo to vy ji asi neznáte, i když mluvila v televisi. Tak abych vám to vysvětlil. Jana je manželka mého zesnulého kamaráda Tondy. Její první manžel byl Franta Nedvěd. Má s ním jednu dceru. Jeho bratr Honza s námi jednou hrál na Spořilově v hospodě, to když jsme měli takový spíše dětský orchestr. Kamarád Krauskop král na saxofón, který si udělal z roury od záchodu. Styl hraní na hřeben. Honza Nedvěd tam tenkrát přišel a protože hrál na klavír lépe než Jarda, zastoupil ho. Moje máti se sestrou nám tam přinesly chlebíčky, za což jsem se ukrutně styděl. Ale kluci je snědli. To bylo mé jediné setkání s Nedvědem. Jana však vyrůstala o prázdninách společně s Borisem Rösnerem na Bublavě, neboť to byl její bratranec. Již v loni na podzim nám říkala, že natáčela vzpomínkový pořad na herce Borise Rösnera a úpěnlivě nás prosila, abychom se na to nedívali, neboť tam byla trapná. Nelámali jsme si s tím hlavu, protože českou televizi v Německu nemáme. V úterý si však Anička na tento pořad vzpomněla a Jana říká, ano, budou ho vysílat ve středu, tedy zítra na Jedničce a my na to zapomněli. http://www.csfd.cz/herec/1520-rosner-boris/ Dost mě to mrzelo, neboť mi tento herec zcela, zásluhou mé čtyřicetileté nepřítomnosti, unikl. Co se vše může za pár let stát: Boris se stal věhlasným a oblíbeným, zemřel a já o jeho existenci vůbec neměl zdání. On tem pražský Spořilov bylo takové hnízdo na umělce. Moje setra Arnoštka chodila do třídy s Jiřím Suchým. My zase sedávali v hospodě s dědou, který byl slavný komunistický básník, ale já si teď nemohu vzpomenout, jak se jmenoval. Aha, právě mě to napadlo. Byl to Jaroslav Seifert. No a pak ti bratři Nedvědovi, ti se tu také narodili a vyráželi na Medník nad Sázavou….

 

 

Ještě jednou k VW Caddy            26.září 2008

 

Den před tím, než jsme potkali bráchu, jak se vracel do Mnichova, vlastně již skoro večer mi volal, abych mu poslal E-Mail, udal tam jeho údaje on pak dostane tu kartu. Chápete co píši? Ne. Já také nechápal co bráška chtěl. Ale jako zdatný čtenář detektivek jsem začal do rozhovoru vrtat, až jsem zjistil o co jede: bráška si chtěl objednat kartu, aby mohl tankovat zemní plyn. No, nebudu to obšírně vysvětlovat, že si nenechal dát ani adresu od pana Rataje, rataj@ppas.cz , ale dokázal jsem se s ním spojit a zjistil tyto informace: zemní plyn se vůbec nedá čerpat u benzínových čerpadel. Pouze v objektech plynáren. http://www.cngauta.cz/ A ty jsou dostupné pouze v pracovní době, tedy spíše v poledne a ráno, nikoliv navečer a v noci. Tuto potíž vyřešily plynárny divně zvanou kreditkartou, která vám po celý den otevře areál plynáren a dovolí vám natankovat. Na konci každého měsíce obdrží majitel této katry účet. Tak mám pocit, že to zavání konkurenční bojem mezi dodavateli benzínu a zemního plynu. Ještě jednu perličku: bratr po koupi auta dostane do domu ročně 2000 kubíků zemního plynu zdarma asi po dobu pěti let. Sériově vyráběných vozů na zemní plyn je prý již vícero značek, tedy ne, jak jsem mylně domníval, pouze VW.

Navečer mi bratr volal, že v Plzni v plynárně plyn nedostal, do objektu ho pustil vrátný a říkal, že by to udělal i v noci, ale možnost natankování bez karty tu nebyla.

 

 

Potkali jsme bráchu             25.září 2008

 

Když jsme jeli z Broum, potkali jsme cestou mého bráchu Káju. Ne, že byl malý, má již tři roky přes padesátku, ale je v rodině zvykem mu tak říkat. To je ten, co si koupil to VW Caddy sériově na zemní plyn.  Ani jsme se nenavštívili, abych si auto prohlédl za bílého dne, jen ten večer co přijel a vypil čtyři piva, požádal o žvýkačku a zmizel. Přesto jsem se dozvěděl plno zajímavostí. Sériově vyráběná auta na plyn jsou jen ta na plyn zemní. Propan butan si lidé nechávají po koupi instalovat, přesto je plyn dostání u každé pumpy. U zemního plynu je to jiné. Připomíná mi to dobu, kdy se počaly vyrábět katalyzátory a bezolovnatý benzín nebyl všude. My jsme tenkrát přijeli do Čech a málem jsme museli tlačit, protože pumpa, která tento benzín měla, byla zavřená. Nakonec to dopadlo dobře, protože ta jiná byla otevřená. Tenkrát tam stála na benzín fronta, to jsem již zapomněl, že to tak bývalo, ale byla to doba po- sametová.

Nyní má tento problém můj brácha. Má mapku s místy, kde se plyn prodává. Jelikož pendluje mezi Mnichovem a Voznicemi, má pumpu v Mnichově v Plzni a v Praze. Ujede 450 kilometrů na jednu nálož za 20.00 €. Na tuto vzdálenost zaplatíme my skoro 80.00 € . Vláda se dohodla s industrií, že na této výhodné situaci pro spotřebitele nehodlá do roku 2018 nic měnit. Vůz má ještě na 150 kilometrů benzínu a to proto, že používá benzínu ke startu. Jakmile se motor zahřeje, přepne se sám na plyn. Na této činnosti se řidič vědomě nepodílí, to si technika zařizuje sama. Když plyn dojde, přepne se systém na benzín, tedy i během jízdy a jede se dál. O této akci je řidič pouze informován palubním počítačem.

Navíc je možno si zakoupit nějaký kompresor, který plyn stlačí doma, máte-li dům připojený na plynovod, a pak se přelije (samozřejmě vše pod tlakem a zvláštním sifonem) do auta, to je pak ještě levnější. Ať žije pokrok!!

 

 

Kontrola                25.září 2008

 

Tak jsem tu měl na kontrole manželku. Celkem nic nenamítala, až na tu skutečnost, že ta naše hospoda za námi je jednou dvě stě metrů pak zase sto kroků a jednoduše pokaždé jinak. Aby to nebudilo dojem, že bydlíme v maringotce, nebo že je hospoda pojízdná prodejna, shodněme se na skutečnosti, že je za barákem dvacet metrů. Protože vchod do hospody je kousek dál, neboť těch dvacet metrů je část, která je ve výstavbě a bude v ní bowling a ještě billiard, a tam bude vchod zase blíže, je prakticky nemožné upřesnit, jak daleko vlastně je. Ponecháme tudíž tomuto objektu název „Hospoda za domem“!

Dnes jsme byli zase v Broumech u synovce v jeho hospodě. Dělal jsem mu na počítači propagační letáky, navštívenky a ještě jednu ceduli, která vysela na pánském záchodě a byla psaná jeho rukou. Znění jednoduše neskutečné: Neodhazujte vajgly do mušlí, ruka, která je vyndává vám točí pivo. Není to prvně, co takovou hlášku v Česku čtu, pravděpodobně je to slogan, který dámský svět vůbec nezná. A tak jsem si myslel, že by se to měly ženy touto cestou dozvědět. Protože jsem sám vlastnil hospodu a to třicet let, znám zase jiný slogan, který jsem já psal, nejprve rukou a později na počítači: Dámy neodhazujte vložky do záchodu, používejte, zde stojících odpadkových košů! To zase asi neznají muži a tak je spravedlivé, aby se také dozvěděli.

 

 

Strach 25.září 2008

 

Je to strašný pocit. Bezmocnost je jeho průvodce. Bezradnost je struna, která kvílí takovou hrůzou do černé noci, že bere plícím vzduch. Ten vzduch, který je tu pro všechny a který se nemusí platit. Ale když není, měla by být možnost, nějaký si koupit. Ale nikde není ani jediná skulinka, ze které by se dala vdechnout alespoň jedna chvilka na kousek naděje. Beznaděj je prohraný boj, dlouhý a tuhý. Boj, který je veden s tím nejhorším nepřítelem. Divné je, že ani toho nepřítele nemohu nenávidět, jen se ho bojím, příliš dobře ho znám, abych věděl, že vždy vyhraje. Vlastně tu stojí od samého počátku a po celý život naň zapomínáme. Nakonec vždy vítězí. Někdy dříve a někdy později. Jen hrozné je, když je to příliš brzo. Jen toho utrpení se děsím, toho co prožívám a toho co ještě přijde.

Proč přichází tento černý démon za zvuku fanfár a trumpet? Za ohňostroje hrůzy? Mohl by přijít tiše a nečekaně, něžně a zdrženlivě, vždyť ví, že vždy zvítězí. Proto ho nenávidím, za tu nespravedlivou ohavnou podlost, kterou se chytne své oběti a mučí ji s nesnesitelnou vytrvalostí. Proto tohoto černého kněze nenávidím, pro jeho nemilosrdnost.

 

 

 

Anička si toho naplánovala moc 24.září 2008

 

Ráno začínalo jako vždy, což znamená, že já spal a žena vstala. Vypustila psa Pajdu, aby vyhnal kočky ze zahrady a pustila se do vaření. Měli jsme odpolední a večerní hosty. Já měl dojet pro brambory a pro chlebíčky. Jenže tohoto rána se nacházela na zahradě změna. Posekal jsem totiž řadu pivoněk , které již byly odkvetlé a usychaly. Za nimi se skrývala skulinka, kterou využil Pajda a zmizel. Manželka si dělala ranní rituál, jdu tam a pak sem a pak si sednu a tak podobně, když si vzpomněla, že se Pajda nedožaduje vstupu do chalupy. Vylítla tedy, ještě v županu na zahradu a zahlédla sousedku odnaproti, jak mává čímsi bílým. Vypadalo ta první pohled, že se vzdává, ačkoliv to u Mileny nepřipadá v úvahu.

„Nesu ti poštu, mohla bys jí otevřít?“ ptala se zadýchaně. Anička koukala po psu a otvírala obálku a Milena jí sdělovala tu hrůzu: „Přišel doplatek za elektřinu, chtějí po nás 11500,00 Kč. Žena pískala na Pajdu, který nebyl nikde vidět a přitom sdělovala sousedce, že my doplácíme 11800,00, což ji trochu uklidnilo, že v té hrůze není sama a pak řekla, že jde za Vaškem, že ho klepne pepka. Pak si to přivalil Pajda a manželka měla dojem, že si furiantsky píská a hned bylo vidět proč: dvě psí slečinky ho doprovázely. Pak přijela Jana, vdova po Toníkovi a pak ještě Jack, černý pes z Písků s rodinou.

Vaška pepka netrefila, neboť se odpoledne srocoval s jinými postiženými pány na náměstíčku, dokonce nakukovali do schránek sousedů, kteří ještě o té pohromě netušili. Aničce se navečer přitížilo a šla si lehnout. Pro jednu pozvanou návštěvu, zapomněla druhou.

 

 

Dojídání zbytků 22.září 2008

 

Tak jsme se zase slezli v hospodě, v neděli navečer a dojídali jsme zbytky. Zuzana v sobotu nepila, protože byla pověřená řízením. Její přítel má nohu v sádře, protože mu na ni spadla žehlička. Že by žehlička dokázala zlomit nohu přu svém pádu jsem ještě nezkoušel. Nevím, zda ta verze, co nám Zuzana podává je pravdivá, ale nezbývá nám nic jiného, než tomu věřit. Milan měl ještě naváto, chodil jako bez hlavy a dvě kafe vařil na etapy. Irena přijechala jako vždy, nečekaně a s Kariopkou. Karipka je rottweiler a váží nejméně jednou tolik co Irena, tak když jde po lese, tak je čubičce vydaná na milost. Jistě by ji neutáhla, kdyby se jí zachtělo utéct. Ale ona je hodná a váží si své paničky. Anička vydala známý skřet, když tato děvčata vstoupila do výčepu, ale nijak se nikdo nelekl, neboť její obavy o chlapečka Pajdu jsou již všem známé.

A ještě jedna věc se k nám dnes blíží: můj bratr Kája sem jede novým autem. Koupil si VW na zemní plyn. Má to výhodu, že to jezdí velice levně a nevýhodu, že skoro nikde nejsou čerpadla na zemní plyn. Jedno je v Plzni a nějaké je v Praze. Byl si pro něj někde ve Wolfsburgu aby ušetřil peníze za převoz. Ty zase dal za letenku, aby se tam dostal. Tak jak to dopadne se dovíme zítra …

 

 

Potkali jsme Paula                21.září2008

 

Včera slavil Milan narozeniny. Milan je náš hospodský v hospodě, která je dvacet kroků za našim domem. Milan nám řekl moravsky- přindte budu grilovat pstruhy, přijedou kluci, s kterýma jsem trempoval. Hodili jsme tedy s manželkou do gala, džíny a svetr, bylo zima.

Ve výčepu seděla parta kluků, kteří nám byli z počátku cizí, ale až do té doby, kdy žena poznala Paula. Paul má fousy a hraje na bendžo. Okamžitě jsme se poznali. Více jak před dvaceti lety seděli u nás v klubu, tedy v Německu, v naší hospodě a hráli. Tenkrát se ještě jezdilo na pozvání. Do jejich osady patřil také Kuře, který se s rodinou mé ženy dobře znal.

Pamatuji si, jak to tenkrát kluci rozbalili, kurty se vyprázdnili a hospoda se naplnila. Taková trempská písnička, hraná na osm kytar a zpívaná chlapskými hlasy, dokáže dojmout, dokáže nahnat husí kůži a prohnat mráz po zádech.

Jak rádi jsme si zavzpomínali na staré časy. Tenkrát za výjezdových doložek jsme měli stále v hospodě nějakou musiku. Jeden frajer co tam v Německu žil a jehož chotí byla známá džezová zpěvačka to muzikantům organizoval. Když nějaký večer pro ně neměl angažmá tak nám zavolal a kluci u nás hráli za večeři a za pivo. No, ono nebylo lehké se na západě najíst, když se k výjezdní doložce dávalo 20,00 marek kapesného. To nestačilo ani na jeden den.

A tak jsme, zásluhou komunistických doložek a cestování na pozvání, poznali spoustu muzikantů. Jednou u nás hráli čtyři pánové z pražské filharmonie, kteří si jako koníček, hráli pro sebe swing. Byly to časy, kdy jsme byli mladí a byly to časy nespravedlivé. Čeští muzikanti se potloukali po západoevropský putykách a asi hráli za hubičku. Po pádu komunistů jsme již u nás o hudebníky nezavadili. To si již mohli dovolit uzavírat smlouvy s pořádnými pořadateli a to bylo dobře. Oni si to zasloužili.

 

Tak jsem si koupil tiskárnu          20.září 2008

 

Konečně jsem se tak naštval, že jsem si koupil tiskárnu.Odysea to byla dlouhá. Protože mi ta stará nefungovala a já k ní měl ještě nenačaté kartuše, přišel jsem na nápad se podívat do eBay. Kdyby náhodou někdo nevěděl co to je, tak tu přidávám vysvětlivku: je to internetový aukční dům. A ejhle, nějaká paní tam nabízela HP 640C. Počáteční nabídka byla 1 Euro. Jelikož nikdo nepřihazoval, získal jsem tuto tiskárnu za to jedno euro plus poštovné. HP 640C je dobrá tiskárna, má však tu vadu, že tiskne jen když chce. Ta paní to asi také věděla a proto se musela(podle předpisů u eBay) vydat na poštu a skutečně jsem tiskárnu obdržel. Nezklamala. Tiskla jen když chtěla a od jara do podzimku jsem to s ní vydržel, až jsem se naštvala a šel koupit novou.

Pikantní na věci je, že jsem to mohl udělat již zjara, protože mi pan Stálý ty neotevřené kartuše odkoupil. Je to dobrý pán, má svou prodejnu v Mníšku pod Brdy. Takže teď tisknu na nové tiskárně, je rychlá a tichá a doufám, že mi vydrží. Má ale takovou zvláštnost: tiskne všechny možné druhy písmenek, čemuž by se opět podivoval Rudův otec. Ten měl totiž oblíbené písmo ještě za doby psacích strojů a byl mile překvapen, že Rudova stará tiskárna ho tiskla také. Takže, když si Ruda musel koupit novou, neustále ho upozorňoval, aby dával pozor a koupil tu s tím jeho oblíbeným písmem. Tuto příhodu najdete v Rudově deníčku. Pod zápisy deníček září 2008.

 

 

U Standy v hospodě            18.září 2008

 

Dnes jsme si udělali výlet do obce Broumy, kde náš synovec otevřel hospodu. Byli jsme mile překvapeni. Po počátečních potížích, které kořenily v rodinných poměrech a nedorozuměních, chtěl Standa po týdnu zase hospodu zavřít. Ovšem dnes již má otevřeno 14 dní a kšeft se mu rozjíždí. Je sám velice mile překvapen. Vesnička Broumy je velice pěkně položena v Křivoklátských lesích a ona Hospoda na Návsi se nachází v jakémsi kulturním domě. Je tam kino, divadelní sál a právě Standova hospoda. Lidé jsou tam velice přívětiví, hned se s námi dali do řeči a bylo o čem mluvit. Pajda si oblíbil jednoho štamgasta a i když přišla řeč na to, jak se pečou psi a vaří kočky, nijak se nevzrušoval a nechal se láskyplně škrabat na hlavičce. Standa měl velice dobrou náladu, jednak proto, že si ho vesničané oblíbili a ve všech směrech mu pomáhají. Zásluhou toho je jednak jeho přátelská povaha a pravděpodobně i skutečnost, že se uklidnila bouře manželská. Jeho otec, taky Standa uvařil dobrá a velice cenově výhodná jídla. Celkové prostředí je tam familiérní, příjemný. Budeme mu držet palce, aby tomu tak zůstalo!

 

 

Kniha                  17.září 2008

 

Myslel jsem vždy, že knihy nestárnou. Ale to jsem se zmýlil. Když jsme se snažili vyklidit byt po mamince, dostal jsem na starost knihovnu, protože jsem v rodině známý knihomol. Tak jsem se na ni vypravil, protože abych se hrabal ve skromném ošacení, které vyvolávalo v manželce vlny vzpomínek, na to jsem nebyl. Nejprve mne zarazilo, jak jsou knihy seřazené, naskládané již po desítky let. Nikdo se do nich již po léta nepodíval. Další zvláštnost byla, že byly skoro všechny stejně a neutrálně vázané. V takové šedivé, na omak hrubé látce. Pak mi ale došlo, že maminka dělala léta v tiskárně u stroje, který knihy vázal. A tak si asi přinesla všechny knihy, co měla doma a zavázala si je. Všechny stejně. Samotné listy však byly již velmi staré a omšelé, a tituly velice nelákavé. Jako svědkové doby jistě velice vzácné, jak letmé vůně vzpomínek vynikající: kdy jsem si knihu koupil, kdo mi ji daroval jaký byl v té době můj život.

To vše se samozřejmě vztahuje na mé knihy, ne na ty, co měla v knihovně maminka. A tak jsem je tam všechny nechal. Ta, pro kterou byly důležité a která jim dávala smysl, tam již nebyla.

Nemám samozřejmě na mysli knihy vzácné, ty, které nás nechaly poznat myšlenky našich předků, tak zvané skvosty, které se chlubí v každé knihovně. Ty samozřejmě nikdy nezestárnou a budou ozdobou každého národa světa. Ale ty románky, dobové novely a rady, které již neplatí……..

 

 

Co je to život?             14. září 2008

 

Byla neděle a my jsme s manželkou jeli s těžkým srdcem do Prahy. Náš cíl byl po dlouhá léta stále stejný: Motol, kde se moje žena narodila a kde žila její matka. Dnes již nás nikdo nečekal a nikdo se z okna nekoukal. Maminka měla po smrti. Přivítal nás studený byl, prázdný a osiřelý. Nic, na co se člověk podíval nemělo cenu, tedy hmotnou. Pro ženu tu však byl počátek jejího bytí. Vyklidila skříně, vše šlo rovnou do pytlů na charitu, pár fotek si vzala a vyšívané dečky. Vše, čeho si maminka vážila a pro co i z nemocnice utekla aby ji nevykradli byt, teď čeká na vyhození. Jak často si lidé zaměňují život s majetkem? Nic není důležité, jen ta jiskra, která zapaluje plamínek života a dbá, aby člověk žil, ta platí, ta má cenu. Majetek a bohatství, bída a nouze je jen průvodce života o kterého se opíráme. Ale jinak není nic důležitého. Chtělo se nám brečet, ale když jsme si vzpomněli, jak by nám maminka vynadala, co že jí tu děláme za bordel, nás přiměla k tomu, že jsme se museli smát.

 

 

V hospodě se nehrálo          12.září 2008

 

Tak to se ještě nestalo. Byl pátek a skoro nikdo nepřišel Milan si vzal Miloše na obsluhu a seděli jsme tam asi s deseti lidmi. Já s kytarou stejnak jen tak opisuji co hrají druzí a Mondy se k Milanovi nehodí, mají příliš rozdílný repertoár. Tak se nakonec kecalo. Červené také nabylo tak Anička doběhla domů do našeho sklípku, také hlavně proto, že jim chyběl nějaký kávový likér, co já vím, jak se jmenuje. Nakonec odešla i Anička domů a tak jsme ta osiřeli. I když se Zdenek snažil na basu jak chtěl, zábava se nerozjela. Hlavně se povídalo o jednom kamarádovi, kterého vyhnala přítelkyně a kterou následovně pobodal i s jejím synem a vážně zranil jejího nového frajera. Policie byla prý tak šokovaná, že útočníka postřelila. Bandička se neachal slyšet, že policajt střílel, protože se bál. Příliš velké sousto na tak malé městečko, je ale potřebí dodat, že u toho nikdo z přítomných nebyl. Jak drby jdou, předpokládám, že příští týden z té události bude malé, světová válka.

 

 

Pajda se zamiloval                11. září 2008

 

Tak jsme celý den nebyli s pejskem na procházce. Jednak jsme seděli v autě a pak jsme propásly místo, kde si chodí sám a to jen proto, že nebyla otevřená dálnice. Když jsme dojeli domů do Lhoty a vybalili auto, nikomu se nechtělo jít na procházkou. Jenže Pajda si byl vědom svého denního práva a koukal. Co se mne týče, kouká pořád stejně, ale manželka v tom vidí velké rozdíly: jednou kouká, že má hlad, pak kouká, že se nažral a chce svého medvídka se kterým zachází jako se psí manželkou a já mu ho právě proto stále schovávám, pak kouká že by měla jít panička s ním do pelíšku a nakonec jistě kouká, že by se sním mělo jít na procházku.

Jak jsem napsal, nikomu se nechtělo a tak jsem vyřešil situaci tím, že půjdeme do hospody, to je od nás pěkných 200 metrů ale bez řemínku. Manželka sice tvrdila, že to nervově nepřežije ale řečeno, branka otevřena a Pajda již stál u hospody a koukal. Byl to pohled- kde jste? Do lokálu vstoupil jako první a my již slyšeli z lokálu, aniž bychom byli vidět: hele, Pajda je tu, to přijeli němci. Vkročili jsme tedy výčepu, ani jsme nemuseli zdravit, to již obstaral Pajda. Pak přišel Venca z Písků a přivedl sebou dvě malé čubičky a našemu pejskovi se zapálila lýtka. Běhal po návsi a mazlil se s čubičkami, byl to pohled záviděníhodný. Po dvou pivech se manželka rozpovídala a na psa přestala myslet až do chvíle, kdy vstoupil do hospody kluk s petkou, očividně si šel koupit pivo a za ním černý a velký pes. Na ty je panička alergická a náš pejsek také. Hned se ho snažil obskočit, přestože pod ním mohl projít aniž by se musel plazit a moje žena počala šílet. Kluk se otočil, jma petku plnou piva a okřikl černou fenu a odešel. Manželka se uklidnila a bylo zase veselo. Kde se pak toulal Pajda to do dneška nevíme.

 

 

Uzavřená - otevřená dálnice                   11.září 2008

 

Tak jsme dojeli. Ještě jsme se doma, tedy v Německu, dívali večer na televizi a ve správách nám bylo sděleno, že dálnice A66 již je zcela propojena s českou dálnicí na Plzeň a pak na Prahu a to bylo opravdu nečekané překvapení na cestu. Zdenek mi poslal SMS, že to máme již bez objížďky a tak se v nás vloudila sváteční nálada. Největší problém se nám zdálo být, že na oné objížďce se jede lesy a tady jsme měli již léta vyhlédnuté místečko, kam chodil pejsek Pajda čůrat. Nakonec jsme i to vyřešili a hurá ráno na cestu. Přijeli jsme na místo úžasu a překvapení v 15.30 a vše bylo jako léta předtím. Dálnice otevřena nebyla. Teprve večer v hospodě na Lhotě jsme se dozvěděli podstatný detail: dálnice se otvírala až v 16.00 hodin. Takže se těšíme, až zase pojedeme domů, tedy do Německa.

 

 

 

Jedeme domů??!! 10. září 2008

 

Zítra jedeme domů. Směšné, že! Když jsme v Německu, balíme kufry a říkáme dětem, že jedeme domů, do Čech. Když jsme v Čechách, hlásíme sousedům, že jedeme…také domů. Takže se nám domovy popletly, dá se říci, že máme dva. Posledně, když jsme odjížděli, udělal Pajda velký pokrok. Vlezl si již večer před odjezdem do auta. Do té doby, když viděl, že pakujeme, vždy se schoval. Aha, vy nevíte, kdo to je- Pajda. To je naše čtvrté dítě, náš pejsek, ale o něm vám napíši příště.