James V. Jakoubek |
Zpráva o mém zadržení Československou tajnou službou které následovalo
po operaci "Hidden documents"
Po 33 hodinové práci ve dnech 11. a 12. února 1946, ve vodě po kolena, za teploty pohybující se kolem bodu mrazu abychom vykopali a vyjmuli dokumenty objevené poblíž Štěchovic, Československo, oprerace "Hidden Documents", jsem se Staff Seržantem Taylor R. Fultonem, RA16157500 a Seržantem Philip R. Urquhartem, RA16175458, odejel do Prahy a pozdě v noci 12. února jsme se ubytovali v hotelu Alcron. Hlavním důvodem bylo předejít hrozícímu onemocnění z nachlazení, znovunabytí ztracených sil z těžké práce a zároveň splnit funkci lákadla aby získané dokumenty měly čas a možnost bez detekce být převezeny za hranice. Fysicky zcela vyčerpáni jsme spali až do 16:00 hodin následujícího dne, kdy jsme vstali, ustrojili se a šli se krátce projít po okolí.
Vrátili jsme se zpět do hotelu kolem 18:00 hodiny. Připravovali jme si večeři z našich "10-in-1" dávek a chystali se na další noc, když do našeho pokoje vspoupil anglicky mluvící štábní kapitán se dvěma muži v civilu a žádal mně, abych jim vysvětlil, co jsme poslední dva dny kopali poblíže Štěchovic. Odpověděl jsem, že jsme ve zmíněném městě nikdy nebyli a že jsme tak zašpiněni proto, že jsme byli nuceni opravovat naše nákladní vozidlo které mezi Plzní a Prahou vyvinulo poruchu motoru. Kapitán prohlásil že takovouto odpověď zásadně nemůže přijmout a proto nás žádá abychom se s ním všichni tři odebrali na velitelství kde se objasní otázky týkající se našeho právního statutu v Československu. Byli jsme odvedeni do budovy Generálního Velitelství. Tak jsem byl oddělen od obou seržantů a odveden do kanceláře šéfa české tajné služby.
V místnosti mimo tří mužů kteří nás zatkli byl další štábní kapitán a několik mužů v civilu, jeden z nich stenografoval výslech. Při mém vsupu do místnosti jeden z civilů zasyčel "gangster", čemuž jsem se k jeho zjevnému překvapení hlasitě zasmál. Předložil jsem jim mé povolení k přechodu hranic a osobní průkazku AGO která mně identifikovala jako amerického důstojníka. Oba tyto doklady mně byly ihned zabaveny. Dále mně byl odebrán písemný rozkaz a fotoaparát. Všechny tyto věci mně byly v pořádku vráceny až po mém propuštění. V tu chvíli jsem pokusil vyjasnit si své postavení otázkou zdali jsem byl zatčen a tudíž jsem vězeň a nebo se oficielně u nich zdržuji jen o své vůli. Odpověď zněla, že sice nejsem považován za vězně, zároveň ale v dané chvíli odejít nemohu. Dva krátkými samopaly ozbrojení vojáci stojící u dveří byli o této skutečnosti více než přesvědčující. Ihned jsem proto žádal o spojení s některým představitelem americké legace v Praze, bylo mně ale řečeno, že vyslanec ani vojenský atašé v tu dobu nemohou být kontaktováni, protože vzhledem k pozdní hodině již opustili ambasádu. Tudíž jsem prohlásil, že jde o zcela zjevnou lež a že je mně zcela jasné že nemají v úmyslu americké autority kontaktovat a oznámit jim mé zatčení.
Anglicky mluvící štábní kapitán ESSC (zkratka English Speaking Staff Captain) mně pak požádal, abych usedl ke stolu a sepsal plné hlášení o mé činnosti od opuštění americké zóny, včetně osob kteří se výpravy zúčastnili, co a kolik toho jsme u Štěchovic vykopali a kdo tuto operaci autorizoval. Odpověděl jsem, že vzhledem k tomu že vůbec nemám tušení o čem mluví, jen těžko může proto ode mně očekávat že mu něco podobného sepíšu. Když ode mně žádné přiznání ani odpovědi na dané otázky nedostal, začal mně vyjmenovával vše co jsme dělali od překročení hranic, kde jsme se v Praze ubytovali, kolik a kdo byl v naší výpravě a kdo byli naši spolupracovníci. Na konci jeho dlouhého proslovu mně pak podal již sepsané "přiznání" a prohlásil, že vzhledem k tomu že jsem přiznal jeho obsah, musím se pod to podepsat. Pochopitelně jsem něco podobného zcela rozhodně odmítl učinit a místo toho jsem začal dožadovat okamžité propuštění a když ne, tak alespoň podání pokrmu. Bylo mně tedy přineseno jídlo a po té jsem byl odveden do budovy sousedící s velitelstvím Generálního štábu. Tam jsem byl umístěn do velice malé místnosti rozměru pět krát šest a půl stop ve které byla umístěna jen postel. Tato místnost přímo sousedila se strážnicí kterou bylo proto nutno touto projít při opuštění budovy či jen použití toalety.
Později jsem se dozvěděl, že Seržant Urquhart byl vyslýchán do 24:00 hodiny a Seržant Fulton do 1:30 hodiny. Mimo jména, hodnosti a seriového čísla jiná informace nebyla poskytnuta ani jedním z mužů. Oba byli vyslýcháni ESSC který jim řekl, že jsou sabotéři a budou souzeni českým soudem a budou-li uznáni vinnými, budou zastřeleni. Také jim bylo řečeno, že zůstanou v zajetí dokud se nerozhodnou k plné výpovědi o naší misi. Byli umístěni pod stráží, o jedno poschodí pode mnou. Stráž dostala rozkaz zabránit jim v jakékoliv vzájemné komunikaci.
Následujícího dne (14. února) jsem vytrvale žádal na každém důstojníkovi který vstoupil do strážnice spojení s některým členem americké legace, ale všechny tyto moje žádosti a protesty byly odbyty se smíchem jako nějaký podařený žert. Noc před tím mně bylo slíbeno že budu spojen s vojenským atašé ihned co bude moci být kontaktován. V noci, ve 21:30 hodin, jsem byl odveden do sklepení Generálního štábu a tam mně bylo řečeno, že velvyslanectví nás odmítlo uznat za Američany a proto budu muset být vyfotografován, aby mohla být zjištěna moje totožnost. Toto jsem odmítl učinit a ESSC mně řekl, že tedy budu držen natrvalo, protože oni nebudou schopni bez našich fotografií dokázat americké ambasádě že jsme Američané. Později jsem se dozvěděl, že oba seržanté byli vyfotografováni.
Poprve nám vydali několik našich cigaret až v pátek 15. února, ale naše toaletní potřeby nám byly zadržovány až do soboty 16. února kdy jsem o to písemně požádal. Od té doby nám byly vydávány cigarety z našich zásob kdykoliv jsme o to požádali.
Znovu jsem byl vyslýchán až odpoledne 18. února kdy se ESSC vrátil a ptal se, zdali jsem se rozhodl podat plný popis naší operace. Vysmál jsem se mu do tváře což ho přimělo k poznámce, že jsem velice domýšlivý a sebevědomý a že jsem dle všeho své hodnosti dosáhl příliš snadno a rychle. Potom mně řekl svoji nejnovějši versi naší činnosti v okolí Prahy 11. a 12. února. Skoro ve všech bodech byl vedle a bylo zřejmé, že doufal získat nějaké informací z výrazu mé tváře a nebo si myslel, že mně přiměje k tomu abych ho v chybných bodech opravil. Bez úspěchu. Než pak odešel řekl, že budu držen tak dlouho, dokud se nerozhodnu vypovídat.
Ráno 19. února jsem se rozhodl pro útěk a naplánoval jej následovně. Ve 21:10 hodin, kdy většina vojska byla na večeři či jinde a na stážnici byl jen jeden strážný, odešel jsem jako na záchod, otevřel jsem dveře na toaletu, ale místo toho jsem se vydal po schodech dolů, minul několik strážných kteří se postavili do pozoru a zasalutovali, vyšel jsem ven a zamířil do středu města. (Zapoměli mně odebrat plán Prahy). Po projití asi jednoho bloku jsem za sebou zaslechl dupod pronásledovatelů a tak jsem se rozběhl do jedné z postraních ulic. Asi po čtyřech blocích byli pronásledovatelé schopni upoutat pozornost jednoho vojáka přede mnou, který mně natolik zpomalil, že jsem byl eventuelně polapen. Moc se se mnou nemazlili. Byl jsem několikrát uhozen do hlavy a stržen obličejem k zemi. Několik knoflíků mé uniformy bylo při tom utrženo. Když mně pak vlekli zpět na velitelství, způsobil jsem jak se patří scénu pro kolemjdoucí kterým jsem dával hlasitě najevo, že jsem americký důstojník a žádám, abych byl ihned spojen s americkými úřady.
Když jsem byl dopraven zpět do své místnosti a dal se trochu do pořádku, dostavil se ke mně francouzsky mluvící kapitán FSC (zkratka French Speaking Captain) a vysvětlil mně, že je celkem zbytečné pokoušet se o útěk, protože budeme stejně během několika dní propuštěni. Také chtěl vědět co bych si přál, aby můj pobyt u nich byl co nejpříjemnější a zdůraznil tvrzení které mně bylo neustále opakováno, že nejsem vězeň, ale "host". Po té nařídil, aby moje místnost byla jak se patří vyblízkána a od té doby byla denně uklízena. Také moje strava se ihned vylepšila a ke každému jídlu mně byla podávána sklenka vína. A anglické knihy mně byly přineseny abych se nějak zabavil a neměl dlouhou chvíli.
Ale i přes toto vše, poddůstojník, velitel stráže, mně varoval, že v případě mého nového pokusu o útěk mají nařízeno použít střelné zbraně.
I když jsem již nebyl znovu oficielně vyslýchán, FSC přicházel pravidelně každého večera ke mně na, jak se vyjádřil, "přátelskou" návštěvu. Pochopitelně každá taková návštěva se vždy eventuelně stočila k našemu tak říkajíc "kšeftu", na což zpravidla z mé strany následovala poznámka, že nastal čas abych se odebral ke spánku.
25. února přišel FSC znovu a prohlásil, že jeho představený nám zaručuje okamžité propuštění pokud jim sdělím kde vyjmuté "věci" jsou a kolik a co jich bylo. Já jsem trvale udržoval nevědomost o celém případu.
26. února jsem dostal silné bolení v krku a po dvou dnech jsem vůbec nemohl pozřít potravu a sotva mohl ze sebe slovo vypravit. Tehdy se mně podařilo přesvědčit strážné, aby mně převedli do vojenské nemocnice k ošetření, kam jsem byl převezen v pátek 1. března. Druhého dne po ošetření jsem jsem byl zase téměř v pořádku. Kolem 18:30 večer dne 2. března přišel za mnou do nemocnice FSC a zeptal se, zdali bych se nechtěl podívat na noční život Prahy. Ustrojil jsem se, ale neodjeli jsme někam do středu města, ale do presidentského sídla kde mně byly ukázánay bedny s dokumenty které byly to odpoledne vráceny z Frankfurtu do Prahy. Oběma seržantům pak bylo povoleno se ke mně připojit a společně jsme se vrátili do budovy Generálního štábu kde jsme byli pohoštěni jídlem a vínem. Poblahopřáli nám, jak mně tak oběma mým mužům, k výborně provedené práci a když jsem opominul konstatovat že i oni dosáhli jistého úspěchu v jejich práci, ESSC sám sebe pochválil a vysoce se ohodnotil a mnohokrát opakoval, že on ani jeho spolupracovníci nejsou žádní hlupáci. Toto byla tedy příležitost k potřásání rukou a plácání po zádech, kdy jsme měli zapomenout na nepříjemné události minulých tří týdnů.
Následujícího rána, v 11:00 hodin, jsme byli propuštěni, ale trvalo nám to až do 17:00 hodin než jsme dali dohromady celou naši výstroj která byla roztroušena po různých místech.
O naší stravě, i když byla po úrovni standartu americké armády, jsem si zcela jist, že jsme jedli více a lépe než český voják. Strava pro nás nebyla připravovaná v normální vojenské jídelně, ale byla nám přinášena z vedlejšího hotelu. Jídelníček byl ale jednotvárný a sestával z následujícího: kávová náhražka a suchá houska k snídani, salám s houskou ke svačině, vodnatá polévka, maso (velice malé množství) a knedlíky k obědu, další salám s houskou k odpolední svačině a maso a knedlíky k večeři. Tu jejich t.zv. kávu jsme dostali kdykoliv jsme o to požádali.
Mimo mého krátce-trvajícího útěku, vojáci kteří mně měli pod stráží se ke mně chovali velice dobře. Většina z nich neměla potuchy, proč jsem byl zadržen. Všichni z nich se chtěli též co nejvíce dozvědět o zemi Americe, a všichni chtěli proto hovořit s americkým "hostem". Kdybychom bývali zůstali v zajetí o mnoho déle, jsem skoro jist že by nám i pomohli k útěku. Přesto tam ale byla též klika, jak důstojníků tak mužstva, kteří byli přesvědčeni o tom, že pouze jen jedna opravdu veliká země existuje na Zemi - Rusko - a že jakékoliv americké přispění k válečnému vítězství bylo, v porovnání k této zemi, jen náhodné a nepatrné. Naše armáda byla jimi považovaná za jakési společenství playboyů, kteří vítězili ve válce jen díky vynikající a specializované výstroji. Rovněž mně bylo řečeno, že naše CIC používá pro získávání informací z Českoslovbenska gestapácké metody. Také vztahy mezi bělochy a černochy byly občas používány k poukazům na to, že naše armáda není demokratická.
Klika profesionálních vojáků má silné levičácké sklony, zatím co občan-voják má spíše tendenci uvažovat demokraticky a vzhlíží k Americe jako ke svému vzoru.
Stephen M. Richards
Kapitán, zbrojní odd.
05547869
15. březen 1946
Keine Kommentare:
Kommentar veröffentlichen