Donnerstag, 31. Dezember 2009

Deníček LEDEN 2009

Zase doma

1.2.09

Dnes jsem se tedy vydal na neslavnou cestu domů. Auto bylo zcela prázdné a po mém boku bylo neobsazené místo. Vracel jsem se bez Aničky. Pravděpodobně však věděla, že se vracím, neboť mi celou cestu svítilo sluníčko. V rádiu neustále hlásili, že má být podle prognózy zataženo, ale silný východní vítr bez jakékoliv souvislosti vždy někde rozežene mraky a odkryje slunce.

To by byla divná náhoda, že bych zrovna já měl na trase 520 kilometrů pořád sluníčko, že ano. Viď Irenko, my to víme, proč mi stále svítilo.

Doma seděly děti a já měl tu smutnou povinnost, vyprávět o posledních hodinách a minutách Aninčina života. Seděli jsme svorně u stolu a já pocítil sílu rodiny. Každý přihodil polínko do ohně vzpomínek a nakonec jsme se i zasmáli. Životní optimismus a radost z veselé nálady, kterou nám Anička již ranní čaj sladila, zůstal v našich srdcích.


Ponaučení: milující si neklade podmínky….

Návrat

30.1.09



Budu se vracet. Byl jsem ve Lhotě od 10. prosince a za tu dobu se mnoho změnilo. Jsem osamělý starý pán se psem. Chtěl by ho někdo? Ta otázka se dá odpovědět aniž by se muselo přemýšlet: Pajda by nikoho nechtěl, ten má v hlavě jen svou paničku. A jak si mne vychoval, to by jste nevěřili. Donedávna se domlouval s Aničkou, pro mne, cizí řečí. Teď jsem mu počal rozumět, alespoň si to myslím. Dnes je pátek a jdeme do hospody a pak v neděli, jedem s Pajdou do Frankfurtu. Máme tam spousty práce: já budu mít asi mnohé řízení a Pajda tam má tolik rohů, co musí očuchat a podepsat, že se asi ulítám. Mám ale posilu: Kim si ho také půjčí.

Poznání: jednou řekneme každý sbohem…..

Nejde to skousnout

29.1.09

Včera, když jsem se vrátil z Prahy se tu ve Lhotě stavěl Stáňa. Jen na skok, na jedno cígo. Nedokázal najít v sobě sílu mi k Andulčině smrti kondolovat. To znám. Když je člověk mladý a zesnulý velmi citově blízký, chybí někdy odvaha vyjádřit lítost.

Pro jistotou se na poslední dny Aničky nevyptával a já o tom nemluvil. Povídal takové banální věci kolem hospody a mě ho bylo líto. Původně jsem pro něj měl připravený dopis, který jsem psal 12. listopadu 2008 jeho ženě, ale nedal jsem mu ho. Pokukoval po něm, ležel na stole a tak nevím, zda mu tatínek něco neříkal.

Měl jsem pocit, že by se Markéta mohla chtít s Aničkou rozloučit, než umře, avšak pocit to byl milný. Holky se pohádaly, kdo se v životě nepohádal? Aničce den před tím zemřela maminka, Markéta měla své dny a podlaha v hospodě se nedala vytřít, tak nad ní plakala a Standa měl ze všeho nervy, bylo týden před otevřením. Hádka byla asi silnější, přijela i policie. Já u toho nebyl, ale jisté je, že na pohádání jsou potřeba nejméně dva.

Vím, že Anička by Markétu přijala, že se s ní chtěla smířit avšak ona si to nepřála. Asi ji to ani nebolí.

Podívej se: dopis Markétě…

Úhel pohledu



Dnes jsem byl v Praze. Konečně jsem dostal Andulčin úmrtní list a s tím se muselo do Podskalské na ověření. Poprosil jsem Vencu, zda by mne nedoprovodil. Je takový ochotný a milý a hlavně na úřadech zběhlý soused.

Když jsme vyřídili Podskalskou, dozvěděli jsme se, že musíme ještě na ministerstvo zahraničních věcí na Hradčanském náměstí. Vašek praví, žádný problém, ale zastav mi na Karláku, mám tam něco objednáno. Něco jsme naložili a navigátor nás vedl na Hradčanské náměstí. Měli polední přestávku, tak jsme si sedli do malé hospůdky a dali jsme si čočkovou polévku. Čočkovou proto, že jinou neměli.

Když jsem měl již apostilu v kapse, jeli jsme směrem domů. Navigátor se trochu zapletl v ulicích na Ořechovce, ale již jsme to svištěli tím novým tunelem směr Strakonice, tedy k nám domů. Na vteřinku jsme tumel opustili u hotelu Möwenpick a zase zajeli do dalšího tunelu. Vašek jen houkl, co že to je zase za tunel a povídá, zastav mi u Smíchovského nádraží! Povídám to je již pozdě, proč jsi to neřekl dříve? No já myslel, že tam jedeme automaticky kolem! No, nejeli jsme. Museli jsme až do Chuchle a tam se otočili a znovu podnikli nálet na Smíchovské nádraží. Tentokrát jsme se strefili. A o to tu jde: Venca jezdí světem pomocí autobusů a jiných prostředků hromadné dopravy. A to je na svět pohled z jiného úhlu, než když jeden jezdí jen autem.

Pravda: Já bych hromadnou dopravou ani Prahu nenašel.

Internet

27.1.09



Je tomu již hodně dlouho, kdy jsem zavedl do mého podnikání počítač. V té době byl můj přítel Oliver co se této techniky týkalo tak na stejné úrovni. Jako můj velký úspěch přípoje do internetu, bylo počasí příštích tří dnů, které jsem vždy vytiskl a jako službu zákazníkům je vystavoval na baru.

To bylo příčinou, že jsme s Oliverem dali dohromady a počali budovat naše firemní stránky. Já si dělal můj Partyservice a on jeho advokátní poradnu.

Tenkrát jsme měli jen telefonní modem, a tak něco umístit na serveru bylo příšerně náročné na čas. Pomocí programu, který jsme od poskytovatele služeb obdrželi jsme si na počítači postavili stránky a pak jsme je na staveniště, které bylo po několika dnech po objednávce na Internetu zařízeno, stříleli nahoru. Nevím, jak jsme na to střílení přišli, měli jsme tenkrát pocit, že internet je něco božského a tudíž to musí být někde nahoře. Seděli jsme jako dva blbci v kanceláři a čuměli na čárečku, která se příšerně pomalu pohybovala ve vodorovném sloupci. Anička nám nosila pivo a stále se zajímala, zda to již máme hotové, radovala se z každého našeho úspěchu, chlácholila nás, když se nám něco nepovedlo.

Pak konečně byly webové stránky hotové a Anička si s námi přiťukla sektem. Ten pocit, že internet je někde nahoře, jako třeba v nebi, jsem měl ještě donedávna. Teprve když rybáři přetrhli podmořský kabel někde u Egypta, jsem se poučil. Tenkrát musel být tok informací přesměrovaný kolem Švédska, mezi Aljaškou a Ruskem kolem Číny a tak dále. V televizi ukazovali docela srozumitelnou grafiku. Škoda, ten pocit, že je internet někde v nebi byl příjemný, protože by si Anička mohla vše přečíst…

Pochyba: kdoví, třeba je internet v nebi….

Čtvrtek

27.1.09

Tento čtvrtek to bude již čtrnáct dní, kdy Aniččino tělo prohrálo boj s nemocí a opustilo nás. Ona sama však ne. Myslím na ni při zcela všedních věcech života a vím, že je tu. Kdykoliv jdu kolem pokoje kde poslední měsíce spávala, vždy tam nahlédnu a prohodím s ní slovo.

Dnes jsem také konečně dostal úmrtní list, bez kterého nemohu v Německu nic podniknout, nic zařídit. Největší problém dělala paní matrikářce skutečnost, že se žena jmenovala podle německých dokladů Vales a podle českých Valešová. Opakovaně jsem tvrdil, že Němci nejsou tupí, že tuto skutečnost již znají přinejmenším od roku 1968. Paní matrikářka byla ale tvrdohlavá a pak mi alespoň do poznámky napsala, že podle německého dokladu se paní jmenovala Vales rozená Rottova.

Zítra musím ještě do Prahy pro apostilu . Stejnak mi bude houby platná, protože budou po mně chtít ověřené překlady. Jednodušší by bylo, kdyby se EU rozhodla mít tyto důležité dokumenty, jako je narození, svatba a úmrtí vystaveno na mezinárodních předlohách. Nemáte ponětí, co lidí dnes žije jinde, než se narodili. Tím nemyslím v jiné ulici ale úplně v jiném konci světa.

Pomalu se mně a Pajdovi plíží do života rutina, něco jako všední den. Dosud jsme oba žili v takovém transu, ve výjimečném stavu a v tom nastávajícím normálu, nám začíná Anička proklatě chybět. Nedovedu si představit, že až vjedu v Bischofsheimu do dvora, že mi Anička nepůjde otevřít vrata, že nezajde do zahrady aby se poohlédla po svém panství, že nepřivezu dětem mámu….

Postesk: život je krutě spravedlivý….


Podvědomí

22.1.09

Poslední léta jsem často chodil do lékárny v Mníšku. Jsou tam takové hodné paní, všechny. Ale jedna z nich je obzvláště zajímavá, a já o ní musel Aničce vždy vyprávět, když jsem se z lékárny vracel. Kdyby byla lékárna vojna, řekl bych, že ta mladá paní je něco jako bažant, neboli nováček. Je totiž neustále u okýnka a nemá žádné vyřizování v zázemí. Vždy, když jsem jí předložil recept, pozorně si přečetla a řekla ano, Elenium…jdu pro Elenium, tady máme Atenolol…jdu pro Atenolol….. Atenolol, tak tady mám a copak je tu ještě? Aha Amitriptilil…jdu pro… a tak dále. Dokázala báječným způsobem ulehčit obyčejné lidské vlastnosti, za kterou se mnozí stydí! Zapomnětlivosti.

Takto já si pomáhám celý den. Až si vypiji čaj, půjdu s Pajdou, až se vrátím, připravím v krbu, pak se podívám do Outlook Express, zda mi někdo nepíše, pak si dojedu na oběd, pak půjdu něco napsat do deníčku a již mám zase stres, protože Pajda čeká na večerní procházku, stále si to říkám abych nic nezapomněl, večer k Milanovi, možná přijdou Zikovi, Ungrovi, Švýcaři a pak již co dávají v televisi, nemám něco rozkoukané, poslední dobou se s třídílnými filmy roztrhl pytel, a pak se jde spát. A tady v posteli se mi do podvědomí vrátí vše, co sebou celý den všude tahám. Anička, její poslední den poslední hodinka i ty týdny trápení, pak zase to její statečné srdce, které bylo tak zdravé, že tlouklo a tlouklo a nechtělo opustit tělo, které ho zradilo, nechtělo opustit tento svět, nás všechny, koho měla Anička ráda. Když pak přesto usnu, slyším ji, jak mne volá….

Dnes přikládám krásná slova, která jsem právě dostal poštou: Šimon říkal, že bych o Aničce neměla mluvit, ale nevím proč. Mám jí pořád stejně ráda a to, že s námi teď nějaký čas nebude přece neznamená, že na ní zapomenu. Ona také určitě nezapomene a bude nám držet místo. Je z nás nejschopnější a proto musela jít napřed, aby nám to tam zařídila. Teď už opravdu končím a jdu vytvářet hodnoty J.

Strach

20.1.09

Když jsem byl mladý člověk, bál jsem všeho, co souviselo se smrtí. Stačilo, když se doma mluvilo o někom, kdo zemřel a dostal jsem panický záchvat strachu.

Když zemřel můj starší bratr, nenašel jsem odvahu jít mu na pohřeb. Pak umírání v rodině pokračovalo a člověk otrnul. Největší strach jsem měl, spatřit mrtvého člověka. Pak mne potkala příhoda, kdy ve frontě na poště, náhle zemřel starý pán. Ženské ho usadily na židli a hladily ho než přijela záchranka. Ten spokojený výraz té neznámé mrtvé tváře mne překvapil: ona ta mrtvola zůstala nadále člověkem!

Ale to jsem již byl mnohem starší. Když Anička nemocnila, poctivě do posledních dnů, po dobu čtyř let, dojížděla sama na léčebné procedury. Když jí pak bylo řečeno, že již nic nezabírá, rozhodla se umřít ve Stříbrné Lhotě. Chtěla, abych jí slíbil, že jí nedám do nemocnice. Slíbil jsem jí to, ale nevěřil jsem, že to budu moci splnit.

Avšak se stupňujícími bolestmi, které Anička protrpěla, stoupala ve mně síla a já pak ke konci věděl, že jí to přání splním.

Dnes má můj mladší bratr Karel narozeniny. Poslal jsem mu SMS a E-Mail. Ještě mi od smrti Aničky nezavolal. Jeho žena Monika ano, přála mi upřímně soustrast a řekla, že Karel ještě nenašel sílu mi zavolat. Nezlobím se na něj. Měl Aničku moc rád a nedovede si nyní připustit, že jí již nikdy neuvidí. Teprve až mi zavolá, se tím smíří.

Poznatek dne: odsoudit člověka je snazší, než ho pochopit…..


Poslední služba

20.1.09

Dnes jsem byl v Praze na pohřebním ústavu zařídit věci tak, jak si to Anička přála. Bylo dohodnuto, že vyzvednu švagra na Novodvorské a pak pojedeme někam na Žižkov pro nějakou známou, která má zase známosti v pohřebním ústavu.

Když jsem vyjel zavolal jsem Standovi, aby mne čekal. Tato domluva nám vyšla. Pak to již bylo jiné. Projeli jsme kolen hlavního nádraží zahnuli někam na Žižkov a pak jsme jeli směrem k Olšanům a někde v nějaké ulici jsme měli vyzvednout tu známou. Ulici jsme našli, Standa s paní mobilem domluvil, že bude čekat u domu. Číslo pět, to se vrátíme skoro až k Václaváku, mínil Standa. Místo na parkování tam bylo jako náhodou, já čekal v autě a Standa u vchodu do domu. Když jsem již čekal skoro čtyřicet pět minut, vystoupil jsem a říkám: co se děje. No, já tu čekám a ona nejde. Tak ještě jednou zazvoň. Vždyť jsem jí volal, mínil švagr. Pak jí přece jen zavolal a zjistil, že paní bydlí v čísle 35 a zrovna takovou dobu čeká na nás.. Tak abych celou ulicí couval, byla jednosměrní. Rozhodli jsme se, že to znovu objedeme. Mezitím známá volala, že tedy čeká u čísla 33 kde bydlí. Vzpomněl jsem si na Aničku a musel jsem se smát. Velký Standa nezklamal ani při poslední cestě, kterou pro ni plánoval. To tě nenapadlo hledat zvonek, to bys věděl během několika vteřin, že tam ta paní nebydlí, ptal jsem se. No, nenapadlo ho to a tímto do hloubky plánovaným zmatkem nezklamal. Již léta tomu tak bylo, proč by se to mělo změnit zrovna dnes?

Vzpomínka dne: Anička by se počůrala smíchy….

Adrian

20.1.09

Dnes mi dvakrát volal syn. Co a jak, jak se mi daří a kdy přijedu domů. Říkal jsem mu, že tu musím počkat na vystavení úmrtního listu a pak již mne čeká spousta zařizování v Německu. Svěřil se mi, že byl s Kim v kostele a zapálil Aničce svíčku a plakal. Až jsem se styděl, jak jsem plakal! Říkal jsem, za to se nemusíš stydět, já bych také chtěl plakat, ale ještě nemůžu. Proč táto? Protože je vše tak neskutečně hořké a nespravedlivé, že jsem stále v nějakém šoku, říkám. Já bych si mohl vzít den volna, říkal Adrian. Nechápal jsem. No, když umře někdo v rodině, můžu mít ze zákona den volna, a Kim také. A to chcete přijet za mnou? Divil jsem se. Ne, to ne, ale měli bychom čas být pořádně smutní a líznout se. Stále jsem nechápal, co já s tím mám společného? No, jestli by to nevadilo Aničce! Došlo mi to. To víš, že si na ní vezměte den vola, vždyť by si to Anička i přála.

Aniččino rčení: když je to zadarmo, ať mě to aj roztrhá…..



Pondělí

19.1.09

Tímto dnem počal první týden, kdy není po mém boku Anička. Říkal jsem si, že si dojdu na oběd. Lednice doma zeje prázdnotou a na nějaké vaření nemám pomyšlení. Nakonec, je jedno, zda sedím doma u stolu a něco do sebe strkám, nebo v nějaké hospodě po kraji, stejnak jsem tam již vždy víckrát seděl s Aničkou.

Rozhodl jsem se pro Veselku na Řitce. Pajdu jsem vzal sebou, od té doby, co nemá paničku mne hlídá jako oko v hlavě. Je neustále čumáčkem nalepený na mých patách.

Na Veselce to bylo takové divné, nicméně jsme s Pajdou došli až ke stolu kde jsme již kdysi seděli. Stačil jsem si všimnout plynových hořáků, co uprostřed hospody stály a hřály ačkoliv bylo v místnosti poměrně chladno. Také tam bylo na můj vkus dost tma.

Pak konečně přišel pan vrchní a povídá, že jsou bez proudu a že je jen svíčková a guláš. Taková podobná jídla jsem vařil Aničce již několik měsíců, přestože tento směr české kuchyně nemám rád. Ne, že by mi podobná jídla nechutnala ale proto, že mi nedělají dobře. Tak jsem se zase zvedl a následován Pajdou, jeho čumáček na mé patě, jsme Veselku opustili. Rozjeli jsme se na Marjánku, to je hostinec na nádraží v Mníšku a celkem má dobré jméno. Kolen hostince stálo plno aut, vše se zdálo jako vždy.

Jenomže- budova tam stála, ale když jsme s Pajdou vstoupili do výčepu, nic tam nebylo. Jen holé zdi, tím myslím holé i bez omítky a po stolech a židlích ani památky a nevonělo to tam jídlem ale vápnem, a nějakou penetrací, jíž se právě natíraly stropy. Musel jsem se usmát. Vzpomněl jsem si na Aničku: to mám dneska kavalíra, ani si neověří, zda se v těch hospodách, kam mne vede, vaří! Jako bych ji slyšel.

A skutečně, je s námi na každém kroku. Nakonec jsme šli do Al Capone- udělám vám nabídku, kterou nebudete moci odmítnout…Dal jsem si salát a zapečené brambory a paní servírka se zamilovala do Pajdy a on šmejd se vyhříval v tónu ženského hlasu, což je to co mu právě chybí! Ještě mi z vlastní potřeby namluví nějakou ženskou!

Večer, se roztrhly mraky a já stál před jasně zářícím Orionem. A vedle mne stála Anička.

Poznatek dne: a časem nás spojila láska sladká, něžná a nenahmatatelná…..

Pátek v hospodě

17.1.09

Jakoby všichni tušili, že Anička již nežije, přišlo na kytary neobyčejně mnoho lidí. Byl jsem obklopen přáteli a bylo mi dobře. Tam, kde vždy Anička dominovala a kde jsme pokaždé dostali sólo, pro ty naše tři písničky. Zpívalo se povídalo a vzpomínalo. Každý si našel pro mne dobré slovo. Dal jsem si, jako vždy lahvičku červeného. Pajda se na mne lepil, od té doby, co nemá paničku, je zcela vyměněn. Připili jsme na Aničku a já pak říkám Janě: asi bych tu neměl být a sedět doma?

Strčila do mne a povídá: víš co mi Anička kladla na srdce? Abys mezi nás chodil, zpíval a bavil se, až umře! Zuzana mi stále dolívala víno a když jsem se ptal proč to dělá řekla: Anička mi to nařídila. Přátelé, děkuji za vaši pomoc a za doprovod při těch prvních krokách v tom životě po Aničce!

Moudrost dne: bude to těžké….

Ještě to není ani den

16.1.09

Ještě to není ani den, co mne Anička opustila. Teprve dnes v noci ve čtyři hodiny to bude 24 hodin. To co pro nás znamenala se dočtete v „Co jste mi napsali“ a skutečně, nikdy jsem netušil, co síly dokáží dodat upřímná slova soustrasti. Vím, že již nikdy nepotkám takového člověka, jako byla ona. Ve své těžké nemoci mne dokázala potěšit: jdi do hospody, kluci tam hrají na kytary, přece si se mnou nebudeš kazit pátek!

Jakoby bych si s ní mohl kazit jedinou minutu, co jsme byli spolu. A že jsme byly neustále spolu. Dvacet čtyři hodin denně. A stačilo, že jsme se minutku neviděli, již jsme se hledali. Dnes chodím po domě a stále si sní povídám….

Poznatek den: spřízněnou duši potkáš jen jednou v životě….


Anička

15.1.2009

Liebe Freunde,

heute, in den frühen Stunden des 15. Januars, ist meine liebe Frau, Anna, in meinen Armen von uns gegangen...



Drazí přátelé,



dnes, v časné hodině ranní dne 15. Ledna, mi v mém objetí zemřela moje žena Anička

Filé

12.1.2009



Filé je nejakostnější část z mas hovězích, vepřových a samozřejmě mas rybích. V mém mládi se v Čechách používalo všeobecně toto slovo k označení zbytků, nebo chcete-li odřezků rybích mas stlačených do formy. Dnes tomu odpovídají rybí prsty. I to označení je správnější.

Abych se dostal k jádru věci. Anička dostala chuť na filéstek což jinými slovy je hovězí filé. Objednala si k tomu smaženou cibuli. U řezníka se mne smál kousek spodního filé, ten je tenčí, ale zároveň tam byl i kus z té horní části, ten je tlustší. Řekl jsem, dopřejeme si.

Jste si skutečně jistá, že je to pravé filé? Ano, usmívala se prodavačka a pak se zhrozila: stojí to ale 295 Kč. Mávl jsem rukou a bral to. A teď se stalo to, co bych ode mne neočekával. Popadl jsem pytlíček a šel jsem. Byl jsem skoro 50 let kuchařem a kdykoliv přijel řezník, tak jsem si maso osahal a ze všech stran zevrubně okoukal a očuchal. Časem mne již řezníci znali a tak jsem dostal vždy dobré maso.

Pak k večeru mi Anička dala mobilem signál, že by chtěla, abych jí pomohl na nohy a že se těší na ten Beefsteak. Cibule byla již osmažená a teprve teď jsem vzal maso do ruky. Hned jsem věděl, kolik uhodilo. Byla to nepravá svíčková, která se používá na svíčkovou na smetaně. Ukrojil jsem tedy plátky tenké jak papír a stejnak se to nedalo sníst.

Byl jsem namíchnutý více na mne, než na prodavačku. Protože u Plusu bylo ještě otevřeno, rozjel jsem se tam. Anička mi slíbila, že bude sedět u stolu a že na mne počká. Paní prodavačka byla slušná, nicméně povídala, že tomu nerozumí, že tu jen prodává. Řekl jsem jí, aby vyndala ten tenký kus svíčkové a vzal její prst do ruky a zabořil ho do masa. No, a teď to udělejte u toho co jste mi prodala. Zděšený údiv! Do pravé svíčkové se prst zaboří, jako do másla, řekl jsem. Poděkovala za ponaučení a vrátila mi peníze. 250 Kč. Když jsem přijel domů, válela se Anička na podlaze kuchyně. Chtěla se dobelhat k televizi a k hořícímu krbu, ale ani pomocí chodícího vozíčku to nezvládla. Byl jsem pryč deset minut.

Poznatek dne: jednou si člověk chce něco dopřát…

Vejce

12.1.2009

V článku fotka a její příběh píši o Domu potravin a zmiňuji se v něm, jak můj otec nakládal vejce. Ani jsem si neuvědomil, že dnešní, dospělá generace o tom nemá ani páru. Tak tedy: dlouho do poválečné doby se ještě neznal chov slepic jako dnes, kdy, drženy v teple, snáší tato vejce po celý rok. Tomu dříve tak nebylo. Vejce byly pouze v létě a na zimu se musely naložit. Hospodyně je nakládaly do sklenic od okurek, takových těch pětilitrových.

Můj otec na to měl ve slepě bazény které měly rozměry 3x3x3 metrů a nebo to mohlo být i méně, byl jsem tenkrát malý a to se věci člověku zdají velké. Ale určitě nebyly menší než 2x2x2 metrů.

Otec nechával přes léto svážet vejce z Moravy, Slovenska a samozřejmě z českého venkova, pak je nakládal do vápenatého roztoku, jehož složení neznám. Když přišla zima a slepice přestaly snášet, zase se vejce z nálevu vyndávala a musela se oklepat a prosvítit, aby se do maloobchodů nedostalo nějaké zkažené. Takže mi ani nedošlo, že to dnešní generace nemůže znát!

Poznatek dne: jak ten čas letí….



Adrian

12.1.2009



Dnes volal Adrian. Byl trochu rozčilený, že prý pro Aničku přijela sanitka. Říkám jo tu byla a to je již týden. Na mou otázku odkud to ví, řekl, že mu to řekli nějací lidé z tenisového klubu. No, přišlo mi to divné, protože ti neumí číst česky. Říkám mu, vždyť si můžeš přečíst deníček a budeš všechno vědět. Jenomže problém je v tom, že Adrian se sice česky domluví ale číst a psát neumí. Nikdy nechodil do české školy.


Tři králové

12.1.2009

V sobotu bylo krásné počasí. Vyrazil jsem s Pajdou jako vždy a padl jsem do rány třem králům. Byly to děvčátka tak asi deseti až třináctiletý, za doprovodu a jedné maminky. Hned počaly zpívat a zda bych nedal nějakou minci do sbírky. Neměl jsem nic jiného než Pajdu a o toho neměli zájem. Tak jsme se minuli, avšak když jsem obešel rybník a dále jsem šel k lesu, potkal jsem je zase. Na mou otázku, zda se budou tudy vracet, řekly děvčata že jo a tak jsem pozval ať se staví u nás u domku. Připravil jsem si nějaký peníz a Vánoční pečivo od Plusu, ještě nerozbalené a z chvíli byly před brankou.

Počaly zpívat a já že si je vyfotím, tak se děvčata usmívala a to samozřejmě nemohla zpívat a tak zpívala ona doprovázející maminka.

Dostal jsem pytlíček cukru a náramek. Dnes tu byla Zuzana se Zuzankou a hned ty dárky zmerčily na stole. Zuzanka chodila také zpívat po Čisovicích. Ze sbírky se financují letní tábory v Bavorsku. Tak jsem byl rád, že jsem něco přidal.

Technika minulého století v novém kabátu

11.1.2009

Onehdy jsem přijel autem z Mníšku a hned u vrat našeho pozemku mi naskočila husí kůže! O co šlo? Naši občané to znají. Já si to pamatuji jako dítě z Čisovic: obecní rozhlas. Pražáková půjde na řípu do Bojova, Bláhová na vojtěšku k nádraží… a tak podobně a dále mne probouzel řev po vsi, coby ještě dítě předškolní. Tato komunistická vymoženost v Mníšku a ve Stříbrné Lhotě přetrvala dobu, ovšem značně zmodernizovaná. Jednotlivé ampliony na sloupech jsou dnes vybaveny přijímačkou a vlastním elektrickým zdrojem, nevedou na radnici dráty jako dříve. Nějakým impulzem se zapnou a paní hlásí co je kde po obci nového.

Jenže tentokrát to byl ten impulz asi mráz a zavinil řev z jediného amplionu naproti hasičské stanici, podobajícího se pěti sbíječkám pracujících za startu Boeing 707 a to po celou hodinu.

Volal jsem 155 ať sem pošlou několik záchranek, protože se postupně zblázní celá ves a 158 ať s tím něco udělají, protože policie v Mníšku v domě, kde dříve byla cukrárna pana Klusáčka je nedobytná.

Poznatek dne: ach ta technika….



Kolik má jezevčík nohou?

7.1.2009

Lidi, co mají psa to znají. To věrné zvíře je opravdový společník a nezpodmíněný milovník. Jednoduše tě miluje takového, jaký jsi. To však neznamená, že si neklade nároky. Žrádlo žere jen to, co má rád, a běda, když zapomeneš na jeho denní procházky. To ale my, majitelé psů víme a bereme to tak. Tak jsme si to zařídili. Ale, o čem chci psát: u hasičské stanice pod jehličnatým stromem, který nám kolem Vánoc zdobí ves krásnými barevnými světýlky, je budka pro psa. Podle výšky a šířky tak na jezevčíka. Akorát je asi šest metrů dlouhá! Nevíte náhodou, kolik může mít jezevčík nohou? Podle délky této boudy by to vycházelo na šestnáct!

Poznatek dne: nejvíce je zajímavá věc, o které nevíš na co je…..



Záhada

7.1.2009

Denně chodím s Pajdou a všímám si věcí. Tak třeba, když jdu kolem chaty pana Buldra, oznamuje mi výstražná cedule, že jdu soukromým pozemkem. Navíc jsou tam pečlivě ošetřované takové ty červené kostky, zaražené do země, které po sobě zanechávají zeměměřiči. Vždy přemýšlím, jak se mám zachovat? Vrátit se zpět, nebo hodit panu Buldrovi desetikorunu do poštovní schránky? Když si koupil pozemek a dal se do stavění plotu, tak ho mohl postavit kolem pozemku a ne nechat kus nezaplocený. Třeba tenkrát šetřil pletivo. Když tu nedbalost tenkrát udělal, tak si mohl dnes ušetřit výdaje za cedule, které oznamují jeho výsostné právo. Tak jsem to vyřešil po svém: na horním konci jeho pozemku je skoro celá šíře cesty obecná. Na dolním jí obci zbývá třicet centimetrů a já se tam protlačím. Akorát psovi to nevysvětlím, tomu je to fuk!

Moudrost dne: chybí tam návod k použití….



Jak jsem pral prádlo

7.1.2009

Včera jsem se rozhodl, že vyperu. Máme pračku v dílně, to je ten malý domeček před našim domem. Vybral jsem prádlo, bílé na 90 stupňů vhodil jsem do pračky, nasypal prášek a zapnul knoflíček. Ještě jsem si poslechl, zda pračka zabrala a šel jsem. Když jsem se přišel podívat, jak daleko prádlo je, hlásila mi pračka asi třemi různě barevnými světýlky, že se něco děje. No jasně. Zamrzla voda. Tak jsem se pustil do odmrazování, a zkoušel jsem to fénem na vlasy až nakonec mi Zdeněk půjčil elektrická kamínka. Po skoro celém dnu, se pračka rozjela a prádlo se počalo prát. Skutečně se vypralo, jenže zamrzl i odpad a všechna voda byla v dílně na zemi. Zuzana mi v hospodě nabízela valchu, asi jsem ji měl poslechnout. Tak jsem vodovodní potrubí zateplil, to mi zase pomohl Láďa s pěnovými obaly a prát budu u příbuzných. Nebo až na jaře.

Poznatek dne: pospíchej pomalu….

Na Pleši

7.1.2009

V pondělí jsme se vypravili na Pleš, protože nám to pan doktor ze záchranky poradil. Aničce se špatně dýchalo a on vyjádřil obavu, zda to nebude voda na plících. Nebyla. To však byla jediná pozitivní zpráva. Vše ostatní nestojí za nic. Paní doktorka si mne vzala do vedlejší místnosti a ptala se, zda vím, jak na tom moje žena je. Říkám, že vím. Tak je to mnohem špatnější, odpověděla, počítejte s nejhorším. Byla to taková šikovná paní, neustále úsměv a vtip, nic ji nevyvedlo z míry. Naordinovala ženě nějakou injekci a dala jí homeopatické léky, kdyby se jí přitížilo.

Při tom všem vtipkování se Anička vážně zeptala, zda by jí nedala injekci, aby se již neprobudila. V ordinaci zavládlo hrobové ticho. Paní doktorka několikrát polkla a pak pravila, euthanasii neděláme. Samozřejmě. Od těch dob, co nějací šílenci, zvaní černí andělé vraždili v nemocnicích, co se vyskytl na veřejnosti požadavek euthanasie, se hladina kolem tohoto téma tak rozbouřila, že lékařům naskáče husí kůže, jen když to slovo slyší.

Já ale vím, že se před nějakým časem v tichu provozovala. Jako syn staniční sestry jsem v nemocnicích prakticky vyrůstal. Místo aby dala vrchní sestra mé matce volno, protože jsem měl rýmu, byl jsem přijat na oddělení. Moje máti mi sama vyprávěla, že když sloužila v Gera několikrát asistovala profesorovi u trpících pacientů, když euthanasii prováděl. S ulehčením vždy dodala, že naštěstí sama nemusela injekci vpíchnout. Vlastě ani nevěděla, o co šlo. Teprve když po nočním zákroku byli smrtelně nemocní pacienti ráno nalezeni mrtvi, jí to došlo. Také se to příčí lékařské přísaze- léčit a ne zabíjet. Víte co by mne zajímalo? Co dělá lékař, když je na konci svých dnů a strašně trpí! Zda také bezmocně strádá a počítá vteřiny, hodiny, dny, nebo zda si pomůže?

Poznatek dne: kdo ví?

Cesta na písky

3.1.2009

Dnes bylo překrásně. Měl jsem v lednici schované dvě kosti od vepřových kolen a tak jsem se rozhodl, že půjdu s pejskem k Ungrům a pověsím pytlík na kliku. Jestli Jana je Jakovi dá nebo ne, to už jistě rozhodne sama. Jenže cestou jsem potkal Marii s Láďou a ti šli také na Písky.
Láďa pravil, že coby si vařil kafe doma, když ho má u Jany zadarmo a ještě s obsluhou. Dorazili jsme do Zázrakova a zdálky viděli auto mladých, byli u rodičů na návštěvě. Bylo to sice trapné, ale mladí se hned zdekovali a my se usadili u stolu. Jana se mě ptala jestli nechci srnčí guláš a tak jsem si dal. Byl výborný, nešetřil jsem chválou. Zdeněk ho vařil na červeném, víně, a opravdu se mu povedl.

Nedávno mi přinesla Zuzana také srnku, která padla nějakému Němci před autem….

Moudrost dne: občas něco vyběhne z lesa, i když se doň nevolá….


Pohotovost

2.1.2009

Včera večer bylo Aničce tak špatně, že jsem musel volat pohotovost. Měla potíže s dýcháním. Přijeli kluci z Mníšku. Šofér a, pokud jsem to správně pochopil, nastávající mladý lékař. Zevrubně Aničku prohlédl a i chorobopisu, co tu máme, který byl vystaven v Německu rozuměl, zkrátka se choval jako lékař. Pak prohlásil, že nevidí akutní situaci, že ale počká, až přijede doktor. Skutečně během pěti minut tu byl.

Obavu, že má vodu na plících nám nepotvrdil, ale byl toho mínění, že by se mělo na rentgen. Chtěl nás tam hned odvést, ale Anička rozhodla, že si zajedeme v pondělí na Pleš.

Když došlo k papírování, vzal do rukou, k mému údivu, Aniččinu evropskou pokladní kartu a psal. Pak nám ji podal a bylo vše vyřízené. Kdyby něco, hned volejte, řekl a auta s modrými záblesky odjela. Aničce se pak ulevilo a spala až do rána a dnes celý den také.

Poznatek dne: takže, Evropská Unie funguje!

Jak to bylo v hospodě

1.1.2009

Docela se to vydařilo, i když já tam dorazil až skoro ve dvě. Byl jsem doma u Aničky, přišla nás navštívit ta dobrá duše Zuzana. Na skok se stavil i Zdeněk, říkal, že jde na výzvědy, ale nedalo se nic podniknout, Aničce bylo zle. Koupil jsem DVD Tři oříšky pro Popelku, tak jsme si tu pohádku pustili a bylo nám lépe. O půlnoci jsme si připili a při té frázi na zdraví, nám zůstala hořká chuť v ústech. Jak se přeje člověku, který ví, že se již neuzdraví?

Moudrost dne: život není pohádka…



Tak máme Nový rok

1.1.2009

Konečně jsme se dočkali. Již nemusíme psát tu proklatou osmičku, která jak známo je pro náš národ osudová. Na šest měsíců jsme se dnes ujali vlády EU, kdo by si to třeba před třiceti lety pomyslil? Můžeme si dělat skoro co chceme, říkat co chceme cestovat kam chceme a najednou to přestává být důležité a stává se to nezajímavé. A to je správně. To jsou totiž hodnoty, které mají být samozřejmostí!

A tak se nám vrátil všední den. Ráno bude spoustu lidí spěchat do práce a nastanou zase starosti. Pro všechny tyto věci, které tvoří život, často na život zapomene. Teprve, když ho sami ztrácíme, či když z milovaného člověka prchá den co den více, tak si naň vzpomene. Ano, život…

Moudrost dne: od prvého okamžiku na tomto světě, jsi odsouzen k smrti…..

Deníček únor 2009

U Řeka

27.2.09



U Řeka mají v koutě kulatý stůl a je tam skoro pořád narváno. Jídlo je dobré, není to sice žádný zázrak ale je to čerstvé a je to řecké. Zásadní půvab podobných hospůdek je její rodinný charakter. Jít na Václaváku do nějaký nóbl restaurace, není žádný zázrak. Perfektní servis, uniformně oblečený personál a nadstandardní kuchyň, to prostě očekáváš.

Ale do rodinné hospůdky, se chodí z jiných důvodů: máma většinou vaří, možná ten prostřední syn se někde vyučil kuchařem, tak jí pomáhá, dvě dcery obsluhují, za pípou točí pivo nejmladší syn, otec se baví s hosty a velice dbá na svůj řecký akcent, a nejstarší syn vše oblítá. Pak přijde manžel jedné dcery a stojí u výčepu, víme to z první ruky, (co tu otravuje, když mám službu), máma vyleze z kuchyně a skoro neumějíc německy, se tě zeptá, zda bylo jídlo dobré, majíc při tom utěrku v ruce, kterou si pak otře zpocené čelo. Jednoduše rodinu hospodského pojmeš do své! Prožíváš s nimi všechny dobré i zlé časy. Rodí se vnučky, někde v Řecku umírají tetičky, nejmladší dělá maturitu, prostě máš jejich starosti a radosti.

Nápoje objednat je jednoduché, pije se víno, pivo jednoduše co kdo chce. Je pátek, a to je vždy k dostání ryba. Takže jsme si dali všichni rybu. Jakou? No to uvidíme, až to bude na stole. A skutečně! Ve společnosti chutná, jeden nandává druhému, jídlo je totiž na teplých plotýnkách ve středu kulatého stolu a před nosem máme prázdné talíře.

Pak si zavzpomínáme na Aničku, připijeme jí na zdraví, ano, ona tam je s námi, všichni to cítí....

Dodatek: domů se jelo taxíkem.....



Básničky v pražském metru



Kamarádka mi poslal básničku. Takovou hezkou. Že prý ji četla v metru a to co si zapamatovala, mi poslala. Jo. Jo! Bylo mi jasné, že básničku napsala sama a nechce se přiznat. Když jsem na ni tvrdým mailem udeřil, řekla že jo, že my jste takový poetický národ a v metru máme básničky. Její kolega si zapamatoval jinou a tu mi také pošle, až kolegu uvidí.

No, ono samotné si básničku zapamatovat není nic snadného, a kamarádka je již požehnaného věku, byli v loni padesát, ale jelikož vypadá jako děvčátko, je možné, že používá nějaké ženské lsti. Nicméně, obě jsou hezké: kamarádka i básnička.

Dodatek: posuďte sami….



Někdy si připadám jak moje ségra

25.2.09

Moje starší sestra je něco jako teta Kateřina, pokud jste četli Saturnina, tak víte o co jde. Neustále chce někomu radit. Je to již stará dáma a tak ji bereme s rezervou. Ačkoliv nikdy neměla děti, ani své ani cizí, radí ve výchově, ačkoliv neměla nikdy potíže v manželství, její muž ji dodnes nosí na rukou, radí jak se v partnerství máš zachovat a ačkoliv jí ještě nikdo neumřel, ví spoustu věcí, jak a co zařídit, že se ti z toho chvějí kolena. Aby všemu dodala správnou patinu starých zatuchlých komnat, vyhodí příležitostně trumf z rukávu: to říkala moje babička. Pravděpodobně babička za celý život tolik pořekadel nevyslovila, co má ségra na skladě.

No a já jsem to samé co ona. Píši paní Daně, poděkuji za milá slova, požádám ji o korekturu a pak jako když v zimě hrom zaburácí, napíši úplnou a bezdůvodnou kravinu: taková manželská hádka vzpruží lásku… A co to mělo za následek? Ruda musel prohledat celý svůj deníček, co kde mohl něco takového napsat, protože on se nehádá. Klárka na něj dává pozor. Tak, jestli se Dana s Rudou ještě nepohádali, tak kvůli mně asi jo, aspoň trochu.

Poznatek dne: a přitom jsem to myslel dobře….

Jak jsme přelstili italskou kuchyň

24.2.09

Kdo by neznal špagety Bolognese. V každé pizzerii je dostanete, oblíbené jídlo všech dětí. Ale hopla! V Itálii tento pokrm nikdo nezná. Pokud ano, tak jsou to hospůdky, které se na nátlak turistů přizpůsobily. (Totéž jsem před dlouhým časem udělal také: pražskou šunku zapečenou v chlebě jsem z domova neznal. Tady v Německu to považovali za naši specialitu. A tak jsem léta zapékal šunku do chleba).

Samozřejmě existuje ragů Bolognese, což je mnohem komplikovanější odrůda toho, co si normálně dáváme na špagety a mimo toho, že se k němu také mohou jíst těstoviny, je to základní jednotka při vaření Lasagne. Lasagne jsou takové široké plátky asi 6x11 centimetrů velkých nudlí, které se prokládají ragů Bolognese, bešamelem, sýrem a pak se to šoupne do trouby.

Náš Marek špagety Bolognese miluje, může se po nich doslova užrat. A bylo zvykem, když zbyla omáčka, že jsme s Aničkou udělali plech Lasagne.

Nová situace: uvařil jsem zase jednou špagety s tou omáčkou a ta omáčka zbyla. Koukám takhle na ni a zároveň si prohlížím krabici širokých nudlí a tu mne osvítil nějaký duch, zvaný nápad. Jednoduše jsem ty nudle do té omáčky nasypal, zamíchal posypal sýrem a šoupnul do trouby. Jelikož se v tomto případu dávají, ať ty pravé pláty nudlí na Lasagne, nebo ty široké, do omáčky zásadně syrové, musí pokrm strávit nejméně jednu hodinu v troubě.

Hodina utekla, přišel Marek: máme něco k jídlu? Jo, povídám. Takové Lasagne! Jak to takové?, divil se. No, takové jiné, ochutnej to. Netrvalo půl hodiny a byl u mne znovu: máme ještě? Jo, ty víš, že já to nejím. Byly dobrý, ty Lasagne? Jo, jako vždy, proč se ptáš? Tak jsem mu ten fígl vysvětlil. Smál se až se za břicho popadal. To by se mamince líbilo, povídá, takhle si zjednodušit práci. A skutečně, co jsme se navztekali u toho vrstvování těch pravých Lasagne.

Nabídka: chceš recept, napiš si…..


Adrian byl lyžovat

24.2.09

Předcházela tomu velká verbální akce, mnoho dotazů a sháněk. Ve firmě, kde Adrian pracuje se uvolnila nějaká finanční kapacita a asi devatenáct chlapů se rozhodlo jet na víkend lyžovat. Auta a hotel zaplatila firma. Zatím co šest opravdu šlo lyžovat, ostatní využili čas k ochutnávání rakouského piva. Měl jsem jisté pochyby. Adrianovi je 39 let a naposledy byl na horách než šel do učení, tj. asi v šestnácti. Boty a lyžařské oblečení si vypůjčil tady a lyže prakticky na jeden den pod sjezdovkou v Rakousku. www.hotelthaneller.at To vše se nacházelo v Rinnen pod Berwang.

Dovedu se vžít do jeho kůže: nejprve jsem pozoroval skupinu žáků v lyžařském kurzu a pak jsem se do toho dal. Táto, já vůbec nezapomněl lyžovat! A ty lyže, ty nebyly tak dlouhé, jako ty co jsem míval!

Jeho nadšení bylo bezmezné. Ani mu nevadilo, že musel spát v pokoji s kamarádem Badym, který váží 140 kilo a za neustálých zvuků, které lidské tělo dokáže dělat, byl vytlačen až na zem.

Na tomto místě si musím vzpomenout na dobu dávnou. Byli jsme v Německu pár let, když nás oslovili starší manželé, že bychom mohli jet společně na hory. Ve Frankfurtu je výprodej bot a lyží. Tak jo, souhlasil jsem a vydal se potřebné koupit. Trochu jsem sice šilhal na ty zrůdně velké boty, co tenkrát začínaly být moderní, ale nic si nemysle, koupil jsem to co jsem znal z domova. Lyžování bylo dobré, nicméně nic moc. Pak se naskytlo, že mne můj mladší brácha pozval na lyže a když viděl moji výzbroj, počůral se smíchy. Osobně mne doprovodil nakoupit správné boty a lyže! A teď se něčeho chytněte. Pomocí této nové, pro mne do té doby neznámé techniky, jsem lyžoval jak Tonni Seiler.

Jen ten blbý předpis, jak musí být lyže dlouhé, dnes již neplatí. Lyže jsou podstatně kratší tím pádem se dají lépe ovládat.

Poznatek: docela bych si ještě jednou zalyžoval….



Dnes volala Hanka Lulič

22.2.09



Hanka Lulič je skoro svatyně Frankfurtské české scény. Když jsem ji viděl prvně, byla ještě mladá holka. Pracovala tenkrát u hlavního nádraží v obrovské bavorské pivnici. Na podiu tam hrála vždy kapela očepená bavorskými klobouky a v pozadí byla louka, na které se pásly krávy a mrskaly oháňkami a kývaly hlavami, v neustále opakovaných pohybech, protože byly s papundeklu.

Hanka měla a stále ještě má, ráda lidi kolem sebe a tak je stále svolávala a ještě dnes, ten zbyteček co nás tu je, opatruje. Někteří emigrovali do Čech, jiní udělali kariéru velkou a koupili si nějaký ten obláček a potutelně se nám z nebe vysmívají.

Jo, a zároveň byla Hanka vždy spolehlivá zpravodajka české komunity. Akorát ty zprávy se poněkud změnily. Dříve to bylo: víš kdo se s kým dal dohromady? Víš že ona mu utekla a jo a tenhle ji podváděl, pak přišly na řadu děti, ty které se narodily a komu, pak že se oženily, provdaly, a teď kdo a proč umřel.

Zvěst o úmrtí se šíří rychlosti blesku a bohužel je těch blesků čím dál více. Hodná milá Hanka Lulič. Ona se již dávno tak nejmenuje, ale my si ji jen pod tímto jménem vždy vybavíme. Hanka pracovala jako servírka a pak měla spousty hospod, měla dokonce nabídku se bohatě vdát do Kanady, dělaly se u ní mejdany, a Hanka dokázala vždy na několik měsíců zmizet, někdy i let a pak se zase objevila ve vší upovídanosti, zvědavosti a nesmírné dobroty. Hanka by se rozdala. Kdyby jste náhodou postrádali někoho z českého podsvětí města Frankfurtu, zeptejte se Hanky. Moc mne její telefonát potěšil.

Poznání: v nouzi poznáš Hanku Lulič……



Středa u rybářů

20.2.09





Každou středu se slézají. Rybáři. Tedy, lépe řečeno rybářský spolek. Já je totiž ještě neviděl, že by chytali ryby. Ale to je spíš tím, že jsem tam ještě nebyl, když chytali. Jen když popíjeli. Někteří lidé jim říkají bojoví pijáci. Ale vesměs prima lidi.

Tuto soboru vrcholí karnevalová sezóna slavnostním průvodem masek. V sobotu a v neděli. Naši kluci si postavili z valníku pirátskou loď a traktor je pak poveze ulicemi. Ti, co jsou na valníku, rozhazují bonbóny a ostatní musí jít po obou stranách traktoru, aby nějaké dítě nevlítlo pod kola. Děti jsou vždy tak lačni cukrátek, co lítají z různých alegorických vozů, že je chytají do čepic a mají i jiné triky. No, půjdu se podívat na tu nádheru, ale asi s nimi nepojedu, to spíš přijdu navečer, když se vůz vrací.

Sobota a neděle je vyvrcholení masopustu, pak přichází pořádná oslava na masopustní pondělí a úterý a na popelečnou středu je vše skončeno. Tu začíná půst, to je ta doba, kdy Ježíš odešel na 40 dní do pouště. A přesně po těchto dnech půstu, přichází velikonoce.



Sliby jsou chyby

17.2.09



Chodím s pejskem na dlouhé procházky. Von taky jeden nemůže furt koukat do zdi a přemýšlet, jak byl šťastný. A můžu vám potvrdit přísloví, že všeho doceníš teprve když to ztratíš. Tak jdeme s Pajdou a potkáme paní Kamm. Vyplakala se mi na rameni, Anna byla taková primová ženská, (jako bych to sám nevěděl), pomazlila se s Pajdou a povídá: kdybyste potřeboval, tak já vám ho pohlídám. Slušně jsem poděkoval a jdu a přemýšlím si: ona mi ho pohlídá? Pejska? A co bych si bez něj počal? A to by jste neřekli co se stalo: nějaký čertík mi zašeptal do ucha: no třeba by sis dopřál tepla!!!

Tak to vidíte, paní Kamm mi bude hlídat pejska a já si poletí za sluníčkem. Během pěti minut jsem měl letenku na ostrov slunce již přemýšlel, co si zabalím. Zadrnčel telefon- paní Kamm: že se jí to nehodí, že zrovna ten termín budou dělníci dělat novou koupelnu, komín, kuchyň, brousit schody a pokládat v obýváku nové parkety. No, mně by stačilo jednoduché NE. A tak Pajda zůstane doma. Lidí tu ve dvoře bydlí dost a navařeno má..

Moudrost dne: Ať taky jednou zažije, že život není peříčko……





Dostal jsem vynadáno

17.2.09



Tak jsem to dnes schytal. Že prý flákám deníček. No docela asi jo, někdy si myslím, že není o čem psát. Ale to není pravda, psát je pořád o něčem. Tak třeba v neděli jsme byli domluveni, že Kim uvaří. Dalo-by se říci že to vždy je takový obědsvačinavečeře.

Adrian s Markem lítali celé dopoledne po zahradě tahali pneumatiky tam a pak zase támhle, chvilkami je fotili pak zase hnali nahoru k internetu. Sešli jsme se u mne doma protože, (tak jsem si trochu přestavěl byt, dal mu takový mládenecký fleer), zjistili, že mám najednou docela velký jídelní stůl, Kim přinesla pekáč, který předala Adrianovi a ten ho postavil rovnou na stůl. (Nebyl na něm ani ubrus) Zacpal jsem si uši, protože v tomhle okamžiku by Anička spustila famfáry, ale ticho, tak jsem se zase uklidnil. Kluci nanosili pití, já musel rychle udělat Dressing na salát, protože ten má Kim ode mne ráda a dali jsme se do jídla. Kim umí velice chutně vařit. Hlavně když vaří Thajsky.

Povídám, tak co? už jste prodali ty pneumatiky. Jo, máme plno zájemců, ale aukce v eBay ještě neskončila. Pak si Adrian odskočil a říká, za 100 € jsou prodané! Říkám: a to je budete posílat poštou? Ne, oni si je vyzvednou, ale musím jim napsat, kde bydlíme…..Zvonek u dveří: akorát si je vyzvedli. Tak jsme to pak docela šikovně zapíjeli a Kim dala Aničce cígo a ukápla do popelníku šňapsu.

Poznatek: Já jsem vždy rád, když nějaký krám opustí můj pozemek.





Stromy

16.2.09

Dnes jsem chodil s pejskem krajem a pozoroval, jak se již opět pokouší skulinkou v čase k nám nakouknout jaro. Máme tady kolem Bischofsheimu stráně, bývalé ovocné sady, o které se však již nejméně 40 let nikdo nestará. Asi je to takový způsob přírodní rezervace. Obdivuji ty stromy, které již jen málo nesou ovoce, mnohé vypadají v létě zrovna stejně jako v zimě.

Nějakým zajímavým způsobem jsou fascinující. Nesou hrdě své stáří a ještě slouží ptákům ku stavení hnízd, dětem na hraní a majitelům krbů teplem ohně.

Podívej se na ty krasavce…





Pátek 13.

14.2.09



Naše netušená láska, mezi Aničkou a mnou, vyvrcholila jednoho pátku 13. Je to již dávno a my jsme společně každý takový pátek slavili nějakou maličkostí, pozorností, či kytičkou. Jednoduše byl pátek 13. pro nás den štěstí. A skutečně, vše, co jsme zvali do rukou se nám povedlo. Nebyli jsme pouze muž a žena, byli jsme pár. Dvě těla s jednou duší. Co si jeden myslel, to druhý vyslovil. V soukromí i v práci jsme se neuvěřitelně dokázali doplňovat, s každé maličkosti jsme se radovali. Společně jsme obdivovali krásu barev jara, léta i podzimu a dokonce padlý sníh nám připravil romantické chvíle. Včera byl pátek 13. A tak jsem vzpomínal.

Ponaučení: ne každá černá kočka přinese smůlu….



K čertu s Vistou

14.2.09



Tak jsem si koupil tu Vistu u Aldi, ale počáteční nadšení opadlo po dvou dnech. Neustále mi to hlásilo, že programy mám zapůjčeny na 60 dnů a že si je pak, nebo okamžitě můžu koupit. Ale ani to koupení nefungovalo bylo to nesmírně složité, dokonce to upozorňovalo, že v případě, když si koupím špatnou verzi nebude mi to nic platné. Scanner nebyl připojitelný, přestože to byla také slavná značka od Aldi. Tak jsem ho šel zase vrátit a teď se mazlím s Windows XP a jsem zase spokojený.







Jak se jmenuje ta německá nemoc?

14.2.09



Včera jsem dostal SMS ze Švýcar. Psala Marie s Láďou, že si zapomněli ve Stříbrné Lhotě svůj Laptop a tím pádem byli ve Švýcarech bez internetu. První kdo se to dozvěděl byli Ungrovi, když zbytečně čekali u Skype na hovor. Teprve SMS od Marie ojasnila situaci. Takže jsem to věděl, než jsem odjel. Ještě jsem přemýšlel, zda mi Láďa nezavolá, abych mu laptop vzal do Frankfurtu, ale nemám zdání, o kolik by si zkrátil cestu.

Dnes jsem již dostal E-Mail. Láďa píše, že je na příjmu, akorát nemůže poštu odesílat. Vyhrabal totiž ze sklepa starý počítač. Tak tedy děkuji za obě zprávy. Akorát jsem se divil, že zapomněl ve Lhotě laptop a ne Marii…..

A ta nemoc? Alzheimer………….



Adrian bankovník

11.2.09



Adrian pracuje ve velké firmě, která dodává všechny možné díly pro výrobu aut. Neuvěřitelný aparát, plnoautomatický sklad, kde palety projíždějí obrovskými regály a jakoby řízené nějakou zázračnou rukou nakupují tyto palety objednávky pro různé firmy. Samozřejmě vše řídí počítače. Firma Rassmusen se držela v Maintalu od konce války. Jelikož měl pan Rassmusen pouze dvě dcery a ty neměly o firmu zájem, stála před třemi lety na prodej. Nějaká anglická firma ji převzala a na štěstí si ponechala všechny zaměstnance. No, a nyní se neprodává tolik aut, tak se to řeší pomocí Kurzarbeit. Včera to počalo Adrianovi vrtat v hlavě a našel si onu firmu v internetu.

No a co myslíte, že tam našel? Kobylku. Kobylky jsou firmy, které nakoupí za neuvěřitelné miliardy firmy, které něco produkují, optimálně zvýší jejich zisky, (propouštění zaměstnanců, snížení platů atd.) a pak zase s velkým ziskem prodá. Přitom je pravidlem, že kobylky nikdy nic neprodukují, nevytváří žádné hodnoty. A také se můj syn dočetl, že ona firma prodělala na burze několik milionů a i jejich firma klesla vlivem krize na ceně a je momentálně neprodejná. Tak má Adrian zásluhou krize jisté zaměstnání.





Kurzarbeit

11.2.09





Kdybych si doslova přeložil toto slovo, tak to je asi v češtině nesmysl. Krátkopráce. Nicméně jsem při mé poslední návštěvě v Čechách nabyl dojmu, že to nebude trvat dlouho a slovo pro tento výraz bude. Lidé si dělají starosti zda budou mít práci a jak to vlastně s tou krizí půjde dále. Pokud si to dobře uvědomuji, Česko nebylo nikdy zemí nezaměstnaných. Za komunismu se do práce jednoduše chodit muselo a když zrovna ta fabrika, kam jsi docházel neprosperovala, byl jsi vyplacen z podniků, které vydělávaly. Pak přišlo porevoluční období, které přineslo všeobecný hospodářský výbuch. Ne, nemusíte po mně házet kamením, vím, že byli jedinci a sociální skupiny, kterým toto období nic nepřineslo. Většina národu však ano.

Nyní nastal čas, kdy nám kapitalismus ukáže jeho stinné stránky.

Kurzarbeit znamená, že podnikatel, když nemá tolik zakázek pošle zaměstnance na pracovní úřad. Avšak ne natrvalo, třeba jen jeden týden v měsíci. U stavbařů to v Německu bývalo již dávno. Ti chodili na pracák když mrzlo. Výhodu v tomto systému mají obě strany. Pracovní úřad má jistotu, že se nezaměstnaných v termínu zbaví, a podnikatel, že, až zase přijdou zakázky, bude mít lidi, kteří se ve firmě vyznají a svou práci umí.

Co čeština neznala: Mehrwertsteuer! A jak si to přeložila? Daň z přidané hodnoty…….



Tak jsem se dal na Vistu

10.2.090



Ten šmejd dělal již takový kravál, že jsem si koupil nový počítač. No za 500set nech ho tam. Koupil jsem si také ten širokoúhlý monitor, ale ten půjdu vrátit, já se na to nemůžu dívat, jak tam jsou všichni rozpláclí jako žáby u potoka, když čekají na jarní vandrování. A ještě to má štych do zelena. Jinak mašinka běhá, to jsem ještě nezažil.

Včera tu byla Annabella s Mari a tak jsme probrali ošacení po Aničce. Chodil jsem kolem každého svetříčku potichu, jakoby se mi mohla vrátit. Vzpomínek mám plnou hlavu, obrázek na kredenci a dnes jsem jí koupil tulipány. Bílé a žluté. Ty by se jí líbily.

Byl jsem celý den zabraný do všech možných instalací s tím počítačem, že jsem se zapomněl najíst. Naštěstí přišel Adrian že jde do čínské restaurace a přinesl mi také něco.

Pravda: hladem jen tak neumřu……





U rybářů

8.2.09

Již v neděli, když jsem se vracel z Čech, jsem se stavil u jezera. Jednak jsem musel vyvětrat psa, protože jsme ráno na Lhotě před odjezdem neměli po ruce paničku, aby se s ním šla projít, a jednak jsem myslel, že tam někdo z rybářů bude. Nebyl tam nikdo a tak jsem obešel jezero a ještě kus dozadu k zahrádkářům a pak jsme teprve jeli domů.

V pátek jsem tedy šel, v doprovodu Pajdy k jezeru. Vždy mne fascinuje, jak ten náš moula, ten Pajda přesně ví, že se jede někam, kde to zná. A taky jo. Kontejner (tak se útulné hospůdce u jezera říká) byl oživen a ti, kteří jsou mně nejmilejší tam byli.

Anička již více jak rok nechtěla mezi lidi a tak byli všichni naši přátelé zanecháváni v nejistotě a nevědomosti. Proto byl Aniččin odchod pro mnohé nečekaný. Mluvilo se a vyprávělo, co vše se za tu dobu událo, atmosféra byla tak milá a srdečná a já pak, najednou a z nenadání, konečně mohl plakat. Děkuji přátelé.

Pak, při pokročilejším času, jsme najednou zjistili, že jsme všichni zhulánaní! Naštěstí tam byl Kay se svou ženou a Nikole čeká neplánované dítě a proto nepila. Tak nás všechny naložila do auta odvezla domů. Vozy jsme zanechali u jezera.

Chtěl jsem se tam v sobotu vypravit s Pajdou pěšky, ale lilo jako z konve a tam mne tam odvezl Marek, v jeho novém autě.



Oliver a Pajda

7.2.09

Večer tu byl Oliver. Pajda vždy výská radostí, stále cítí symbiózu mnohých známých, které zažil za přítomnosti Aničky. Vždy oběhne hosta a podívá se do dvora a pak zase upadá do letargie.

S Oliverem jsme vzpomínali na časy dávno vodou v řece odplavené, ale, jak mi napsala paní Guse, život má své hranice, avšak vzpomínky jsou nekonečné. Také jsme se dostali na tu haldu, co stále leží před domem, tak zvaný Sperrmüll. Je to služba města, pravděpodobně ještě ze starých dobrých časů, a jistě nebude dlouho trvat, kdy odstavení starého nábytku nebude zadarmo. Někdy se tam najdou docela dobré věci, my jsme s Aničkou tímto způsobem zařídili celý domek ve Stříbrné Lhotě.

Tentokrát jsme vyklízeli Petrův byt a mimo mnohého jiného vyhazoval gauč. To byl ale jiný, než ten co si Saša vyměnil. Gauč hned za tmy zmizel a zela tam po něm velká díra. Za dva dny se zase vrátil a čeká na odvezení. Takový Sperrmüll je obzvláště pro národnostní menšiny základnou k levnému vybavení bytů. A jak je vidět, může si člověk nábytek na dva dny vyzkoušet a pak ho zase vrátit.

Večer s Oliverem příjemně uběhl a já pak s ním šel kus pěšky se psem, jak do dělávala Anna. Když jsem se vracel, potkal jsem Harry Praxe. Tedy, já bych šel dále, kdyby on mne nepoznal. Zapředli jsme debatu o starých časech, je již také v důchodu. Vím, že znal Zdenka Boušků, když ještě dělal u Alianz. Jak tady koukám na to co píši, mohu k tomu ještě dodat: pamatuji si Mrtvé moře, když ještě marodilo……







Aničce

4.2.09

Ahoj Anní, dnes jsem byl za běžci, ve Frankfurter Hof, všichni tě moc pozdravují a dal jsem jim rundu šňapsu, jak jsi si to přála. Moc jsme na tebe vzpomínali Anny a Klas tě zdraví, Endží se zase chichotala, Hluchoněmý tam také byl a tvářil se jako vždy, Helga a Armien byli milí jako normálně a představ si, že tam byl Klaus Heidelberger. Bydlí již ve starobinci, jeho pejsek je širší než dlouhý a posledně, když si kupoval dort Sara Bernhardt posypali mu ho kakaem!!! To si dovedeš představit, jak byl rozčilený! Herečka Sara Bernhardt, již ke slávě dopomohl Alfons Mucha svými jedinečnými plakáty v Secesním stylu, byla, jak Aničko víš, dáma, která chodila oblečena pouze ve všemožných odstínech bílé barvy. Jak mohli posypat její slavný dort kakaem?? Klaus byl celý bez sebe. Byl to hezký večer, jen ty jsi mi chyběla, já běžce bez Tebe ještě neviděl. Doma mi Pajda vynadal, ale já jsem se mu omluvil a udobřil si ho dlouhou procházkou.

Povzdech: jsem ti blíže než kdy jindy……







Dvůr naruby

3.2.09

Dnes jsme se do toho dali. Peter umřel před vánocemi a Brigitte se odstěhovala. V hořejším bytě zůstal binec a zapomenutý čas. Peter byl dobrý kamarád, známý jak toulavý pes a navíc bývalý taxikář. Brigitte byla, je…jak bych to mohl říci, jednoduše Brigitte. Její výroky a myšlenkové pochody by se uchytily i v kabaretu. Chudák holka, žila s Petrem teprve tři roky, aniž by tušila, že je to dlouholetý sběratel, jednoduše člověk, který se nehodlal odloučit ani od novin, co našel na ulici. Podle toho byt vypadal, když se odstěhovala.

Tak jsme se do toho s kluky dali. Marek, Adrian a ještě přišel Saša. Mladí muži tahali nábytek a já, starý děda jsem plnil žluté pytle, vyšlo to na dvacet osm kusů. Nábytek se nosil hned před dům, ze zkušenosti vím, že firma s odpadky přijede na zavolání. Jo, na zavolání normálně přijede, ale tentokrát až v pondělí a dnes máme úterý.

No do té doby se halda, díky sběratelům Sperrmüllu, dosti zmenší. Kolem poledne jsem šel uvařit oběd a když se kluci najedli, tahali jsme staré krámy dále. Saša prohlásil, že si vymění Petrův gauč za svůj a tak pánové zmizeli mým autem a já se vydal se psem. To zvíře je vskutku neunavitelné. Šli jsme poli a louky až jsme se dostali k tenisovému klubu. Místo našeho dlouhého působiště stále vyzařuje jakousi přitažlivou důvěrnost, ale již velmi slabě. Bývalo to dříve horší. Nový hospodský nabízí kuchařský kurz pro muže. Když jsem došel k domu, byli kluci zpět a zase měli gauč. Dozvěděl jsem se však, že to je ten starý, Sašův gauč. Když bylo vše hotovo, pozval jsem všechny na pivo a kluci mi snědli zbytek nudlí od oběda, aniž by se ptali To se mi líbí, protože se cítí u mne jako doma. A oni doma jsou. Nakonec se přidala Kim a Saša se rozpovídal a jak známo, ten se dá zastavit jen litinovou pánvičkou. Ze své pokladnice, což je starodávná vitrínka, kde Anička má sbírku porcelánu, se na nás díval její obrázek vedle kterého hoří svíčka. Byla tu s námi. Poznal jsem jihoamerický zvyk, kdy přátelé při přípitku na památku zesnulých, ulijí trochu vína na zem. Kim ulila víno do popelníku:

Zvyky ze světa: Anna je tu s námi a takhle si sní připijeme a ona s námi.....

Deníček březen 2009

Čeho si všimne žena

2.3.09



Mám kamarádku. Je to velice moudrá žena vypadající jako děvčátko. Na pozdrav z Madeiry ve formě PowerPoint, který jsem rozeslal přátelům mi napsala děkovný mail a píše, že jí ukápla slzička u kartáčku na zuby. Prošel jsem onu prezentaci znovu, a nakonec jsem to našel. Jak jsem fotil koupelnu hotelu, byl na umyvadle vidět jen jeden kartáček na zuby. Jelikož se snažím můj osud akceptovat, nedošlo mi, co má moudrá kamarádka, při vší té nádheře zeleně a květin ostrova registrovala: mou samotu. Byl jsem na Madeiře s kámoškou a s její dcerou, jejíž manžel také nedávno zemřel. Před tím jsme byli všichni dlouholetí přátelé. A tak jsme chodili po cestách a měli podobné hlášky: tenhle napůl zbouraný baráček by Anička koupila (milovala takové objekty, hned by vše renovovala!) Když jsme jeli kolem sádek ryb, které jsme objevili vysoko v horách podotkla Hanka: tak tady bychom se Sváťou ztvrdli celý den! (byl vášnivý rybář)

A tak jsme se v této Zweckgemeinschaft (účelová společnost) cítili docela dobře.

Jedno je jisté: naši milovaní partneři tam byli s námi. Na každém kroku....

Voda je drahá

2.3.09


Ještě jednou Madeira. V koupelně hotelu co jsem bydlel jsem měl u umyvadla dva kohoutky vzdálených asi 25 centimetrů od sebe. Z jednoho tekla horká voda a z druhého studená. Bylo umění se ráno opláchnout vlažnou vodou. Nakonec mi nezbylo nic jiného, než si namíchat vodu do umyvadla. Ale psát jsem chtěl o něčem jiném: oba kohoutky stále kapaly. U známých, kteří také v hotelu bydleli to bylo podobné. Tady voda nic nestojí? Když jsme pak projížděli ostrovem, poznal jsem pravý důvod. Hory Madeiry se týčí až do výše 1800 metrů nad hladinou. Jsou neustále v mracích a slouží jako jakási kudla, která mraky nařízne a neustále tam prší. Voda teče v dravých řekách krajinou a ve vodopádech padá nevyužita do moře. No, nevyužitá není, na každém kroku potkáš malé vodní elektrárny. Věčně zelený a kvetoucí ostrov má nadbytek dobré, pitné vody. Soudě podle děje posledního filmu "Agent jejího veličenstva 007" , budou v budoucnu u ostrova přistávat obrovské tankové lodi, tentokrát transportující pitnou vodu.

Poznatek: drahé je to, čeho již ubývá....

Bazén

1.4.09



Tak jsem si dnes dal úkol, že vyčistím bazén. Vypustil jsem vodu, vytřel folii (pokud to pro její stáří šlo) a počal jsem napouštět. Voda tekla, jen se srdce smálo ale pak byl proud stále slabší a nakonec to teklo, jako když čůrám a někdo se na mne dívá. Ale odmítl jsem teorii, že se pumpa stydí a počal jsem být aktivní. Vyčistil jsem filtr, kterému jsem nikdy moc nevěřil. Výsledek stejný, pumpa se stále styděla. Usoudil jsem, že je asi nízký stav vody a dal se do hledání vrutu. Věděl jsem kde je, vždyť jsem byl při práci odborníků u toho. Nakonec jsem vrut našel(naplnil jsem dvě kolečka hlínou a ještě jsem měl zaneřáděnou celou zahradu) prodloužil jsem hadici. Pro spoj jsem musel jet do Bauhausu. Výsledek stejný. Asi nefunguje zpětný ventil, který se nachází na konci hadice ve vrutu. Dojel jsem do Bauhausu. Vyměnil. Pumpa se stále styděla. Pak se u mně stavil Pepa, protože si koupil telefon a neuměl ho naprogramovat a než by si přečetl návod, raději ke mně zajde. To samý jako já.

Počali jsme okukovat, proč neteče voda a já se rozhodl, že udělám radikální řez: odpojili jsme filtr a ejhle, voda teče jako niagarský vodopád.

No jasně: bylo prvního apríla.....


Kruhový objezd

31.3.09



V posledním zápisu popisuje kamarád Ruda kruhový objezd, a nazval ho obyčejný. Jistě, jeho firma se nějakým způsobem podílí na semaforech a Ruda dobře ví, že kruhový objezd je vynález mnohem vtipnější, než všechny semafory světa.

Ještě když nebyl obchvat Plzně zcela hotov, jezdilo se kousek přes vesnice a byl tam kruhový objezd. Uprostřed polí. Náklaďák za náklaďákem, osobní auta a jednoduše vše, co má kola tudy muselo projet aniž by vznikala zácpa, nebo nějaké bouračky.

Vrátil jsem se nedávno z Madeiry, kde jsem si půjčil auto a projezdil celý ostrov. Je zajímavé, že se o této zvláštnosti nikde nepíše: celý ostrov je hornatý, k moři se dostaneš na velmi málo místech a donedávna se tam, na ještě viditelných, strmých steskách, asi pohybovali jen oslové. Dnes je tomu jinak. Postavili tam tisíce tunelů, takže když jedeš podle moře, nebo na opačný břeh ostrova, jsi neustále v tunelu. Madeira je sopečného původu a když se staví tunely, není zapotřebí žádných bytelných opěr, nebo nosníků, (je jedno jak se tomu správně říká), lávová hornina je samonosná. Někdy vyjedeš z tunelu máš na výběr třeba tři další, různými směry! Ale proč o tom píši: není tam ani jeden semafor, jen kruhové objezdy. Kruhový objezd je fantastický vynález na to přišli již Pařížané u Arc De Triumph. V té době se snad ještě jezdilo v kočárech, když se k vítěznému oblouku vybudovalo deset bulvárů.

Jedno je jisté: v jednoduchosti je síla...

Letiště

27.3.09



Tak jsem nebyl daleko od pravdy, když jsem vyjádřil obavy, zda se pilot na Madeiru trefí. Startovali jsem ve Frankfurtu v 05:05 ve čtvrtek 19.3. Po celou cestu přes pevninu jsme měli absolutně čistý výhled, nepotkali jsme jediného mráčku. Ale sotva jsme se dostali nad moře, někde u Santiaga de la Kompostela, objevilo se pod námi nekonečné pohoří fantastických mraků a nebralo konce. Dvě hodiny letu nad podivuhodnou krajinou různě pojmenovatelných vatových chuchvalců mne počalo nahánět hrůzu, zda za dobu naší dovolené vůbec spatříme slunce.

Letadlo A-320 letělo ve výši 10690 metrů a mělo cestovní rychlost pouhých 896 km za hodinu. To mne trochu udivilo, myslel jsem, že letadla tohoto typu létají rychleji. Venkovní teplota byla pouhých -60 stupňů.

Pak se počaly mraky protrhávat a kapitán hlásil, že se chystá na přistání ve Funchal. (čti .funšál), což je hlavní město Madeiry. A najednou byly mraky pryč a my spatřili ostrov. Nejprve byl zcela malý, ale pak jsme počali různé věci rozeznávat. První co mne zaujalo, byla taková rovná čárka, asi 2 centimetry dlouhá, která stála na jakýchsi hůlkách, podobající se sirkám v moři. Odvrátil jsem pohled od této, celkem nedůležité věci a pozoroval vysoké pohoří, které se věčně halí do mraků. Pak mne napadla strašná věc: nebylo to náhodou letiště? Proboha, má předtucha se vyplnila. Ty dva centimetry se nepatrně zvětšovaly, jak jsme klesali. Nakonec jsem ještě rozeznal čtyřproudovou dálnici, co se mezi těma sirkami proplétala a dostal jsem paniku. Letěli jsme od východu a přistávali od západu. Tudíž jsme tu odvážnou stavbu, nalepenou na vysoké skály, obletěli, otočili se do protisměru, při čemž jsme si jistě namočili pravé křídlo do slané vody a již se letoun šinul k dvaceti metrové zdi, kde stálo, že tady začíná přistávací plocha a pak na plné pecky brzdy, obrácené klapky, řev motoru. Stačil jsem ještě říci paní, co seděla vedle mne, že hned budeme v moři a pak jsme zůstali stát!!!!!

Asi tak za pět dní jsme dělali výlet lanovkou z Funchal, která vede z přístavu do hor a naši spolucestující v kabině byli mladí Američané, kteří právě přistáli s lodí snů, kterou jsme před tím pozorovali jak vplouvá do přístavu . Byli z Washington D.C. Dali jsme se do řeči. Oni na loď přistoupili v New York, projeli již středomoří a zajímali se, jak jsme se na Madeiru dostali .my. Povídám: letedlem! Mladík neuvěřitelně kroutil hlavou: asi maličkým že ano! Říkám ano, akorát se do něj vešlo 350 lidí. Slečna jen hlesla: Oh....

Dodatek: někdy se zdají velké věci zcela malé........

Tak jsem zase doma

27.3.09



Nakonec se ten pilot skutečně na Madeiru trefil, ale bylo to taktak. Protože jsem však slíbil děvčatům z Brna, že se jim ozvu tak tady v rychlosti píši pozdrav. Viděli jsme se jen jeden večer a bylo to prima. Povídám: děvčata, pojďte si k nám sednout! Tu povídala jedna: no to je pěkné, když nám někdo řekne děvčata! A povídala druhá: no huba by mu neupadla kdyby řekl mladá děvčata. Dobře jsme se pobavili a tak tu zdravím Jarmilku Maláskovou a Evičku Klusákovou. Doufám, že jste, mladá děvčata, měla dobrý let a že vám nikdo neukradl ve Vídni auto! Zdraví Arnošt.

Letím



18.3.09



Letím na dovolenou a tak se odhlašuji. Proč bych to nedělal, Ruda to dělá také. Dnes navečer jsme byli s Pajdou na dlouhé, denní procházce. Pak jsem odnesl pelíšek ke Kim a máme domluveno, že až s ním v deset v noci půjde, již mi ho nepřivede. Pajda koukal, kam že nesu pelíšek, ale zatím si s tím nedělá hlavu. Leží v něm vždy, když jsem u počítače a když se náhodou pelíšek větrá a není na svém místě, vleze si ke mně do postele.

Letím tedy na Madeiru. Doufám, že ještě umím lítat, naposledy jsem letěl s Aničkou do Las Vegas, to když jsme se brali. To je již 17 let. Tu mě napadá taková perlička: Anička, se jako mladičká dívka toužila stát servírkou. Maminka jí řekla: já ti dám servírku, to jsou všechno k..(lehká děvčata). Po čase přišla domů s nápadem, že by chtěla být letuškou. Maminka na to: já tě kopnu do pr.... a poletíš ještě dnes.. A bylo po snech! Nakonec se mnou měla 23 let hospodu a to mamince nevadilo, ona pro mne měla slabost!

Ještě mne napadá maličkost: Madeira je padesát kilometrů dlouhá a dvacet široká. Myslíte, že se na ní pilot strefí? No jo, když se již na tomto místě nikdy neozvu, tak se netrefil. A ještě jednu věc považuji za zcela nemorální: letadlo společnosti Condor startuje zítra 19. v 05:05 ráno. To je doba, kdy někdy chodívám spát. Budu muset požádat o slevu za dovelenou pro týrání starého dědy! Nemám zdání proč si tak zatěžuji život, protože:

Ruda napsal: všude dobře, doma nejlíp.....


Irenka je hodná holka

16.3.09



Ano, to se musí říci: nejen, že poslala mateřské pokyny jak se mám na dovolené chovat, navíc mi ani nevynadala, že se tu na deníčku flákám! A má pravdu. Já prostě nevím, kde mi hlava stojí, kam dříve skočit. V pátek jsem byl u rybářů a v sobotu jsem se léčil a v neděli přijela Annabella s přítelkyní Mary a renovovali jsme hořejší byt. Mary si přivedla mladší sestru Beatrix, zvanou Bea, a její dva syny, Samuela a Chulio, nevím zda se to tak píše ale můj chytrý PC s tím souhlasil. Tak jsme se společně činili až do večera a pak jsme to zapili červeným. Máme nahoře v podstatě vše hotové. Všichni se dohadovali o podrobnostech španělsky, já s Annabellou mluvil česky a výborně jsme si rozuměli. Miluji takové multi-kulti events! Holky lítaly jak na koštěti a já se snažil dělat fotky ale vždy jsem vyfotil jen jejich zadečky. Annabella si stoupla do dveří, takovým tím výhružným postojem, který umí udělat jen ženská a: Vati, ne abys ten můj zadek zveřejnil na internetu, já tě znám!

Svatosvatě jsem slíbil, že to neudělám, i když mi to nedá, stále mám cukání. Dvůr byl plný starých skříní, polovinu použila Kim a vida, že malujeme, počala malovat také. Dnes jsme vše vynosili na ulici a asi za dvě hodiny zjistila Kim, že by se jí jedna skříň vešla do chodby a tak jsme ji zase táhli zpět. Kim nemá ráda, když je někde kousek prázdného místa. Bože, jaká je to pohoda bydlet v přízemí a mít dvůr, kam se vše vejde. A nebo je to prokletí?

Poznatek dne: Anička by byla ve svém živlu.....

Nový občanský průkaz

12.3.09



Dnes se staly dvě věci. Dozvěděl jsem se v deníčku od kamaráda Rudy, že se již vrátili z Halle.

Jako kluk tam jezdíval Ruda asi často, ale to bylo ještě Východní německo. Teď je to kapitalistická cizina. Jak se asi změnil strýčkův život? Abych udělal Rudovi radost, tak:

Fakt: v našem parku, našel jsem Marku. Ležela tam mnoho dní, byla to Marka východní.....

A pak se stala ještě druhá věc: dozvěděl jsem se na stránkách našeho města, že je můj nový občanský průkaz hotový k vyzvednutí. Zašel jsem tedy na radnici. Paní povídá: zkontrolujte všechny údaje. No, samozřejmě, že jsem si na to musel vzít brýle. Koukám, koukám, nový průkaz a na fotce starý dědek. Tak co je, prosím pěkně, na tom průkazu nového?

Znáte to? Ze zrcadla na mne po ránu kouká cizí člověk....


Překladač Google

12.3.09

Včera večer tu byl Oliver. Přinesl mi láhev červeného vína tak sladkého, že se nedalo pít. Tak jsem ho nalil zpět do lahve a ponechal pro Kim. Až přijde na jedno cígo, jak říká, tak ho vypije. Ona má sladké víno ráda. S Oliverem se dobře povídá, vzpomíná na staré časy, semele se trochu politiky a také jsme se dostali ke Google.

Oliver je totiž vášnivý čtenář mého deníčku, ale neumí česky. Tak si to nechává překládat Googlem. To by jste nevěřili, co se tam člověk doví. Čistě a při velké fantazii, víš aspoň o co jde. Většinou je to jen k smíchu.

Hořejší text jsem napsal slovo od slova německy a překlad Google ze přikládám:

Včera večer byl Oliver se mnou. Přivezl mi láhev červeného vína, byl tak sladký, že nebylo k pití. Mám ho zpět do láhve a vylil na Kim upozorňuje. Vždy komu ona přijde, ona říká, na cigaretu pak pít. Olivera je dobré probrat za starých časů, o politice, a také o Google Überzeter.
Oliver si přečíst můj deník, ale nemůže českém jazyce. Takže by to přeložit vše, co je v Google. Nebudete věřit, co všechno se na jejím konci. Jen s velkou fantazii, aby vám to, co jsme mluvíš. Je to často jen smát.

Koncert

9.3.09

Včera v neděli večer měla moje dcera Annabella koncert v Offenbachu, pod názvem "Klavírní jaro". Jeli jsme tam všichni. Adrian vzal ještě kamaráda Sašu a do auta nasedli držíc v rukou každý dvě piva! Povídám, to není pop koncert, to je vážná hudba. No chlapi z toho byli celý vedle, protože vážnou hudbu na koncertě ještě nezažili. Mary, přítelkyně Annabelly měla sebou celou, početnou španělskou rodinu.

Annabella hrála jako první, mimo mnoho jiného, klavírní sonátu číslo 18 Es-Dur opus číslo 3, takhle bych nesrozumitelně bych mohl psát ještě na tři řádky a tak nás toho ušetřím. Pak přišla zpěvačka s písněmi od Rachmaninoff a Paula Hindermith, ale to již pánové syn a jeho kámoš sháněli někde venku pivo.

Po přestávce hrál ještě mladý muž vypadající jako výkladní panák úžasnou techniku Chopin- nových Études, což přeloženo znamená cvičných skladbiček! Já bych to ale jako cvičné nenazýval, bylo to rychlé a se začátečnictvím to nemělo nic společného.

Potkalo se tam spousta známých z minulých životů a bylo to moc hezké. Člověka potěší, když vlastní dítě má úspěch!

Fakt: kdo by to dokázal?

Husí kůže

9.3.09

V pátek jsme se sešli, tak trochu jsme slavili Aniččiny narozeniny. Přišel Marek s přítelkyní Nathalie, Hanka, Kim a Ardian. Kim uvařila zeleninu s masem a já takové zapékané ryby.

Sotva jsme usedli ke stolu zhaslo světlo, to co dekorativně visí nad stolem, hned mne napadlo, že tu s námi ještě někdo je. Šel jsem tedy do skříně pro novou žárovku a lampa se zase rozsvítila. Položil jsem tedy žárovku na skříňku, kde jsou Aniččiny poklady, spoustu drahocenného porcelánu a světlo zase zhaslo. Počal jsem tedy lampu rozebírat a opět se žárovka rozsvítila. Hanka povídá: nech to být, to je tu s námi Anička....

Poznatek: do dnešního již žárovka nezablikala a stále svítí.....

Zpráva

8.3.09



Dnes mi per E-Mail dorazila otřesná zpráva. Vašek ze Lhoty měl mozkovou příhodu. Již je mu lepší a asi za deset dní přijde domů. Venca je duše Lhoty! Pro každého má dobré slovo, šroubovák, matičku i těsnění do kapajícího kohoutku.

Přeji jménem všech Lhoteckých uživatelů internetu Vaškovi brzké uzdravení a Mileně sílu a důvěru v dobrotu osudu. V mnohých směrech je Vašek průkopník, nebojí se žádné nové techniky. Já sám na jeho popud jsem počal s počítačem a s posíláním mailů- zkrátka Vašek byl vždy o krůček dále. Na Velikonoce se do Lhoty vracím a pevně věřím, že mne, jako vždy, přijde jako první z vesnice pozdravit!

Poznatek: mít dobrého souseda se nedá vyčíslit penězi.....

Dobrovolník

7.3.09

Minulý týden zpozoroval Adrian, že se připravuji na renovování hořejšího bytu. Povídá: táto, já ti pomůžu, my máme "kurzarbeir" kdy začneš? Povídám: dobře, v pondělí, řekl jsem a šel jsem se uklidnit k počítači. Adrian je absolutně netechnický typ a jeho nabídka mne skoro vyděsila. Ale budiž, nabídl mi pomoc a to se musí ocenit. Když jsem pak v pátek chtěl domluvit podrobnosti, rozzářil se štěstím, že mi tedy pomoci nemůže, že volali z firmy, že jsou zakázky a že jde do práce. No jo, povídám, to se nedá nic dělat. Pak ale v úterý řekl, že měli práci jen dva dny a že tedy můžeme začít. Zavolá ještě Sašovi, ten je nezaměstnaný a nemá co dělat. Dali jsme si tedy termín na čtvrtek. Byt je takřka prázdny, podlaha je z dlaždic, protože je to starý hrazděnkový dům, jsou místnosti jen 2,20 vysoké a na stropech jsou palubky. A tak jsme již delší dobu pracovali, šlo nám to od ruky a Adrian povídá: já bych nemohl být malířem pokojů to je práce, kterou nenávidím! Po chvilce ticha, kdy bylo slyšet jen šumění štětců dodal: a já se blbec ještě přihlásil dobrovolně...

Dodatek: hlavně neztrácet humor, za žádné situace....

Dnes má Anička narozeniny

5.3.09

Dnes by bylo Aničce 56 let. Je tomu rok, co jsme dělali velkou oslavu v hospodě na Lhotě. Tenkrát byly Velikonoce a měli jsme narváno. Kdo by tomu věřil, že to ta moje holka vezme tak zkrátka. Tak, jak statečně žila, tak statečně umřela. Několikrát za den mi přijde něco do ruky, co bylo její, co si koupila nebo to někam pověsila. Dnes jsem počal s renovováním hořejního bytu, je tam ještě tolik maličkostí, které jsme tam buď udělali spolu, nebo si to tam vyzdobila Anička sama. A to přesto, že tam po nás žili dva různí nájemníci.

Je to škoda, převeliká škoda, žes nás opustila tak brzo! Budu na Tebe lásko má, myslet a přeji Ti sladký spánek. Ostatně na Tebe myslím i tak. Nejhorší jsou ty chvíle před usnutím, kdy tě vidím, jak pláčeš a prosíš mne o pomoc....

Poznatek: někdy se pomoc nedá.......

Tak jsem si pořídil zase Vistu.

3.3.09

Tak jsem se zase do toho dal. Můj domácí odborník na počítače se od Josefa dozvěděl, že jsem ten počítač od ALDI vrátil a osobně mi volal. Dlouho si se mnou povídal a výsledek mohu zjednodušit: měl jsem si ho nechat, on by mi ho předělal na moje potřeby. Sám postavit počítač, jak to již jednou udělal nemá chuť a ani to není levnější. Tak tady dnes sedím a stále přenáším složky ze starého počítače do nového a ani mi ta Vista již nevadí. Je docela dobrá. To jako s tím sedlákem: co totiž sedlák nezná to nejí.


Jaké to bylo u rybářů

1.3.09

Iris mněla narozeniny. Když byla ještě mladší, tak se u nás v klubu s Jürgenem brali, když jí bylo třicet, tak to slavili také u nás a teď jí byli již čtyřicet. Jak ten život běží. Samozřejmě se slavilo u jezera, v kontejneru.

Takový kontejner to je vynález. Moje první setkání s touhle nehoráznou bednou bylo v klubu, v začátcích, když jsem dělal ještě domovníka. Měli jsme ho tam místo kůlny na nářadí. Jinak se dají tyto zázračné bedny naplnit třeba veškerým vybavením čtyřpokojového bytu. Pak přijede náklaďák, naloží ho a odveze do přístavu a tak dále, tak jsou místa kde jsou tyto přepravní vynálezy naštáplováný až to dál nejde, a vy se můžete odstěhovat třeba do Austrálie. Nakonec jste v Austrálii šest měsíců v prázdném bytě a pak třeba, když máte štěstí, kontejner dorazí.

Ale pak existují ještě takové, ve kterých se dá bydlet. Používají se většinou na stavbách. To, co se mi na nich ale líbí je, že se dají sestavovat tak, že získáte opravdu velké prostory. Okna mají dveře a snad není nic co by se v nich nedalo integrovat. No, a protože takhle si rybáři postavili u jezera hospůdku, tak se chodí do kontejnerů….

A jinak? Kolem si ještě postavili jakousi zastřešenou verandu, která se dá stěnami z celtoviny uzavřít a docela dobře vytápět. V zimě, samozřejmě.

Každý přinesl něco k jídlu, pivo je tam točené a Chris, specialista na elektroniku se pečlivě stará o částečné ohluchnutí. Co se mi u rybářů líbí, je, že nejen staří přijdou, ale mladí se vždy ukáží. Takže je jen jedna věc možná: buď se staří chovají pošetile a zůstávají mladí, nebo se mladým mezi námi líbí.

Skutečnost: nikdo si nepamatuje, kdy se šlo domů…..

Mittwoch, 30. Dezember 2009

Deníček duben 2009

Prasečí, vepřová....

30.4.09



Tak to máme, prasečí chřipku. Ptáci nakazily prasata a ty lidi. Jako by to nestačilo, máme problémy ještě jiné: islamisté a židé striktně odmítají tento název. Oni přeci vepřové nejedí, tak ani tu chřipku neuznávají. Proto se v Izraeli jmenuje tato chřipka Mexická. To se zase nelíbí Mexičanům.

Češi to mají jednoduché. Může to být prasečí chřipka, ale také vepřová. Avšak vepřová chřipka nezní tak lákavě, jako vepřová pečínka. Nevím jak je to v jiných jazycích, němčina má pro tento druh zvířat jen jedno pojmenování: Schweine. Tak tedy Schweinegrippe!





V čem to vězí?

28.4.09

Rozjel jsem s kamarádem Rudou takou diskuzi. Takovou akademickou. Rudovi se zalíbil, jak sám píše, vtáhl ho do sebe anglický seriál "The Office". Píše velice vtipně, že si v něm autoři všímají maličkostí, které se v kanceláři dějí.

Mám také rád anglické seriály. Poslední dobou se koukám na "Inspektor Barnaby". Jsou to vždy uzavřené detektivní příběhy. Zatím co americké detektivky jsou trochu povrchní, německé často přiblblé, české se nedokáží odvázat dědictví Švejka, jsou anglické plny humoru, hlubokých konverzací a neodolatelně popsaných charakterů jednotlivých postav. Na tomto místě si musím vzpomenout na dobu, kdy za totáče dávali v televizi "Ságu rodu Foreside", doufám, že se to tak píše.

Nemluvilo se druhý den o ničem jiném, než o tom co se v nejnovějším díle přihodilo a ulice byly při vysílání prázdné, asi jako dnes při mistrovství světa ve fotbalu.

Zrovna tak fascinující byl seriál "Co ze dne zbylo", jehož děj se odehrává ve sklepní kuchyni panského domu, jíž velí velevážený majordomus, sluha- čili butler.

Chybí nám ta perfektní konversace, jíž se Angličané jisté sociální vrstvy učí již od dětství? Co nás, české Švejky fascinuje na umění používat rodný jazyk kultivovaně? Všechny tyto seriály jsou dabované do naší řeči, tím pádem je nabíledni, že bychom mohli také tímto způsobem hovořit, debatovat, rozprávět, rokovat, diskutovat, rozmlouvat.........



Instinkt

28.4.09





Dnes jsem zašel k panu doktorovi, jako s tou nohou co mne bere. Syn tam nebyl, jen jeho otec. Nejprve dlouho a jedním prstem něco vyhledával na klávesnici počítače. Chtěl jsem mu nabídnout mého stopaře psa Pajdu, ale byl jsem radši zticha. Pak se zahleděl do mých spisů a prohlásil, že mi změří tlak. Povídám, to nedělejte, to nedopadne dobře....

A také jo. Mám takový instinkt, který ze mne udělá myš, po které se žene kočka. Myš nemá úniku a dostane paniku. Určitě má adrenalin a tlak před výbuchem. Takhle se chovám já, když spatřím v rukou doktora tlakoměr.

Když jsem byl před lety u jeho syna, naměřil mi skoro dvě stě. V následujícím pobytu v nemocnici, kdy mi měřily tlak více méně mladé či hezké sestřičky se mnou měly problém, že mám tlak nízký. To je totiž tak. Když si na měření tlaku zvyknu, tak se onen panický instinkt ztratí.

No, máte ho na hořejší hranici normálu, sdělil mi. A to mi bušila krev ve spáncích!

Když jsme vyřešili tento problém, počal se mnou hýbat tam a sem a pak povídá: to bude kyčel. Tyhle prášíčky co berete nemají žádný účinek. Napíši vám prášky! Pak si mne objednal na odběr krve a poslal mne domů. A tak jsem tam, kde jsem nechtěl být! Chodit po doktorech není v mé oblibě....

Na druhé straně: v čekárnách jsou časopisy, zadarmo..........



Britcom, Kancl, sitcom

28.4.09



Tady Ruda něco popisuje, a já naprosto nevím co to je. Přestože jsem poslední dobou často v Čechách, nemám zas tak dostatečný styk s mladou generací.

Slovník mi přeložil, že sitcom je situační komedie. Takže řada různých situací dá někdy

dohromady situační komedii. Normální komedie musí být podle toho ta, která žádné situace nemá. Tedy Komedie, kde se nic neděje, není to divné? Britcom slovník nezná. Vycházím jako starý luštitel záhad, že to bude britská komedie. A Kancl? Pokut to nebude z anglického- cancel, tedy

třeba zrušit let do Frankfurtu, nebo vlak do Mirošovic, mohla by to být kancelář. Takže

britcká, situační, kancelářská komedie. Takže slovy pana Homoli, tak mi to paní Valešová

přeložte do němčiny!

Měl on tam pan Homola v přepychovém obýváku obrovská dřevěná prsa jako skulpturu a na

ní štítek: Boženčiny

.

Poznatek: někdy se Čech s Čechem nedomluví.....





27.4.09



V pátek jsem se díval z kuchyňského okna. Je zajímavé, co tam v tom neútulném, betonovém dvoře člověk všechno spatří. Například sousedova holčička má již dvacet let! A ten malý hošík, co nás nervoval, když si hrál fotbal o naší zeď! Ten je již tak velký, že když se naň podívám, mám pocit, že spadnu na záda. Jak ten život běží.

Když se podívám do zrcadla, vždy se divím, co je to za cizího člověka. Nenadálý pohled do výkladní skříně a to ještě z boku, mne přivádí k údivu: to přece nejsem já!

Ale jo, tak už to v životě bývá, ten si s námi nehraje. Když ráno vstanu z lůžka, je to docela velká procedura. Ani to válení v posteli není to, co bývalo dříve, člověk by snadněji vyjmenoval, kde ho to nebolí.

No, jak se tak koukám z toho okna k těm sousedům, vidím tam prkna a všelijaké dřevěné věci, povídám si, to by se dalo spálit. To je naše velká vášeň, posedět v zahradě u vínečka a hořícího krbu. Tak jsem se zeptal muže, co zrovna ve dvoře byl, co mají s tím dřevem v úmyslu. Muž nebyl vlastníkem oné hromady, byl to nový přítel sousedovi ženy, ale asi se zmínil, neboť do půlhodiny někdo zvonil: jo, to dřevo si můžete odvést, říká mi sousedky bývalý muž! Tak jsem tam poslal Adriána, což ochotně učinil. No a dnes v poledne jsem to nařezal. Teda, doploužil jsem se do zahrady, opírajíc se o pilu tak dlouho, až jsem to měl. Naskládat do kůlny, na to nemám již sílu. Jako na zavolanou přišla Annabella a dostal jsem vynadáno, že mám sedět a ne řezat dříví, když mám potíže s plotýnkami či s kyčlí. Pak odvlála větrem pěkného parfému. Tak jsem se šel osprchovat a teď sedím. Po oku pozoruji tu haldu dříví a mám Humell im Arsch (něm. příslový, když je někdo neposedný) Tak jsem zvědav, kdo to do kůlny složí....

Text jedné písně: stáří klepe na dveře.....





Rodiče a děti

23.4.09



Když mladí lidé dostanou děti, běží zpravidla vše jak na drátku. O děti je potřeba se starat, jsou na rodičích závislí. Když se zpravidla přečkají pubertální války, nastane nové období. Děti se mění v dospělé lidi. Jako dospělí si chtějí své zkušenosti a chyby sami najít a někdy i zaplatit. Ten poslední, jehož radu očekávají jsou rodiče.

V tuto dobu se rodiče musí naučit žít svůj život, což pro mnohé a obzvláštně pro matky není jednoduché. Avšak není jiné cesty. Mladí lidé nejsou majetkem rodičů, jsou samostatné bytosti. S rodiči mají pouze příbuzenský vztah. Toto období, když jsou rodiče rozumní, může trvat třeba i 10 let. Za tu dobu mladí zjistí, že sem a tam, měli máma, nebo táta pravdu. Počínají se tiše vracet. Tento návrat je potřeba podchytit. Nevyptávat se na zbytečnosti, vyslechnout si jejich starosti a i když jsou pro nás někdy směšné, brát je vážně. Nevydírat je láskou, kterou by k nám měli cítit. Oni ji dají najevo jinak a sami od sebe, když o ni nebudeme škemrat.

Hlavně je důležité neusnout na vavřínech- my jsme vychovali děti- ! Je potřeba jít s dobou. Znát jejich zájmy, číst aby bylo o čem mluvit a hlavně nekecat prázdný a hluchý rozhovor. Jen společné zájmy dokážou opět navázat na před deseti lety ukončený rozhovor. Překvapit je nějakou znalostí, třeba počítače, či politickými událostmi, novou knihou, která se v současnosti čte, či znát nové filmy, herce, hudební skupiny. Příkladů by nebralo konce.

To, jak naše děti vedou život, nesmí být nikdy téma rozhovoru. Nám do našeho života také nikdo nekecal, nebo jsme si to nenechali líbit. Z vlastní zkušenosti vím, jak krásné je, když se mohu zapojit do rozhovoru s mladými lidmi, nebo když vyprávím něco, co je zajímá. A ještě něco je důležité: když jsme byli mladí, znali jsme většinou jen zdravé lidi. Dopřejme tohoto pocitu i našim dětem. Proto je důležité toto téma jen naťuknout (když je to nezbytné) a hned obrátit list. A hlavně se smát. Mládí se směje, je samý vtip a kdo zapomněl, že byl kdysi také mladý, nepatří mezi ně!

Hlavně neztrácet důstojnost. Být starý, nebo mladý se odehrává v našich hlavách. Pamatuji si, když jsem v mládí hrál ochotnické divadlo, co srandy jsme zažili se starými, rádoby zkušenějšími, herci. Nevnímal jsem, že byli často skoro sedmdesát let staří, vnímal jsem jejich smích, jejich veselé příhody, žertíky. Pro mne nebyli staří, byli mladí jako já. A tak se snažím, tento dobrý pocit dnešní mládeži vracet a mohu říci, že se mi to daří!

Abych nezapomněl: nikdo není dokonalý.....






Byl jsem na drbesu



23.4.09

Tak nějak jsme tomu, jako kluci, říkali! Znáte ten pocit, vlézt chatařům do zahrádky, natrhat tam puget květin a přinést ho mamince. Moje maminka se vždy radovala, zároveň jí blesklo v očích: nechytli vás? Jen pro ten úsměv a pro to dobrodružství jsme to dělali.

Jel jsem včera na kole, doprovázen Pajdou a najednou vidím- šeřík. Právě vykvetl! Tak jsem pár větviček utrhl a dal je Aničce na její skříň, kde má ukryty své poklady- vzácný porcelán. Stojí na ní její fotka a pozoruje nás. Lampa nad stolem zablikala. To dělá od té doby, co nás Anička opustila. Vždy, když se jí něco líbí, nebo snad i nelíbí, počne lampa vypínat a zapínat!

Jisté je: život je složitější, než se nám zdá......



Mníšecký zámek.

22.4.09



Když jsem byl ještě ve Lhotě, šli jsme jednou do pizzerie na zámek. Kája byl totiž ve Františkových lázních, v Karlových Varech a ještě se stavil za hranicemi v Německu, kde nakoupil pelargónie, protože tam jsou levnější. Byl tam s Monikou, Andreasem a s Rosi na jednodenním výletu. Když se blížili k Mníšku, volal, zda bych nechtěl na večeři na Zámek.

Vyprávěl jsem při večeři Rozi náš vztah k tomuto zámku.

Po komunistickém převratu v roce 1948 nakoupil otec pár obrazů, které komunisti ze zámku rozprodávali. Od dětství visí v mém rodném domě obraz, jež znázorňuje mníšeckou hraběnkou sedící na koni, obklopenou loveckými psy. Byla to vznešená, štíhlá dáma, s bradavicí na pravé tváři.

Když jsem se poznal s Aničkou, měl jsem dlouho pocit, že ji znám. Podobala se totiž oné hraběnce. Jednou jsem jí řekl o obraze z rodného domu a ona se počala smát. Když se přeptala, co to je za paní, říkám: mníšecká hraběnka! Anička se přestala smát a počala vyprávět neuvěřitelnou věc: její dědeček, měl ještě v rodném listě poznámku: odložené dítě hraběnky z Mníšku! A tak jsem měl od mládí doma obraz ženy na očích, jejíž dvojnice se stala mou velkou, věčnou láskou.

Poznatek: lidé umírají, láska ne.......







Zvonoklasy

21.4.09



Tak nějak se jmenuje román, který jsem kdysi dávno četl a v němž se mimo jiné pojednávalo o veřejných záchodech. Tak něco podobného máme na Lhotě na pánských záchodech. Pánové dělají svou potřebu a při tom se dívají z okna. Pohled z venku je docela sladký.

Proč to píši: posledně jsem také musel a jak tak přitom koukám z okna, vidím, že přilétly vlašťovky.

Když jsem přišel do výčepu, říkám: přiletěly vlašťovky! Jak jsi na to přišel, ptal se někdo u stolu a já: no čůrám, a vidím, jak do statku naproti přiletěly vlašťovky. Hospoda zaburácela smíchem. No, a tady v Bischofsheimu po vlašťovkách ani památky, přestože je tu tepleji. Když jsem odjížděl ze Lhoty, kvetly třešně. Tady jsou již odkvetlé a kvetou jabloně. Asi tu stále ubývá hospodářství s krávou a prasaty a letadla Frankfurtského letiště vyhubí všechny mouchy.

Dodatek: nová doba, nová pravidla....







Tomášův ptáček

21.4.09



Jak jsem již psal, na Velikonoce u mne byli Tomáš s doprovodem. Tomáš si všiml budky v třešňovém stromu a zjistil, že jí ulítla střecha. Někdo ji tam hala bala přidělal. Tak ji spravil. A sotva odjeli, tak asi ve středu se do ní nastěhoval pěkný páreček ptáčků. Kdybych jen věděl, co to je za druh....





V hospodě se střílelo.

19.4.09



Opěr se v hospodě za našim domečkem střílelo. On totiž Brabánek střílí často a nahlas a děsí nám mozkové buňky a plaší nevinné psi. Ovšem tentokrát bylo střílení oficielní: byla to jeho 60. střelba. Pozvaní byli kluci z osady Údolí děsu a ti hráli jako za peníze. O písničku jsi je nemusel prosit. Osm kytar, mandolína a bendžo, a valcha, prostě paráda. K pití bylo, co si kdo dal, vlastnoručně pečená sekaná a později výborný guláš. Všechna čest, oslava se povedla a já tady přeji dodatečně Jirkovi vše nejlepší!

Naměkko: chvilkami jsem myslel, že se rozpláči, jak mi chyběla Anička....





V pátek přijela tetička...

18.4.09



Měli jsme v pátek domluveno, že se tu staví Míla z Frankfurtu, má nejstarší kamarádka. Nejstarší jako to, že již dlouho znám, stará Míla není, ta by mi dala.

Řekl jsem to Pajdovi, že přijede tetička Míla, neboť Míla Pajdu adoptovala za synovce. Pajda zavil radostí a tak jsem dodal, že přijede ještě teta Eva strýček Martin. To už byl pejsek zcela bez sebe a počal nemravně dorážet na svou hračku, plyšového medvídka v jeho velikosti! ( Jak počal dorážet, to vám, pokud budete mít zájem, popíši v osobním Mailu).

Měli jsme domluveno, že uděláme snídani po jedenácté. Pajda bedlivě sledoval jak prostírám stůl a kdybych mu rozuměl, určitě by měl plno připomínek. Tak například jsem nenašel v domě jiné papírové ubrousky než vánoční a tak jsem se pejskovi omluvil. Bral to s nadhledem.

Pak zastavilo před zahradou auto a Pajda počal řádit. Přestože je náš dům dost robustní, jednou ho určitě zbourá, cvok!

Musel jsem rychle otevřít dveře, jinak by je vypáčil, asi tím stylem, jak se do bytů dobývají policajti v amerických filmech.

Míla s Evou přinesly konev vařeného kafe, což mě usnadnilo práci, neboť jsem ne-kafák a ani nevím, kde co v policích je. Pěkně jsme si popovídali a já pak šel s Pajdou na procházku, protože přestalo pršet. Ten vydatný déšť po tolika dnech krásného počasí nám určitě přivezla Míla s Martinem z Německa.

Poznatek: nejraději mají návštěvy psi…..





Rosi

17.4.09





Rosi je tetička z Vídně. Je to zkratka jména Rosemarie. Byla u bratra Karla ve Voznicích. Docela dobře jsme si popovídali. Vídeňský humor je velice podobný humoru českému. Ráda si dá pivo a několik šňapsů.

Mezi mnou a mým bratrem je stará nevypátraná záhada: jsme bratři nebo nejsme. Z matčiny strany nejsme, to víme na sto procent, máme totiž každý jinou. Otec by měl být stejný. Protože v době, kdy se bratr narodil měla matka poměr ještě s jiným mužem, ponechala nás ve víře, že je Valeš. Ovšem Křížovi ponechala v jistotě, že je Kříž. A tak se občas škádlíme, že vlastně ani bratři nejsme. Karla to občas žere, to pak vyhrožuje, že si nechá udělat DNA. Já se mu směji a vždy mu říkám: aby ses nedozvěděl, že nejsi ani Valeš ani Kříž.

Asi se na toto téma zavedla řeč, neboť se ozvala Rosi: A gell, alles schmarn! ( nepřeložitelná fráze s vídeňským dialektem) Ilse mi sama tenkrát říkala, že neví, s kým Karla má. A tak jsme se nechtěně z hlouby minulosti dozvěděli jistou věc: že na sto procent zase nevíme, zda jsme bratři! Ne, že by nám to vadilo! Dokážeme se spolu líznout, jako bychom byli jednovaječná dvojčata….

Poznatek: život jde dál….





Ve vizíru obrany proti teroristům

17.4.09





V před několika dny psaném příspěvku, To byla rána, popisuji, jak mi něco bouchlo pod autem, že to bylo jako výstřel z děla. Můj přítel Oliver čte můj deníček, ale samozřejmě pomocí překladatele Google. Ten ovšem přeložil vše jinak, mimo jiné, že jsme střílel z děla a to auto zastřelil. Toto jsou slova, která vyhledávají programy počítačů v boji proti terorismu. Po celém světě. Takže až se na Lhotě před domem zastaví vozy ozbrojených speciálních jednotek v černých uniformách, tak aby jste věděli o co jde. Nejsem žádný terorista, jen mi něco bouchlo pod autem. Asi to byla železná rohožka, kterou má bratr před schody a na kterou jsem najel.

Ovšem ve vizíru jsem stejnak. Jednou, že jsem něco napsal o mé bývalé ženě, což mi přineslo průšvih u mých dětí, nyní, že jsem něco napsal o mé sestře a ta se to zvěděla zase on mé švagrové z Čisovic, která mé stránky asi také bedlivě čte. Zajímavé je, že vždy nějaká kritická slova dovedou způsobit, že se poslušní čtenáři stanou donašeči. A tak se může stát, že mne tu příbuzní umlátí železnou tyčí. Dávám důraz na železnou tyč, neboť ta hraje v naší rodině velký význam. Manželé se mlátí navzájem železnou tyčí a kupodivu to přežijí. Je podivné, že tato vyslovená lež a výmysl stále žije. Asi si nikdo z těch, co tento nesmysl šíří neuvědomil, co by jedno praštění železnou tyčí z člověka udělalo, ne, ono se mlátilo asi jako pomlázkou. A tak přicházím k názoru, že čím je pomluva absurdnější, tím déle žije. Přece nebude nikdo šířit věc, jako že si muž s ženou dali polibek! Jo, to kdyby líbal soused sousedovu ženu, to by bylo něco jiného.

Jisté je: že by se z toho stalo něco vulgárně absurdního…..





Prvními paprsky jarního slunce ušitá krajka...

14.4.09





Na velikonoce bylo překrásné počasí. Pátek se zase proslavil v hospodě, všichni nabytí energií, které nám daly sluneční paprsky. V sobotu přijeli Tomáš s Jiřinou a Lukášem. Jiřina poklidila vzorně v domě, Tomáš naštípal dříví a Lukáš seděl u laptopu. Mimo toho, že si hrál hry mne naučil dělat novou presentaci. Večer jsme seděli u krbu, venku ve Španělsku. (máme totiž všude plno koutů a zákoutí a tak jsme je pro jednoduchost pojmenovali) V neděli jme pokračovali na pozemku, Anička by měla radost, jak nám to odsýpalo. Pak volal Jarda, že se v pondělí otvírá jejich sklípek a abych přijel. Tomu jsem tedy nevěřil, vždyť to bylo teprve ve středu, co jsem tam byl, ještě staveniště. Byli jsme pozváni k Zuzaně na oběd a pak jsme se tam vypravili. Do Davle. Navigátor zase hlásil, že Jarda bydlí pod mostem, ale já se již nenechal zmást. Z Aniččiných pokladů jsem vzal mořskou dekoraci, kterou jsme naposledy použili u Robertových narozenin. Nejvíce se radovala Eva, Jardova manželka. To už tak u ženských bývá, že jsou spokojeny s maličkostí. Sklípek byl skutečně hotov, mně pak došlo, že vlastně chyběla jen podlaha a ta byla pěkná, kamenná. Po dlouhém vítání a představování vybalil Jarda kytaru a jeho kámoš, vlastně vyrobenou, basu. Pak zazněly staré písně při kterých jsem se snažil zpívat druhý hlas, jak jsme to dělávali před čtyřiceti lety. Jistá dáma, která tuto funkci převzala již dávno za mne, taktně mlčela, aby vzpomínkám ponechala patinu. Jarda se culil, ale nekritizoval. Pak zazpíval překrásnou píseň se svou ženou Evou: tak krásná slova jsem ještě neslyšel…

Co vnímá jen srdce: Prvními paprsky jarního slunce ušitá krajka...





To byla rána.

10.4.09



Rozjížděl jsem se ve dvoře u bratra Karla a pod autem rána jako z děla. Nic jsme ale nenašli. Koukal jsem se pod podvozek, i Zdeněk se koukal a nic tam nebylo. Jak jsme jezdili s Jardou po kraji, slyšel jsem neustále něco harašit a klimatizace nefungovala. A tak jsem zajel na Dobříš do opravny. Ještě před tím jsme se s Milanem, odborně a u piva samozřejmě dohodli, že to mohl být řemen od klimatizace, to abych nepřišel do opravny jako blbec. Pan vedoucí povídá: a nebo praskla hadice. Nicméně mne posadili do výstavní haly uvařili mi čaj a asi za deset minut měli výsledek. Vše v pořádku, laptop ukazoval pár závad a čidlo na teplotu ve voze ukazuje, že tam máte 180 stupňů, ale jinak vše funguje a klimatizace běží. 250 KC a již v autě nic neharaší. Takový případ v Německu by byl přinejmenším na výměnu motoru. Opravdu poctiví řemeslníci, to se musí nechat.

Poznatek dne: s poctivostí nejdál dojdeš…..



Den s Jardou

8.4.09



Dnes jsem strávil celý den s Jardou Šestákem. Je to zvláštní, když se kamarádi z mládí sejdou po čtyřiceti letech, dost jsem o takové situaci slýchával ale sám ji ještě nezažil. Domluvili jsme se, že ho vyzvednu a dostal jsem i adresu do Davle, kde bydlí. Navigátor mne navedl na nový most, který jsem ještě neznal a na konci mostu mi oznámil, že jsem dorazil do cíle. Nabízely se jen dvě možnosti: buď přístroj měl ještě Obamovo blouznění, nebo Jarda bydlí pod mostem. Ta druhá možnost byla správná. Jardův dům skutečně stojí skoro pod mostem. Staví si tam a jednou tam bude také pěkná hospůdka, která se buduje součastně s obytnými prostory. Hospůdka, stojící bokem domu je bývalá ledárna, místo, kde se na léto uchovávaly ledy. Je klenutá a jak to teď již vypadá, bude to tam správné. Vše stojí kousek od břehu Vltavy, několik metrů pod soutokem se Sázavou. Pro Jardu je to strategicky důležité místo, protože vlastní loď a tak se na ni může koukat z obýváku.

Jinak jsme dokázali to, co se ještě žádnému fyzikovi nepovedlo: přelétly jsme 40 let jako vteřinku a počali v místě věty tam, kde jsme před lety přestali. Na něco jsem si vzpomněl já, na něco Jarda. Byl to hezký den.

Poznatek: čas je relativní….





Večer v hospodě

8.4.09





V neděli večer, když jsem konečně dorazil domů, jsem byl v hospodě. Bylo tam plno. Byl to dobře zakončený den samých útrap. Musel jsem vstávat brzo, protože jsme měli sraz u Stáni v Broumech již ve dvanáct, což je doba, kdy někdy dokáži teprve vstávat. A do té doby jsem musel urazit přes 500 KM. Ráno jsem ještě chytal rybičky, protože mne bratr Karel požádal, že je pro někoho potřebuje a sám je v jezírku nechytí. Takže jsem měl kýbl se zlatýma rybkami v autě, které jsem musel odevzdat ve Voznici a tam jsem se také zdržel. Když jsem ale zaparkoval auto v zahradě a vydal se těch pár kroků do hospody hned jsem tam pookřál. Bylo nás tam dost, i Švýcaři zrovna přijeli a byla sranda.





Zase jsem jel domů

6.4.09





Zase jsem balil auto a jel jsem domů. V neděli ráno jsem stával v půl sedmé a měl jsem namířeno do Čech. Marek byl se třemi kluky na Lhotě, a tak jsme se měli setkat na oběd v Broumech u Stáni. Nebylo mi zcela jasné, proč pánové odjíždí tak zavčas. Objednali si Zuzanu jako eskortu, protože jim navigátor sice vyhledaná města odsouhlasil, ale nikam je nedovedl.

Důvod časného návratu byl, že pánové jeli kolem Wertheim Vilage, který je vzdálen 80 KM od Frankfurtu a rozhodli se, že se tam při zpáteční cestě staví. Měli prý tuto neděli otevřeno. Prodávají se tak značkové obleky o něco levněji.

Nastavil jsem si v navigátor na Broumy, měl jsem je v oblíbených a jel. Ale ouha: nejen že mne navigátor vyhodil z dálnice o výjezd dříve a vedl mne hlubokými lesy, ne, on mi ještě v těch lesech tvrdil, že jsem dojel do cíle. Když jsem si dal chování Alexova a i mého navigátora dohromady, usoudil jsem, že to mohlo mít spojitost s návštěvou prezidenta USA Obama v Praze. Asi fumlovali tajní na systému GPS. Možné je vše, že ano.

Pak jsme se všichni sešli v hospodě a poseděli a pokecali. Stáňa se radoval, protože Marka, Aniččina syna samozřejmě zná, ale i Štefana a Tomase také, všichni totiž vyrůstali u nás na kurtech.

Pak se pánové odporoučeli a odjeli. Já přendal pytle oblečení, co jsem vezl po Aničce Zuzaně do auta a jel také. Pak mi volal Marek: na dálnici je chytli policajti pro rychlou jízdu a dostali pokutu 2500 KC a pak ještě, to již v Německu byli vyfoceni a nakonec stáli u Würzburgu tak dlouho v zácpě, že Wertheim Vilage zavřel.

Poznatek: spěch je někdy zcela na….nic….