Mittwoch, 10. August 2011

Mašina na šňupání

Tato mašina je celkem nanic. Brát si ji na pokojné procházky lesem a někde pod dubem si šňupnout tabáku je blbost. To by si člověk musel brát sebou nějaký vozíček. Takže je tak akorát pro srandu a o to v životě jde..

Návod k použití:
V šuplíčku se nachází dósa s tabákem a miniaturní lžička na nasypání tabáku do dvou dírek před malým zrcátkem. To slouží k tomu, abys viděl, že jsi přiložil nos správně.


Po té se zvedne takové jakoby kladivo, (na levé straně) a sputí se. Tabák ti vletí do nosních dírek.

Makonec přiblížíš nos ke štětce a zatočíš klikou a štětka tě očistí od tabáku...

Donnerstag, 4. August 2011

Deníček prosinec 2010

Balónky štěstí VIDEO

30.12.2010

Dnes se konal tradičně předsilvestrovský ohňostroj v Mníšku na náměstí, což je vždy velkolepý zážitek. Dnes si město vymyslelo novou atrakci. Po celém městě se prodávaly velké archy něčeho tenkého, s jakousi kostkou. Nakonec se z toho vyklubaly poměrně velké horkovzdušné balony a ta kostka byl kousek suchého lihu. Balonky se nafoukly teplým vzduchem a počaly se vznášet. Ve finále se vznášelo k nebi asi tisíc barevných ohýnků, dočista emocí plná podívaná.

Zaparkoval jsem s autem u banky, neboť jsem vezl Milenu a stejně jsem se dál nedostal. Při odjezdu se mne městští strážci pořádku ptali, zda jsem si všiml, že stojím v zákazu zastavení, ale při pohledu na Mirka se svou trombózou v noze a na mne, starce s holí se zachovali slušně a navíc nás eskortovali z davu zpátečkou. Bylo to opravdu pěkné pohlazení pro duši…





Sluníčko

30.12.2010

A stejně pak na všechny nešvary a nenávisti svítí sluníčko. Člověk se pohádá, v mém případě přestane komunikovat a pak je to takové hloupé s tím žít. Moje sestra má v rodině vyčíhnuté lidi, které nemá ráda a to jen z principu, ačkoliv jí nic osobně neudělali. Dokonce tvrdí, že má na lidi čich. Avšak vždy se postaví na špatnou stranu. Alespoň podle mne. I já se občas spálím, dělám pomáhám a pak se mi dostane blbého, udiveného odůvodnění: mně to nevyšlo. Ale asi je to normální mezi lidmi. Já si například nemohu vzpomenout, kdy jsem se naposled pohádal s mým psem, Pajdou. Zamilovaně na mne hledí ať dělám cokoliv, ať vypadám jakkoliv a na mé náladě mu je vše dobré. Tak jsem si udělal radost. Přišel jsem totiž na to, jak se dá dát do běhu Windows Explorer. Ale neptejte se mě, jak jsem to udělal. A tak půjdu s Pajdou ven, svítí sluníčko…..



Posezení

28.12.2010

Včera jsem dělal posezení u pražské šunky, kterou jsem přivezl z Frankfurtu. Ano, jednoduší to nemohlo být. Pozdní oběd byl konán zcela v duchu Aničky. Zvláštní , když se zamýšlím nad její povahou. Ačkoliv byla o celých sedm let mladší než já, dávno věděla, že žít a být šťastný se zdaří jen tehdy, když přemýšlíš o lidech, kteří žijí v tvém okolí a jedinou starostí ti je, jak jim udělat radost. Jak jim vybrat dárek, jak jim dát pocit, že ti na nich záleží, jak vycítit jejich starosti. Dnes vím, že Anička šla zcela sobecky životem za svým cílem, být šťastná: rozdávala radost, dárečky, pochvaly, dobrá slova, úsměv i písničky a každý jí byl důležitější, než ona sama sobě. Tenkrát, dokud ještě žila, jsem to nechápal, dnes už to vím. Někomu udělat radost, někomu něco dát je ohromně uspokojivé….





Hoj ty štědrý večere

25.12.2010

Odjakživa si vozím domů kameny. Třeba mám kámen z Arizony, z Nevady z Kalifornie. Jeden obrovský kámen jsem přepravoval ze Skalky v Mníšku do Frankfurtu, abych tam měl kus rodné hroudy, ležel uprostřed zahrady, dokud se o něj Marek při badmintonu nepřerazil, pak jsem ho umístil ve skalce. Včera jsem dostal jeden krásný kámen ze Švýcarska, nejméně deset kilo těžký. Také jsem prvně v životě dostal flachmana. Teď jsem na rozpacích, čím ho naplním. Kámen již dostal své místo, flachman ještě žádnou náplň. Tak kdo mi poradí?



Den

24.12.2010

Jakoby to byl jiný den, než dny ostatní. Ve skutečnosti je to obyčejný den, vezmeme-li to z pohledu třeba obyvatelů Japonska. Nebo Arabských Emirátů. Oni sice mají také takové významné dny ale nám je do nich putna. Ale my máme dnes štědrý den a tak se posílají SMSky Maily a telefonuje se. Skype se již před několika dny položil a funguje jen když chce. Já prožívám nejklidnější Vánoce za celý život: uklidil si v domečku zatopil v krbu, rozsvítil ultra moderní stromeček a občas jsem vyhnán psem před dveře! On by totiž rád chodil po ulici ale jelikož stále prší tak vezme na prahu zpátečku a já tam stojím jak blbec. Večer jsem pozván u přátel na večírek a pak jdeme ke kostelu. A teď mi poslal Venca Mail a je mi, že ho musím publikovat… Mail od Vaška



Jak byl Tomáš veselý

24.12.2010

Dnes je štědrý večer. Oslava lidských citů a emocí, štědrosti a hádek i dobře míněných úmyslů se znovu spřátelit s těmi, se kterými již léta nemáme kontakt. Když to vše sečteme, tak si můžeme oddychnout, že jsou Vánoce pouze jednou za rok. Včera jsme se sešli s přáteli v hospodě. Měli jsme dojednáno na sklínku, popovídat si a popřát "šťastné a veselé" a jít domů. Jenomže jsme nepočítali, že nás Tomáš tak pobaví. Jeho kamarád ho vozil po nákupech, aby měl na dnešní večer pro rodinu dárky pod stromeček. Kamarád byl střízlivý, což se o Tomášovi říci nedalo. Měl veselou náladu a bavil celou hospodu (což ovšem dělá často) ale tentokrát skoro profesionálně. Když jsem viděl, že nezvládá umýt půllitry, tak jsem si stoupl za výčep a umyl mu je. Pak jsem ho celý večer upozorňoval na to, kdo si co objednal a přemlouval souseda, aby si dal k jídlu něco ze studené kuchyně. Nechtěl jsem riskovat, aby nám u plynového sporáku Tomáš nevzplanul. Nakonec jsem musel stále lítat ke dveřím a pouštět Pajdu do lokálu. On si totiž směrem ven umí sám otevřít dveře, směrem do lokálu mu to nejde. Tuto funkci totiž svědomitě vždy zastává Tomáš. Doufám, že se vzbudí, aby se ho rodina pod stromečkem dočkala….



Kapitalismus?

23.12.2010

Dostal jsem dlouho očekávanou zprávu od paní Dany, ne že by si na mne nevzpomněla, to ne! Já totiž odpojil tu adresu, na kterou psala, od příjmu. A tak se omlouvám. Uveřejnili jí článek na Neviditelném psu, a to mne přivedlo k zamyšlení. Popisuje v něm román Cizinec v Moskvě. Komunista Jiří Weil líčí v roce 1933 svůj pobyt v komunistickém Rusku. Odjel tedy v za první republiky, tedy v době hospodářského zázraku v Československu. A jak se zdá, byli tenkrát lidé, kteří s režimem nesouhlasili, přestože měli to, co máme v současné době my. Vyplívá z toho, že kapitalistická demokracie nebyla u všech oblíbena. Jistěže si to tehdejší režim zavinil sám: nedbal lidských práv, sociální zabezpečení, které bylo v Československu na vysoké úrovni, nepokrývalo celý západní svět stejnou měrou. Proto vznikla různá ohniska. Inteligence tamější doby se scházela v noblesních kavárnách v módních, drahých oblecích a snila o komunismu. Pak přišel pan Hitler a ten snil zase o něčem jiném. Jednoduše doba byla nakloněna ke změnám. Myslím si, že podobnou dobu prožíváme dnes také. Globální kapitalismus, nenasytnost manažerů prolhanost bankovních institutů otvírá dveře do něčeho co se asi brzo stane. Takže letošní Vánoce a doufejme ještě mnoho dalších prožijeme v klidu. Je to však klid před bouří…. Článek Dany Mentzlové



Narozeniny starců

21.12.2010

V sobotu jsme slavili narozeniny, Jardy a mé. Bylo to pěkné, děvčata se činily, dostali jsme dva stejné nočníky. Jediná vada byla, že tam byli jen samí staří dědkové. Ale s tím asi nic nenaděláme.



Neděle večer

21.12.2010

V neděli se vrátili naši Švýcaři do Lhoty. Jelikož cesta nebyla jednoduchá, samý sníh a Láďa spotřeboval jen 13 litrů vody do ostřikovače oken, slíbila si Marie, že když se dostanou v pořádku domů. Že to oslaví v hospodě…



Pohádka VIDEO

17.12.2010

To je právě ono: co je pro jednoho zátěží, pro druhého pohádka. Pamatuji si, jak jsme se ze sněhu radovali. Ale to jsme byli dětmi. Na vesničce kde jsem vyrůstal projelo auto asi jednou za týden. O televizi jsme neměli zdání a rádio bylo určeno otci, neboť každý večer poslouchal Svobodnou Evropu. Pakliže se děly nějaké kalamity, tak jsme o tom neměli zdání. Byl to svět jako stvořený pro děti. Ale abychom to upřesnili? Pro tehdejší děti. Ty dnešní by se asi zbláznily, kdyby nemohly mít v uších MP3 a nemohly sledovat YouTube, jednoduše zcela jiný svět. Tak jsem se včera procházel zasněženým krajem a rozhodl se mít radost. Nikam nemusím a tak se mohu radovat jako dítě…





Pražská šunka

16.12.2010

Když jsem v 68 roce odcházel do emigrace, byla pražská šunka k dostání především v konzervách. Ve vybraných lahůdkách byla vidět ve speciálním stojanu, kde se odkrajovala od kosti. Jinak to byla vzácnost. Nicméně, když jsem počal podnikat a navštívil prvně mého řezníka, podrobil mne onen zevrubné zkoušce slovy: odkud jsi? Říkám z Prahy a on na to: to bys mohl prodávat pražskou šunku, a hned mi jednu dal na zkoušku. To bylo prvně, co jsem ji viděl celou, i s kostí. První pokus ji uvařit se mi nepovedl ale po té, co jsem ji dusil v troubě a nechal na čtverečky nakrájenou kůži dopéct aby byly křupavé, jsem zvítězil. Dodával jsem ji úspěšně do domácností s nožem a na dřevěném prkně a někdy ji před hosty krájel. Byl to kšeft jak má být, někdy jsem dodával i třikrát za den. Na všech rautech v mé restauraci nesměla chybět. Pak jsem byl osloven jedním zákazníkem, že by si ji přál zapečenou v chlebě. Ouha, to jsem ještě nedělal, ale v podvědomí se mi vybavila nějaká pohádka, jak šel Honza do světa a máma mu zapekla šunku do chleba. Jak jste na ten nápad přišel?, ptal jsem se zákazníka. Prý se to dělá ve Švýcarsku. A tak jsem se naučil dodávat šunku i ve chlebu zapečenou. No a včera jsem po dlouhé době viděl, jak ji na rautu krájeli pro hosty v divadle ABC. Přišlo mi, že za tím stolem stojím já….



Saturnin

16.12.2010

Včera jsem byl v divadle ABC na Saturninovi. Pozvala mne kámoška. V průběhu večera jsem zjistil, že ty byl večírek Prahy 1, tedy oboru školství a tak se v celém divadle nacházeli zaměstnanci škol, což zahrnovalo ředitelství, učitele, technické pracovníky i školní jídelny. A Tam kámoška jako paní vedoucí působí. Po divadle byl velký raut se samými dobroty. Co se hry samé týče: v první řadě člověk musel saturnina číst, což bylo za mé doby samozřejmostí a ačkoliv to nebyla povinná četba, kniha kolovala mezi mládeží a byla na ni dlouhá čekací doba. Nakonec se dostala do mých rukou a nějakým zázrakem tam zůstala. Zajímalo by mne, zda nebyla za komoušů na indexu. Nefigurovali tam žádní komunistický soudruzi , ale naopak pan doktor a pan továrník, jednoduše taková zlatá mládež, jak se v té době říkalo kavárenským lvům z bohatých rodin. Čistě nepolitická zápletka, děj se odehrával asi za první republiky, ale to si čtenář mohl jen domýšlet. Nicméně se mi zdálo zcela nemožné z této satiry udělat divadelní hru. Dopadlo to docela dobře. Byla to jakási zpěvohra, herci hráli před početným orchestrem, který hrál dobový swing. Nenáročná, hezká zábava….









Jsme bez proudu

14.12.2010

Toto bývala známa slova průvodčích v přeplněné tramvaji, když tato přestala fungovat, tedy pokračovat v jízdě. Ale to bylo již dávno a jak to chodí v Praze v dnešní době, to nemohu posoudit. Ale bez proudu jsme byli dnes také! Seděl jsem u počítače a trápil se Explorerem, jelikož přestal fungovat a najednou byla tma. Ještě štěstí že bylo krátce před čtvrtou odpolední a bylo ještě vidět. Celý Mníšek byl potmě. Sousedka padla hned do kuchyně, zda jsem také bez proudu. Ono je člověku hned lépe, když v tom nelítá sám. Pak najednou stál v kuchyni Tomáš, zda má otevřít hospodu, vždyť ani pivo neteklo. Je možné, že mé dnešní návštěvy zvonily, ale ten zvonek také nefungoval. Pak volal soused, že to bude trvat, když budeme mír štěstí, čtyři hodiny. Něco na vysokém napětí. To je docela zajímavé, jak jsme dnes na elektřině závislí: plynové topení není nic platné, protože elektronika je mimo provoz a zrovna tak čerpadlo. Ještě, že máme plynový sporák, to se dalo alespoň uvařit. A krbová kamna, v těch jsem zatopil. Nejvíce se divil Pajda. Nakonec po dlouhé době (asi dvě hodiny) zase počalo světlo svítit. No ještě že tu nikdo nepřepravoval po řece z loděnice obrovskou záoceánskou loď snů, jak se to stalo nedávno v Německu. Bylo to v severní části země a elektrárny pro jistotu odpojili proud nějaké části, kdyby snad obrovská loď měla zavadit o vedení. Pak nastala pohroma, celé západní pobřeží Evropy, ale až do Španělska bylo dlouho potmě….





Rekord

13.12.2010

Včera jsem se zase vydal do Lhoty. Dojel jsem během necelých pěti hodin. Čisté jízdy 4 hodiny a 45 minut. Samozřejmě je to výkon Tiguana. Nyní mi již běží i telefon, je to nádherná funkce. Dobrý soused mi odházel sníh, abych mohl zajet do zahrady a musím tu říci, že je to frajer. Přes jeho momentální tělesné postižení se do toho dal sám a tak mu tady vyslovuji dík. V hospodě je vše při starém, setkání s kamarády bylo fajn. Byl jsem také na Dobříši koupit žárovku do vánočního stromku, který máme již mnoho let. Je to takový moderní umělý strom, který skleněnými vlákny vysílá do větviček různé, neustále se měnící barvy. Děti se mě a Aničce smály mnoho let, že je to kýč. Ale nějaký kýč musí člověk mít doma. Koupil jsem kuřecí křidýlka abych dochutil Pajdovi konzervy a dal jsem je vařit a šel se zabývat počítačem, protože mi nejde internet Explorer. Zaboha na to nemůžu přijít čím to je. Tak jsem hledal a hledal, až se křidélka připálila a zčernala jako uhlí. Tak jsem teď právě měl otevřena všechna okna. Málem jsem vyhořel. Čím je člověk starší, tím více se chová jako dítě….





Život taxikáře

11.12.2010

Měl jsem ve středu odvést Marka do asi padesát kilometrů vzdáleného městečka do autodílny. Ono to však neklaplo a Marek dostal termín o den později, ve čtvrtek. A to byl den, kdy se čerti honili: sněhová vánice celou noc řádila a všude byl chaos a led a sníh. Musel jsem jet sám, protože Marek jel přímo ze školy. Pak jsem ho vezl zpět, v poledne musel učit a tak jsem ho vezl zase do školy, pak ho vyzvednul a navečer jsme jeli vyzvednout opravené auto. Takže jsem tak trochu čuchnul k práci taxikářů...

Přání

08.12.2010

Při každých narozeninách dostane člověk přání, takové ty karty, jež jsou k vývěru vystaveny v každé trafice. Někdy více méně vtipné. Jednu tu uvádím: je vědecky dokázáno, že slavení narozenin se odráží kladně na zdraví! Čím více narozenin slavíš, tím starší jsi!... jedno přání bylo doprovázeno básničkou, která se mi líbila. Byla od dobré kamarádky. Zde ji přikládám. Lásky stín





Jsem sám? VIDEO

7.12.2010



Ano, když člověk ztratí svého životního partnera, je sám. Ty chvíle, kdy já si něco dělal v dílně a Anička se motala kolem svých kytiček po zahradě se nikdy nevrátí. Chvíle, kdy třeba i hodinu mezi námi nepadlo slovo, ty chvíle tiché pospolitosti, kdy po krátkém čase jeden hledal druhého, když ho našel zase nepadlo slovo a čas krásně tiše plul. Proto je pak prázdnota co přichází, když jeden odejde, hluboká. V tu chvíli si člověk vymýšlí různé nesmysly. Děti na mne nemají čas, nezavolají, člověk se propadne do sebelítosti. Přitom se děti chovají tak, jak jsme je vychovali: jsou sebevědomí, postarají se o sebe a mají svůj život plný stresu. Přesně takové jsme je chtěli mít, protože jsme chtěli vést náš život a mít klid. Osamocený partner musí nyní životní hodnoty přeformátovat. Počne se více věnovat přátelům a najde si i nové. Obviňovat děti, že se stále chovají jako dříve je blbost. Včera jsem zažil velice harmonický večer s dětmi a s přáteli. Pravděpodobně jsem jim přestal dávat pocit, že jsou tu od toho, aby se teď o mne staraly, a ony se zbavily špatného svědomí, že by měly dělat něco, co ani nejde. Jednoduše, po té co Anička odešla, jsme všichni našli novou cestu.....





Vánoce od rybářů

05.12.2010

Včera jsme měli vánoční večírek od rybářů. Tentokrát se konal v naší bývalé restauraci. Rybáři u nás slavili nejméně třicet let. Po té, co jsme před pěti lety naši doménu opustili a lokál přebral nový nájemce jsem tam nebyl. Ani rybáři neměli chuť jít tam, kde kdysi kralovala Anička a kde jsem já vařil. Ani nevím proč, jestli z piety, nebo se prostě nenaskytl termín? Letos jsme se tam zase sešli, všichni- až na Andulku! Pro mne to byl návrat do mé minulosti, každý kout mi připomněl jinou příhodu. Restaurace byla nákladně renovovaná, ale zásadní věci zůstaly. Chlad z podlahy, nevytopené záchody, vlhnoucí dlažby a mokrá podlaha na chodbě. Adrian, který tam vyrůstal, si nechal ukázat zákulisí, tam kde jsme mívali služební byt. Byl celkem zklamaný, že z jeho dětského pokojíčku bylo udělané skladiště. Navodil jsem řeč s novým pronájemcem a podle jeho řeči jsem vytušil, že není moc spokojen. Chce příští rok skončit. Navíc mu zemřela před měsícem manželka a tak půjde prý do penze. Jídlo bylo takové nijaké avšak to je otázka názoru. Jinak se oslava vydařila, což je u rybářů vcelku obvyklé...



Ukaž co umíš

04.12.2010

Jak jsem již psal, měl jsem potíže připojit telefon k autu. Můj starý LG to uměl jen trochu. Když jsem zjistil, jaký si koupil mobil Marek, tak jsem se do něj zamiloval. Pořídil jsem si též. Ani jsem netušil, jakou to má výhodu. Hlavní návod jsem dostal od Marka a pak jsem se jeho neobyčejnou funkčností probíral sám. Samozřejmě má každý z nás jiné záliby a používá jiné programy. A tak se včera stalo, že si přišel Marek pro radu. Stáhnul si z internetu akustickou knihu a nevěděl, jak to zařídit, aby po době, kdy poslouchá a chce skončit, se pak vrátil, třeba druhý den k tomu místu, kde byl. No, a já to věděl! Dobré že?







Neskutečný svět

03.12.2010



Městečko ve kterém bydlím se jmenuje Maintal. Přeloženo to znamená údolí Mainu, neboli po česku, Mohanu. Je to rozlohou největší město Německa. Jeho západní hranice je asi 600 metrů vzdálena městu Frankfurt. Maintal však není město v pravém slova smyslu. Kdysi se různé malé vesničky, které měly našetřeno, dostaly do nebezpečí že je města Hanau a Frankfurt schlamstnou. Dnes by se to nazvalo nepřátelská fuze. A tak se čtyři vesnice spojily dohromady a nazvaly se Maintal. Mezi nimi leží kilometry polí, lesů a hájů. Dnes večer jsem projížděl všemi vesničkami. Adrian se svými kolegy chtěl odvést na vánoční večírek jeho firmy. Slaví se v Bruchköbel. Tedy v sousedním městečku východním směrem. Jak to u důchodců bývá zvykem, do nepříjemných situaci se neradi cpou. A tak jsem se nechtěně, avšak ochotně dostal do večerního traffic, to jest do mokrého a zamlženého, zcela do tmy se halícího podvečera, se spousty aut, spěchající vpřed a jiné zase zpět, neskutečný svět....





Tak tu máme mráz

01.12.2010

Napadaný sníh drží a je stále pod bodem mrazu. Brzy bude Mikuláše a pak Vánoce a pak začne život po novém roce znovu. Einstein se domníval, že čas je tu stále, ten minulý i ten budoucí. Podle něj se rozprostíral universem a minulost i budoucnost jsou neměnící se křivka. Měl na to svou teorii a tu teď chytří vědci odhalili jako neplatnou, že prý on ještě neznal quantovou fyziku. No, já ji také neznám, jen jsem o ni slyšel, ale to pomyšlení, že bych se mohl vrátit do dne kdy jsem se narodil, nebo se podívat k hodině mé smrti, mě děsí. Ještě, že máme ty mezníky: jaro, léto, podzim, zima! Pak ještě ty všelijaké svátky. Vyprávěl mi jeden známý, jak po přistání na Havaji, nastoupili do taxíka, jehož šofér byl Čech. Jak zjistil, že má ve voze krajany, počal se vyplakávat, jak jim ty roční období v Evropě závidí. Tady pořád svítí slunce, pořád a pořád a furt. Je to k zbláznění....

Deníček listopad 2010

Adventní čas

28.11.2010

Je první advent. Dnes se již dávno vrátily do Čech staré tradice a zvyky. I když byly komunisty ignorovány, některé přežívaly. Jako samozřejmě štědrý večer. Ježíšek a jeho nadílka neustoupil a děda Mráz neměl šanci. Dnes na Ježíška zase útočí komerční Santa Claus, ale ten nám ho také nevezme. V každém případě se stará tradice prosadila. Ale objevily se nové, staronové tradice, i když se neprosadily v Čechách od skoro zapomenutého křesťanství. Ne, byla to opět komerce, co nám připomněla adventní čas. V současnosti se jednotlivé adventní neděle označují jako železná, bronzová, stříbrná a zlatá. Toto označení je čistě komerční a nemá nic společného s křesťanskou tradicí. Cílem tohoto označení je pouze povzbudit komerční pojetí Vánoc a podpořit zákazníky v nakupování vánočních dárků a potravin. A přeci: Advent (z lat. adventus příchod) je začátkem liturgického roku a přípravou na Vánoce. Byl jsem včera pár kroků od mého domu u sedláků ve staré stodole. U spolku venkovských žen! No řekněte, měl by v Čechách někdo takovou hrdost nazvat nějaký spolek tímto jménem? Spolek slaví 50. výročí....



Autotelefon

25.11.2010

Tiguan má ve své neobyčejné mediální nabídce i zařízení na telefon. Je to v podstatě taková kukaččí potvora, protože sám od sebe neumí nic. Ale sedneš-li si do vozu a máš v kapse telefon, okamžitě tě spojí pomocí Bluetooth a najednou dělá frajera. Umí telefonovat (ztiší muziku z reproduktorů) a dá přednost rozhovoru, přičemž používá mikrofon, který je ukrytý ve voze pán Bůh ví kde. Přijímá i SMS a zná všechny tvoje kontakty. Jenomže to se vše musí nejprve nainstalovat. Můj starý LG telefonní kontakty neukazoval. Počal jsem tedy listovat v chytré knize, která byla přibalena a dočetl se, že mobil musí podporovat funkci rSAP (ještě že jsem ty zkratky akceptoval, aniž bych se jim bránil, nebo je chápal, neboť jinak bych určitě skončil v Bohnicích) a to LG nemělo. Tak jsem si koupil nový telefon, paráda!

Vezl jsem včera Adriana do autodílny. Kouká se po voze a povídá? "Táto, ty máš auto, jakoby jsi byl podnikatel!" " Povídám: "Hm!" Syn chvíli mlčel, asi se mu honilo v hlavě, že většinu času trávím c Čechách a najednou dodal: "Nemáš ty náhodou nějakou firmu?" Povídám: "Nemám, jsem starý děda, penzista a důchodce a tohle jsou všechno hračky, se kterými si hraji!"



O to se podělím

24.11.2010

Četl jsem takovou docela zajímavou myšlenku. Nebyla moje, ale mohla by být. Přišel na ni samuraj Myiamoto Musashi. Říkal jí: pohnout stínem. Každý z nás si dělá starosti, zda je oblíben a uznáván u přátel. Proto jsme ochotni se neustále bránit napadení. Jenomže si neuvědomujeme, že naši známí, soci, či blízcí jsou na tom stejně. A zde bojovníci světla použijí taktiky pohnout stínem. Napadnou, avšak jen zdánlivě, provokativně, protivníka. Počne-li se přehnaně bránit, ukáže všechny zbraně, které má. Bojovník světla rozhoupal stíny a ví, kde jsou protivníkovi slabiny a kde je jeho síla. Pak se stáhne do ulity a nebo použije správné zbraně.

Když přemýšlím jak je to rafinované, napadají mne místa, kde se dá stínem pohnout: na pracovišti, v manželství, v kamarádství a i ve všedním životě na ulici....



Tichá pošta

24.11.2010

Jistě si to ještě pamatujete. Tenkrát ve škole jsme to hráli. Obyčejně přišlo na konci úplně něco jiného, než odesilatel odšeptal. Někdy slovo uličníci schválně zaměnili a pak byla legrace. Dnes na stará kolena si to hrajeme zase, jenomže přes internet. Odeslal jsem tudle pozdrav přátelům, bylo to milé a nebyla tam výhrůžka, že se něco stane, když to neodešleš. Naopak, čeká tě nějaká dobrá novina. Tak jsem to poslal všem přátelům a dostal jsem spousty pošty. Je zajímavé, že to co tu bylo ještě než se narodil Bill Gates, se zase dostalo do módy. Ten se asi chudák diví, k čemu si ty Windows vymyslel....

Lednice

22.11.2010

Taková vestavěná lednice je na nic. Již delší dobu ji pozoruji a mám pocit, že nechladí, přestože je docela nová. A tak se naskytlo, že jsem ji dnes vyhodil. Na dvoře pod přístěnkem stojí již od léta nová, Markova. Marek si ji koupil, když se nastěhoval se svojí dívkou do jednoho bytu. Asi za dva měsíce se rozešli, Marek si přinesl tu lednici, nový gauč složil u tatínka a zrovna teď dal tu novou pěknou lednici do eBay, že ji prodá a tak jsem ji odkoupil. Skříň po té vestavěné lednici jsem nevyhodil, udělal jsem z ní poličky na sklenice . Nahoře a dole jsou ještě takové špajzy a tak mám místa dost. Dělám na tom již od rána, pro dřeva jsem si zajel do Aniččiny butiky- Bauhaus. Když byla kuchyň zcela nedostupná přišla si Míla pro knedlíky, které měla u mně objednané z Česka a docela hloupě se ptala, jestli dostane něco k pití. Tak jsem jí doporučil jinou domácnost. Tak a teď ještě vyberu již třetí myčku a budu hotov. A nakonec: Marek se svou přítelkyní zase chodí. Snad tu lednici nebudou chtít zpět....

Zase doma.

1.11.2010

Tak jsem zase dorazil domů. Cesta byla výborná, počasí také šlo a jelikož v neděli nejezdí nákladní auta, bylo na dálnicích plno místa. Jen na české straně se rojily tracky, aby mohly navečer vyrazit do Německa. Jinak stojí po všech dálnicí na parkovištích spousty náklaďáků a tráví tam víkendy. To je pěkně záporná stránka tohoto povolání. Takže jsem dojel, Kim uvařila dobrý pozdní oběd a jinak jsme Markem trápili Tiguanůf telefon, protože můj LG s ním nechce stoprocentně spolupracovat. Jednoduše nevidí telefonní seznam mých kontaktů....



Maska a tvář.

18.11.2010

Masku a tvář dávali v činoherním klubu. Hra je od Luigi Chiarelli a je to taková lehká komedie, jednající o zvyklosti lidí, se za určité vlastnosti stydět a nasadit masku. Je to každodenní hra v našem životě. Jenže pro mne byla návštěva tohoto divadélka s Miládkou velkou událostí, neboť jsem tam chodíval před více jak čtyřiceti lety a měl jsem dokonce předplatné. Miládčina dcera má kamarádku Mariku a ta v té hře vystupovala. Seděli jsme pak v divadelní restauraci a moc dobře si povídali. Autobus mi neujel a Pajda mne vítal jako bych byl deset let v Austrálii.

Arna a její narozeniny

17.11.2010

Včera jsme oslavili na Marjánce Arniny narozeniny. Jana přijela z Prahy a tak jsme se sešli ke společnému obědu. Jídlo bylo dobré a Karel dostal tradičně něco, co nemohl rozkousat. Byly to moravští brabci, ale trochu chřupavé. Vždy a pokaždé má v tomhle smůlu. Když jsme se rozloučili vezl jsem Janu na náměstí na autobus, který zrovna vyjížděl ze stanici. Tak jsem lehce ( Tiguan) na další stanici chytil…..



Hůlkové písmo

17.11.2010

Nedávno jsem se zde v deníčku zmínil, že již neumím psát psacím písmem. Považoval jsem se za nějakou výjimku, že trpím nějakou anomálií. Avšak dostal se mi do rukou článek od paní Pavlíny Wolfové, reportérky časopisu Reflex, kde dotyčná popisuje, jak si koresponduje s Kájinkem, jež sedí již deset let v base za vraždy. Je v tomto časopise i zveřejněný dopis Kájinka, protože nějaká MGR Zikmundová, mimo jiné grafoložka, posuzuje podle písma, co je to za člověka. Než jsem se dostal k dojmu, že i já asi patřím za mříže, dávali v televizi, že se děti v českých školách přestanou učit psacímu písmu, tedy krasopisu, že je na dnešní dobu zdlouhavé a těžké si ho osvojit. A včera mne napadlo v hospodě přivést na toto téma řeč a vida: nikdo co se mnou seděl u stolu již nepoužívá psacího písma. Dokonce i, jako já, ho už nikdo nezvládne. Takže jsem zcela normální, co se alespoň toho písma týče…….



Základem života je láska

15.10.2010

Máme v hospodě takový zamilovaný pár. Stále si prohlíží oční pozadí a přilbě se usmívají. Jejich externě silné zamilováni by, řekl bys, i hory přeneslo. Ale tak to není. Stačí jedna sklenka piva navíc a již jsou v rozvodu. Pak se hází prstýnky do sklenice s vínem, nadobro se rozcházejí, stěžují si u všech přítomných a lezou více méně hostům na nervy. Pak obyčejně jeden zmizí a - řekl bys, že láska skončila. Ale ne, co spatříš druhý den? Zase si hledí do očí a ještě více a vydatněji se blbě usmívají…….

Jak čistil Láďa komín

13.11.2010

Na onu cestu k jezírku se Marie nedostavila. Proč. To byla otázka kterou jsme na Láďu vznesli. Marie mne vyhodila, řekl. Pak se rozpovídal: vlezl totiž na střechu a počal čistit komín, vida na plátně svého duševního obrazu vánoční pohodu, smaženého kapra, do zlata se lesknoucí pečenou husu a tak dále. V těchto věcech má Láďa velkou fantazii. Jak tak spouští kouli s drátěnkou do komína a sní si o časech, které ho čekají, zburcoval ho hlas Marie. Mohla si hlasivky vykřičet: koule totiž vypadla ze dvířek, které se u každého komína nachází a saze se vznesla a zahalila celou útulnou obývací prostoru a počala se mazlavě snášet na vše, co si jim přišlo do cesty. Láďa tedy slezl dolů a viděl, jak Marie již cpe veškeré nádobí do myčky! Tak, co, půjdeme k tomu jezírku?, pípl Láďa, a Marie ho vyhodila. Bylo to první vyhození toho dne, protože onen černý zatoulaný pes si během cesty k jezírku tolik Láďu zamiloval, že s ním přišel večer do domku. V tu chvíli byl chudák vyhozen po druhé, i se psem. Běhal tedy kolem hospody, že poprosí Tomáše, aby ho na chvíli zavřel v hospodě, aby mohl zdrhnout, ale hospodský měl zpoždění. Zrovna jsem zatápěl a tak jsem byl venku pro dřevo. Nechal jsem tedy psa u mne na zahradě. Květa šla kolem se svou čubičkou a ta potvora malá se vztekala, asi že přišla u Pajdy o prvenství. Venca se na ten zmatek na návsi přišel podívat a pak zavolal policii, aby si psa vyzvedli. Do patnácti minut tu byli…..

Vítr

12.11.2010

Dnes jsem šel s pajdou jako obvykle, ale byl obrovský vítr. Co nebylo přibité, či přivázané, to ulítlo. Jeden soused má u domu tři krásné, prastaré a hodně vysoké stříbrné jedle. Naklání se nad střechou velice nebezpečně a nechtěl bych zažít, co by z domku zbylo, kdyby na něj spadly. To známe dost dobře poslední dobou ze záběrů z televize. Máme vítr a sluníčko a neobyčejně teplo. Říká se, že Martin přijíždí na bílém koni a to bylo včera. A tak se nám asi někam zatoulal. Ale jak to znám, tak si to nahradí později…..

Čí je to pes?

10.11.2010

Měli jsme na dnešek domluveno, že půjdeme s přáteli na Brdy k jezírku. Když bude hezky! Avšak hezky nebylo, byla mlha a ta mne deptá skoro fyzicky. V nejhorším mám i pocit, že nemohu dýchat. Přátelé přes to šli a tak jsem je doprovodil kousek cesty. Hned od prvního setkání u hospody se kolem nich motal černý pes. Naštěstí to byla fenka a byla svolná si s Pajdou hrát. Pajda dostal od Evičky nový šátek a tak byl hned frajer. Pak u nás zastavilo auto a v něm starší paní s pejskem a s otázkou v otevřeným okénku auta: čí je to pes. To jsme samozřejmě nevěděli a tak nám paní vyprávěla, že líčí na divočáky, mám pocit, že říkala něco o nabité pušce, avšak žrádlo sežere tento pas a divočáci mají po návnadě. Vydali jsme se tedy na cestu do lesa a velký černý pes, asi to byl ovčák, šel s námi. Na kopci jsem se od skupiny oddělil a šel dolů k hájovně. Ovčák si chvíli rozmýšlel s kým má jít a nakonec se nerozhodl pro mne. Když jsme dorazili až ke konečné stanici autobusu, vjížděl do zahrady zeleného domu, pán. Mají tam automatickou bránu a tak jsem s Pajdou čekal, až se brána zavře, protože vím, že mají dva psi, nichž jeden je ten zabiják buldok. Když byla vrata skoro zavřená, pokračoval jsem s Pajdou dále, ale pes to měl již asi vyzkoušené a prolétl skulinkou a vrhl se na Pajdu. Pán řval asi v tom smyslu, že do pr..le a já ho mlátil holí a ve stresu počal mluvit německy. Nakonec to dobře dopadlo. Paní, co prý přeplavala Lamanšský kanál a často bývá vidět v televizi se na to nečině dívala. Pajda se klepal strachy, ale pes se mu do krku nezakousl, měl přeci od Evy ten nový šáteček…..



Hoax

10.11.2010

Dostal jsem tu poplašnou zprávu a hned ji odeslal dále. Teprve, když mi Ruda napsal, že jsem se stal tou obětí já, počal jsem studovat, co za tím vězí. První poznatek byl, prozkoumat význam slova Hoax:

Anglické slovo HOAX [:houks:] v překladu znamená:
Falešnou zprávu, Mystifikaci, Novinářskou kachnu, Podvod, Poplašnou zprávu, Výmysl, Žert, kanadský žertík.

Tak a jsem o kousek chytřejší a ano, Ruda má pravdu, nalítl jsem na tuto kachnu a je mi záhadou, co měl pachatel v úmyslu. Jen postrašit! Pravděpodobně podobná ppt presentace neexistuje. Life is beautiful tedy není žádný vir a nedělá to co slibuje. Tak, roto, vrátit se do postele, poplach se nekoná…





Dobrovolné vězení

08.11.2010

Můj dům je bývalé selské stavení. V jedné řadě. První vchod, dvě obytné místnosti, druhý vchod chlév a třetí vchod do stodoly. To vše pětadvacet metrů dlouhé. Toto vše jsme probourali, z chlívku je jídelna ze stodoly obývák s krbem. Stodola je až po střechu otevřená, a vedou tudy schody nahoru, kde je přibližně nad dolním vchodem můj počítač a pak je ještě ložnice. Když se vypravuji z domu, tak to je lítání. Zásadně mám telefon vždy tam ležet, kde zrovna nejsem. A tak se neustále vracím jsa na odchodu, pětadvacet metrů zpět do dolního obýváku, nahoru pro telefon a když jsem zase dole, zjistím třeba, že nemám peněženku a tak to jde stále dokola. Pří této dennodenní akci mne, jako by to byl můj stín, doprovází Pajda.

Včera jsem se také vydal do hospody a při jednom vracení do horní části domu jsem si vzpomněl, že bych měl zavřít okna v ložnici. Uděláno, dveře jsem nechal pootevřené a dole u vchodu sháním psa. Pes nikde! Volám, volám a již se mi do hlasu vkradlo zoufalství. Že by ho někde klepla pepka? Zoufalství se ve mně stupňovalo. Vyšel jsem i nahoru, zda tu najednou nechcípl a také tu nebyl! Pak mne zaujaly zavřené dveře v ložnici. A ejhle, on se tam chlapík zavřel a ani nepípl. To bylo radosti, když jsem ho vysvobodil, jako bych se vracel z týdenní dovolené….



Víkend

07.11.2010

Stalo se pravidlem, že když tu mám Tomáše s Jiřinou, tak se v Údolí Děsu koná potlach! Tomu bylo tak i tento víkend. Údolí Děsu je na Berounce v Srbsku. Měl jsem lehce dojednáno, že pojedu se Zdeňkem, který nehodlal kuli Jackovi pít. Pak přišla SMS od Jiřiny, že tedy přijedou a že to máme dávno domluvené. Kdybych byl levák, tak bych tu napsal, že bych si měl vzít sekretářku, aby mi řídila mé termíny. Já však levák nejsem tak se přiznávám, že jsem starý sklerotik a že ta německá nemoc, která se jmenuje Alzheimer na mne vykukuje na každém rohu. Vždy udělá: kuku a já jsem v háji. Tak jsem nikam nejel a strávil víkend v kruhu rodinném. Jiřinka mi tady z toho udělala prádelnu. Co jí přišlo do ruky to hodila k pračce, vše co se dalo převléci převlékla přidala na hromadu. Měl jsem postýlku ustlanou jako za Aničky. Ne že bych si nepamatoval jak Anička uměla ustlat a jelikož jsem došel k názoru, že to tak nezvládnu tak jednoduše nestelu…..







Pes

07.11.2010

Jezdím teď hromadnou dopravou jako zamlada. Od té doby co jsem s Hankou a Helenkou sjezdil autobusy celou ostrov Maltu mne asi přešla panika z věcí, co nemohu sám ovládnout. Hodně dávno to bylo projet autem tunely, (mám na mysli ty v Alpách, mnoha kilometrové) pak přišlo na řadu létání a i pobyt ve velkoměstě mne doháněl k šílenství. Teď jsou tyto věci pryč. Nevím kam se poděly, ale jednoduše tu nejsou.

Ale abych nezapomněl, co jsem chtěl spát: když jsem jel autobusem ze Lhoty do Prahy na muzikál Ať žije rokenrol, přistoupil na jedné zastávce pes. Byl to velký vlčák, krásně černo hnědě zbarvený. Na tlamě měl velký drátěný košík. Lehl si na prostřední plošinu, pěkně do kouta a na každé zastávce pozoroval jak se otvírají dveře a lidé vystupují. Celou dobu jsem pozoroval spolucestující a odhadoval v duchu, ke komu asi patří. Nikdo se o něj nestaral a on také nedával najevo, že by někomu patřil. Na konečné, u Smíchovského nádraží, když vystoupili všichni cestující, zůstal nadále ležet a autobus ho odvezl na místo, kde vyčkává na cestu zpět. Takže, pokud to nebyl pes řidiče, tak si udělal sám výlet do Prahy a zpět do Mníšku…..









Ať žije rokenrol, vlastními slovy

05.11.2010

Muzikál, který jsem navštívil s Miládkou a její dcerou a s její kamarádkou byl šit na náš věk. Jeho tvůrcům, Petru Jandovi a Karlovi Šípovi táhne na sedmdesátku. To, co v tomto kuse popisují, je jejich mládí, čili dospívání.

Dělníci, co založili komunistickou stranu v hospodě u Lípy a intrikami se v roce 1948 dostali k moci, nejprve zdárně zlikvidovali inteligenci a pak si hlídali postavení všemi způsoby. Členové SNB (policie) byli schválně vybíráni s inteligencí pomíjející, aby slepě vykonávali stranické pokyny. Strach o moc dělnické vlády, byl všudybylý.

V padesátých letech se zrodil v USA rock enroll, tedy rokenrol a jako bleskem zasáhl celý svět. Prorazil skulinkami i železnou oponu. My mladí jsme nevynechali jediné příležitosti jej tančit, zpívat, hrát i poslouchat. Byl to náš jediný protest proti režimu, který jsme si mohli dovolit. Hloupá SNB nás rozháněla, zavírala a mlátila do bezvědomí, i když by si její členové s námi raději zatančili.

Jedinou výtku co k muzikálu mám je to, že totiž Janda jak známo rokenrol nehraje ale hraje rock. Dříve bigbít. Všechny písně jsou však jedinečné, a stojí zato si je v klidu poslechnout. Jeden příklad: Přestaň se lásky bát….





Ať žije rokenrol WIDEO

05.11.2010





Muzikál Ať žije rokenrol! nás vrátí na přelom 50. a 60. let, kdy svět zachvátila horečka zvaná rokenrol, avšak do tehdejšího Československa si tahle podmanivá muzika hledala cestu jen těžko. I tak si u nás našla mnoho příznivců. Bigbítové skupiny vznikaly jak houby po dešti, i u nás při jejich koncertech zachvacovalo mladé publikum doslova šílenství. Jednou z prvních rokenrolových hvězd se stal i hlavní hrdina muzikálu Ronny (vlastním jménem Rudolf Konopásek). Líbí se mu tahle muzika a líbí se mu i Yvetta, mladá svazačka z jejich žižkovského činžáku. Její tatínek, stranický funkcionář Radimecký, orientuje svou dceru k Východu, Ronny bezmezně obdivuje všechno ze Západu. Tím si působí nekonečný řetěz problémů, jak s Yvettou, tak s rokenrolem. Zatímco mladá dívka, protože se do Ronnyho zamilovala, je postupem času jeho pohledu na svět stále přístupnější, s rokenrolem to jde ztěžka. Oficiální kultura v Československu preferovala českou dechovku a ruské častušky. Rokenrol byl dle názoru strany a vlády ideologickou hrozbou. Ronny však svůj boj za rokenrol nevzdává. A režim se s ním nemazlí. Tak se vcelku nevinně ocitne jednou na záchytce, pak je dokonce hospitalizován na psychiatrické klinice... Když se chce vyhnout vojně, před odvodovou komisí předstírá šílenství. Potýká se s naivní stupiditou mladých příslušníků SNB, na druhou stranu sklízí obdiv fanynek. Často propadá depresím, které se snaží eliminovat alkoholem i drogami.Tím rmoutí svou maminku, žijí spolu sami a ona, zklamaná životem i láskou, neví si s Ronnym rady. Ten se časem ocitne v pasti, která ho přivede až do vězení.

Z dnešního pohledu je tenhle boj o rokenrol úsměvný, avšak v mnohém podložen skutečnými zážitky jeho tehdejších českých průkopníků.

Autoři muzikálu Karel Šíp a Petr Janda jsou pamětníky těch časů, Petr Janda se svým Olympicem byl dokonce v tomhle boji za bigbít v první linii.

Jejich příběh se bude dnešnímu mladému publiku zdát možná až groteskně neskutečný, ale nepochybně jim tahle muzikálová komedie plasticky přiblíží dobu, kdy jejich dědové a babičky navlíkli pašované džínsy a vyrazili do klubu šílet při kytarovém běsnění svých idolů...

Přestože je tématem muzikálu rokenrol, samotných rokenrolových písní tu mnoho není. Písničky jsou stylově velice rozmanité a nabízejí pozoruhodnou škálu nálad, od Ronnyho fantasmagorického blouznění pod vlivem drogy, melancholické blues z pankrácké věznice až po milostné kňourání mladých policajtů v roztomilém valčíčku.

Muzikál Ať žije rokenrol! je nepochybně na české muzikálové scéně v mnoha směrech novátorský. Nevrací se do dávné historie romantických rytířů, nevychází z motivů již dříve napsaného románu či filmu. Tenhle příběh je zcela původní a autoři byli vedeni jedinou snahou : zpracovat své autentické vzpomínky do muzikálového tvaru a ve výsledku notně pošimrat bránice diváků.

Starší si zavzpomínají, mladí budou v údivem zírat. A všichni dohromady se budou zcela jistě skvěle bavit.



Vítr

04.11.2010

Dnes je vítr. Již včera to foukalo a psali, že za větrem přijde teplý vzduch. V Německu prý až 20 stupňů. Takže vytáhneme krátké kalhoty a bude dělat Tomáše, ten si teprve předevčírem oblékl dlouhé.

Ráno jsem vezl Hanzlíkovi na Dobříš. Milena si odskočila do Lidl, já si koupil tři romány a Venca se pokoušel pozvat nějakou sestřičku z polikliniky na rande. Neříkal však kterou, vždyť ve voze seděla i Milena.

Odpoledne jedu na představení do Prahy- dávají muzikál: To byl rokenrol ! Tak budu vidět, jak si s Miládkou zatrsám……







Toulky s Tiguanem VDEO

03.11.2010

Včera mne zlákalo pěkné počasí a tak jsem se počal toulat. Kraj, kde se ztékají řeka Sázava a Vltava je kouzelný. Před Kamenným přívozem jsem vzal stopaře. Muž, asi něco přes třicet let. Počal mi vyprávět, že jede do Prahy do divadla. Pak se ptal, proč mám německou značku. Říkám: protože žiji v Německu. A tak počal mluvit německy, vyprávěl, že studuje germanistiku a že je pravděpodobně nejstarší student. Jinak se živí herectvím. Vystoupil v Jílovém, že si vezme autobus. Pak jsem jel za hasičským autem které strašně smrdělo. Nebylo to takové auto jak známe ze zásahů z televize, ale takové staré, snad z doby Rakouska Uherska a měl jsem pocit, že ve předu se dala připojit voj, aby mohl být v nouzi táhnut koňmi. Hledal jsem tedy tlačítko klimatizace, které zapříčiní, že se vzduch mele ve voze, aniž by nabíral zápach z venku. A při té příležitosti jsem, (jak Ruda prokoval) zjistil, že mám vytápění předních sedadel.

Deníček říjen 2010

Myšlenky o tom, co život přináší........ říjen 2010

Eviččin výlet VIDEO

31.10.2010

Včera měla Eva narozeniny. Tak jsme se za ní s Miládkou vypravili. Samozřejmě bych o tom nevěděl, kdyby mi Miládka neposlala SMS. Tak jsme se rozhodli, že ji překvapíme s nějakou maličkostí. Je chudák tak sama, od té doby co Jardy s Járou přepravují tu loď. Vypili jsme kávu a čaj a já povídám? Děvčata, pojedeme na výlet. Počasí rozehrálo všechny registry, bylo nádherně. Jeli jsme na Slapy a pak druhou stranou zpět do Davle, i když dáma v navigačním přístroji neustále protestovala, až jsem se s ní pohádal, což se děvčatům líbilo. Je také někdy sprostná?, chtěla vědět Eva. No, že by elektronický hlas byl někdy sprostý, to jsem ještě nezažil, a zoufalý, to ano. Nakonec jsme přejeli řeku Sázavu u Kamenného přívozu a pak si Miladka vzpomněla, že je tu hospoda motorkářů- a tam jsme zašli na oběd. Když jsme přijíždělo k Chýši, stála fronta před dveřmi a lidé čekali na otevření…







Když kocour není doma, myši mají pré… VIDEO

29.10.2010

Jak tomu tak bývá, když se člověk zabývá jednou věcí, ostatní jde stranou. Tak například bych měl již dávno v domě vytřít a vyluxovat, ale Tiguan si vyžaduje své! Jen ať se chlapec VWáček nenadouvá pýchou, také naň dojde a bude odstaven na vedlejší kolej. Zatím ještě ne. Stojí si uprostřed zahrady, (to staré auto stálo před vraty) a sluní se na slunci slávy a leskne se jako by to dělal za peníze. A tak jsem zapomněl ukázat tu fotky, jak jsme byli s Milanem u Jardy v Davli, když tam nebyl. Stále se ještě plaví na lodi, dnes by měl překročit české hranice….







Proklatá technika.

29.10.2010

Kamarád Ruda napsal ve svém deníčku: Bude to stát nemalé úsilí, naučit se usnadnění! A měl pravdu. Jak píše dále, mám příručku neustále při ruce, ale aby tam stálo, jak se prvně kopuluje mobil s telefonním zařízení vozu tam není. Jen jsem si matně pamatoval, jak to dělal prodejce při bleskovém seznamování s Tiguanem, které trvalo hodinu. Auto-zařízení sice používá mého mobilu k telefonování, nevidí však seznam mých kontaktů. Jeden frajer v hospodě mi vysvětlil, že si musím dát všechny kontakty na SIM kartu a nemít je v paměti telefonu. Tak jsem učinil, byla to fuška ale úspěch se nedostavil. Tak jsem si vzal do hlavy, že spojení přes Bluetooth zruším a opět zapojím a to jsem si dal. Prohledal jsem všechny příručky, ale popis první, v mém případě druhé kopulace telefonu s mobilem tam nebyl. Tak jsem ze zoufalství počal hrabat listí a hlavou se mi hrnuly options, které ještě mám. Nakonec se mi to povedlo, ale neptejte se jak. Jednoduše náhodou. A ty adresy v adresáři tam stejně nejsou…..





Zelená Liška

28.10.2010

Dnes byl tady v Čechách státní svátek. To jsou dny, kdy pracující lid má volno a zároveň jsou to také dny, kdy důchodci vyrazí do ulic, obchodů a jednoduše překáží pracujícím, jako by to dělali naschvál. Ale ono to tak není: dokud jsem nebyl důchodce, tak jsem na starší občany co se pletli po pracovní době v obchodech nadával, ale ono to jinak nejde! Teď jsem důchodce a vidím, že stačím vyrazit na nákup až v pozdním odpoledni a ty uštvané maminky a mladí muži se mi tam motají!

Nicméně jsme se setrou a švagrem využili méně provozu na silnicích a vydali se na Zelenou Lišku na hřbitov k rodinnému hrobu. Tam jsem také nebyl nejméně dvacet let. Okolí hřbitova se změnilo, hotel Panoráma se dívá do hrobů, hroby zanedbané a hřbitov také. Se staletých stromů spadalo listí a válelo se v hlubokých závějích přes hroby. Lidé je převalovali tam a zpět, to zrovna podle toho, u kterého hrobu zrovna někdo byl. Na každém rohu v hojném počtu stojící plechové nádoby na odpad byly přeplněné. Hřbitov mezi paneláky byl jakýmsi zapomenutým relikviářem z dávné, doby. Vypadalo to tam, jakoby se dnes již neumíralo….





Navigátor

27.10.2010

Když jsem dostal Tiguana, měl jsem v balíčku i instalační CD, které jsem jmenovalo: Západní Evropa. Samozřejmě jsem hned vyjel na prodejce, ale on mne uklidnil slovy: počkejte, jak to bude vypadat v Čechách a pak bychom mohli objednat nějaké jiné. A včera jsem si to vyzkoušel. Byl jsem v Praze na Chodově, v prodejně Alza, jelikož mi odešel monitor, které jsem si začátkem léta koupil. Takže mne krásně navigoval až na místo. Teda to vám povím: naposled jsem byl na Chodově před více jak čtyřiceti lety a to byla vesnička s lány polí. Ještě jsme se na ně koukali z oken deváté třídy, Spořilovské školy. To co tam stojí teď, to bych nevěřil, kdybych to neviděl. Jižní spojka byla docela dobře projezdná, přestože se na několika místech konala oprava vozovky. Pravděpodobně je již znát úleva kterou přináší nový okruh.







Cesty osudu

25.10.2010

V sobotu jsme byli s Milanem v Davli. Jarda tam nebyl, je na cestě s tou lodí. Dnes jsem mu krátce volal a tak mi říkal, že dojede domu: Bůh ví! Namísto Jardovy kytary se tam předváděli kluci, co si říkají Kočičky a hráli velice dobře. Jestli zahráli tři písničky, které jsme znali, tak to bylo moc. Samé neznámé a snad dokonce vlastní skladby, tak mi to alespoň připadalo. Povídal jsem si s Miládkou a zase padlo téma Milana St. Svého času jsem s ním dělal ve Frankfurtu, on byl ale jeden z posledních, kteří pracoval venku s požehnáním úřadů. Buď musela společnost, která tenkrát za Pražského jara pracovní příležitosti v zahraničích organizovala, splnit smlouvy, nebo… no víte co se říká. Já osobně jsem s Milanem St. moc dobře rozuměl a ostatní kolegové také. No a ta Miládka, kdyby se nezamilovala, by tenkrát bývala mohla také přijet a pracovat se mnou. Ne, osud tomu chtěl, abychom se potkali až za čtyřicet let…..



Jezevec a Stará Bréca

23.10.2010

Tak jsem se přesunul z německého domova do českého. První dlouhá cesta s Tiguanem byla perfektní. Akorát jsem neměl moc času na řízení, protože mi veškerá technika dávala zabrat, protože jsem se do všech tajů jejího umu ještě nedostal. Večer v hospodě byl dobrý, akorát chyběla Irenka, přestože jsme si tajně slíbili, že přijde.

V pátek navečer přijela Jana a dokonce i Švýcaři si udělali čas a dostavili se z dalekého kraje sýrů a hodinek. A zábava se rozjela, přičemž se u stolu vedla diskuze, že Jezevec jde, ale Stará Bréca se k Janě nehodí. Nemám zdání kde vzala Jana ten nápad, že nás tak pojmenovala, ale ta Bréca jim neseděla a tak ji přejmenovali na Beruškou. Mně ovšem ten Jezevec zůstal a nikdo se nad tím nepozastavoval. Včera byl krásný slunečný den a dnes také. Jana se brzo ráno vydala do svého vyhnanství na Bublavě, tomu jsem ale neasistoval. Jen Pajda vylezl z pelíšku a pobyl s ní, na procházku však prý nechtěl. A tak když odešla na autobus, zase zalezl do pelíšku. Já posekal zahradu a pak jsme udělali se Švýcary zkušební jízdu, byli jsme až ve Voznici u bráchy na jeho panství a pak jsme jeli domů. Teď pojedeme s Milanem do Davle, ačkoliv tam Jarda není. Ten odjel s Járou do Německa aby někomu přivezl loď kterou tam ten onen koupil. Pojede po řekách a průplavech a bude to trvat asi 14 dní než dorazí do Davle. Doufám, že na té lodi nezmrznou……





Venca

20.10.2010

Právě mi volal Venca, můj milý soused. Hlásil mi, že mám v domě zatopeno a klidně se mohu vydat na cestu, ale důležitější mu bylo mi zvěstovat, že se v Čechách bude konat generální stávka. Osobně si nemyslím, že by se český národ odhodlal ke generální stávce, protože to by za dva dni došlo v hospodách pivo. Ale ovšem, není mi souzeno dělat si tu vlastní mínění, spíše je na vás, si udělat úsudek! Generální stávka





Písničky

20.10.2010

Dnes jsem si psal písničky, abych nezapomněl v hospodě text. Dříve to bylo jiné. Anička si texty pamatovala a někdy mi při zpěvu pomocí jakési vlastní posuňkové řeči napovídala. A tak bylo docela jednoduché a mnohem snazší, si texty nepamatovat. A teď mám malér. Kamarádi nadále chtějí abych zazpíval písničky co jsme měli s Aničkou v programu a já vždy skončím uprostřed a musím si vyslechnout nepěkné narážky. No ono je po pěti pivech lehké říci vole. Tak jsem si ty nejdůležitější vytiskl písmem 22 abych na to viděl i bez brýlí.



Aktualita: Manželé koupili obraz za tři tisíce...

Večer s přáteli VIDEO

18.10.2010

Včera mne navštívili přátelé Radka, Andy,Christel a Bernd. Byl to povedený večer. Já vybalil kytaru a nakonec jsme dokonce zpívali. Samozřejmě byl nový Tiguan v centru dění. Neuvěřitelná technika, umí sám zaparkovat, jakékoliv přiblížení nějaké překážky oznamuje varovným tónem a navíc se veškerá technika dá hlasově ovládat. Je to zkrátka taková drbna, se kterou si mohu povídat po celou dobu cesty. Řekneš: rádio! A auto ti odpoví: rádio a co dál? Řeknu Beyer 3 a auto ti odpoví: rádio B 3 je zapojeno! Atak dále, a tak dále já se musím stále učit....

Tchoř

17.10.2010

Tak jsem v jednom kole. Na jedné straně bych tu měl napsat něco o tom technickém zázraku jménem Tiguan, na druhé straně jsem stále ve stádiu, objevovat na tom autě, nebo lépe řečeno v tom autě něco nového. Do všeho mi zavolal Honzíček z Denveru a vyprávěl příhodu: Honzíček žije v divokrásném okolí Denveru v Coloradu. Skoro by se dalo říci na samotě. Má tři kočky a psa. Pro kočičky udělal ve dveřích takové ty vyklápěcí dvířka, aby si mohly chodit sem a tam, i když není doma. Pojednou měl, asi takových deset dní, vždy v noci, pocit že cítí něco, jako když se pálí elektřina, ale nic neobjevil. Pak, jedné noci přistihl tchoře, jak dojídá kočkám žrádlo. Tchoř se lekl a tou svou smradlavou obranou postříkal vše co bylo v dosahu. Přes mocný zápach, který prý není k vydržení, nechtěl opustit obývák. Honzíčkovi se povedlo ho nějakou tyčí vyhnal ven, to prý již tolik nestříkal . Vše, co svou pachovou žlázou označil, musel Honzíček vyhodit.

Druhou noc zase přišel a to se synovci podařilo ho dostat do nějakého košíku, ve kterém se přepravují zvířátka třeba k lékaři. V tom okamžiku se tchoři podařilo zasáhnou psa přes tlamu. Prý málem zešílel, teda ten pes. Pak ho Honzíček odvezl asi patnáct km někam do lesa. Domeček musel z gruntu vyčistit!

Tak trochu k VW Tiguanu: Hanku a Marka jsem oslnil, když sedíc vedle mne, pozorovali, jak vůz sám, bez doteku volantu zaparkoval......





Zítra VIDEO

14.10.2010

Zítra si půjdu vyzvednout Tiguana. Již trnu hrůzou, jak se vše naučím. Dnes již nejsou auta, aby nám sloužila dostat se od A do B! Dnes jsou to pojízdné počítače. Samo umí zaparkovat, drží rychlost, dovede tě až do cíle, telefonuje a to vše se mám naučit za pouhých pár chvil... A tak si s Pajdou užíváme krásného počasí. Naučil se sedět v košíčku na kole, i když ne dobrovolně. Neustále mi seskakoval kde se mu to líbilo a to by nemuselo dopadnout dobře. Tak jsem ho přikšíroval. Ovšem trvalo to dlouhou chvíli, než jsem pochopil všechny jeho triky, jak se dostat ven. Nyní jsme se dostali k prototypu, se kterým je spokojen Pajda i já....





Pajda se učí

11.10.2010

Dny trávím u bazénu, ne proto, že bych se v něm koupal, ale proto, že tam svítí sluníčko. Několikrát za den se vypravím s Pajdou na kole a chlapík běží vedle kola a je velice ukázněný. Avšak tak rychle jako běhal dříve už mu to neběhá. Tak jsem ho naučil sedět v košíčku kam si lidé obyčejně dávají nákup. Ještě to sám chudák neví, ale bude se mu to líbit. Až nebude mít náladu běžet, tak se poveze.... (Aktualita: Tajemství slunečnic)



Kam spěchat?

11.10.2010

Všichni známe Odysseu od Homéra. Je to nejznámější klasika světové literatury. Homér tu popisuje Odysea cestu zpět na ostrov Ithaka, kde ho očekává jeho žena Penelope. Přes dvoření mnoha mužů zůstává věrna a zvěstem, že Odyseu padl v boji nevěří. A tak se desetileté dobrodružství odehrává pod vlajkou vytouženého návratu do náruče milované ženy.

O staletí později si tuto cestu vzal na paškál řecký básník Konstantinos Kavafis a stvořil tímto nejkrásnější metaforu na cestu jako takovou! Pryč je touha po návratu, na řadu tu přichází cesta sama a dobrodružství, které nabízí.

Takže, když mi dnes sdělil prodavač aut, že můj Tiguan bude až v pátek, tak jsem se po prvním zklamání rozhodl, že si budu ty dny bez něj užívat: cesta bez Tiguana bude krásnější.... (Aktualita: Umění míru)





Blešák VIDEO

10.10.2010

Dnešní datum je tak zvláštní, že se již v životě podobného nedočkáme. A jak bývá zvykem, na takové dny se lidé rádi žení, vdávají. Prý byly všechny radnice obsazeny do posledních možných termínů a je mi zcela záhadou, že němečtí úředníci byli svolní, v neděli pracovat. I když je to desátého desátý dva tisíce deset!

Adrian a Kim sice nevstupovali do stavu manželského, ale prvně byli na blešáku s velkým autem a mohli tím pádem vzít vše sebou, co mají na skladě.







Chybami se učí...VIDEO

09.10.2010

..to jsem zjistil na Marjánce, když jsme minulý měsíc slavili v malém, rodinném kruhu svatební den setry Arnoštky a jejího muže Karla. Chtěl jsem fotit, ale neměl jsem ve foťáku pamětní kartu. Přesto mi to udělalo pár obrázků, asi má ta hračička vlastní paměť. Jenže, když jsem přidal zapomenutou kartu, fotky z Marjánky se neukázaly. Teprve po vyjmutí karty zase byly vidět. A tak je tu dodatečně přikládám...

Bazén

08.10.2010

Když jsem přijel ze Lhoty, byla koupací sezona ukončena. Na dně bazénu byl zelený povrch, který se rychle udělá, když se voda nevíří koupajícími se těly. Tak jsem vodu zvířil dlouhou tyčí na které se nachází k tomu účelu kartáč. Výsledek byl, že jsme měli bazén jak pro vodníka stvořený. Nebyla v něm křišťálová voda ale zelená břečka. Tak jsem udělal chlorový šok a po dvou dnech se voda počala zprůhledňovat.

Ale proč se o tom zmiňuji: musel jsem občas vyčistit pískový filtr který se nachází v zemi. Na to je třeba odklopit víko jámy asi metr na metr. Takže jsem ji musel překračovat, což není žádný kumšt, dělám to již pomalu sedmnáct let. Jenže letos jsem byt tak šikovný, že jsem do té jámy spadl. Na spadnutí je tam opravdu velmi málo místa, tak jsem tam visel jednou nohou a čuměl jak vrána. Ani nevím čemu se Kim tak chechtala až si málem nadělala do prádla....





Tiguan FOTO

07.10.2010

Tak jsme si splnili s Adrianem naše přání. Syn totiž neustále pokukoval po mém autě a že by ho potřeboval. Jezdí totiž na bleší trhy, ne však nakupoval, ale prodávat. Já se zase již delší dobu poohlížím po nějaké džípu, který jsme si chtěli ještě s Aničkou koupit. Tak jsem rozhodil sítě, a zjistil jsem, že Tiguan je přesně to co bych chtěl, ale - ouha: čekací doba jak v Čechách tak v Německu šest měsíců i více. Takhle dlouho čekat bych nedokázal. Včera jsem zajel v Hanou do autosalonu, kde jsem ještě nebyl a koukejme, on tam stál. Úplně nový, pěkný avšak černý. Já si chtěl objednat stříbrný. Tak jsem se rozhodl, že si ten černý vezmu. Tedy, teď jedu dělat zkušební jízdu a to by muselo být hodně nějak jiný, že by se mi nelíbil.....



Umění míru. Podle Paulo Coelho

05.10.2010

Ze všech bojových, sportovních, sebeobranných umění mne nevíce zaujal Aikido. Toto umění bylo vymyšleno Japoncem Mirohei Ueshiba v letech 1883-1969 a jeho jméno znamená v překladu "umění, či cesta míru". Vzpomínám si, jak jsme se s kamarády celé noci učili boje, který využívá všechnu negativní energii odpůrce, proti němu.

Ueshiba, který byl svými učni nazýván "Velký mistr", zanechal po sobě spoustu filosofických náhledů, přednášek a básní, které kořenily v rozmluvách se svými žáky.



Umění míru počíná v našem nitru. Pracujme vždy na tom, aby se tu mír nacházel. Každý vlastníme ducha, který se zdokonaluje, tělo, které se dá trénovat a pro každého se najde cesta. Jsme tady od toho, abychom dosáhli tyto tři cíle a k tomu potřebujeme dvě věci: vždy zachovat klid a umění trénovat ve všem co děláme.



Celé universum vychází z jednoho pramene.

Tento pramen, kterému říkáme život, obsahuje naši minulost, přítomnost a budoucnost. Tyto okolnosti mohou naši životní energii rozbít nebo naopak přivést ke skutečné harmonii.



Zlo nás potkává v okamžiku, kdy si myslíme, že nám vše patří. Přivede nás k pýše, chtivosti a zlosti. Jedině ten, co se nenechá těmito vlastnostmi svést, nakonec nad nimi vítězí.



Ten, kdo chce "Umění míru" praktikovat, musí se střídavě ponořit do osmi protichůdných sil, které ztvárňují universum:

Pohyb a bezvládnost, setrvat a povolit, stáhnout se a roztáhnou se, spojit se a odlišit se.

Tyto věci jsou ve všem přítomny, od nekonečna prostoru do nejmenší rostlinky. V každé malé věci se skrývá obrovská reserva vesmírné energie, kterou může každý využít.



Život je vývoj. Dosáhnout toho je nutno vystoupit na nejvyšší hory a zdolat nejhlubší rokliny naší duše. Každým vdechnutím ucítíme, že vše, co se na zemi či nebi nachází nasáváme do našeho nitra. Vydechneme a ucítíme, že dech z našeho těla je nasycen semenem plodnosti a lidé se stanou pravdivými lepšími a hezčími.



A právě v centru života stojí vědomé dýchání. Každým dechem se staneme částí mocné energie, která udržuje lidstvo při životě.



Udělejme z každého dne opravdu novým dnem, ponořme se do všestrannosti lásky ukryjme se do záštity přírody.



Učme se od moudrých, z knih, ale nezapomeňme, že i každá hora, řeka, strom nebo nejmenší rostlina nám něco napoví...



Nežere

05.10.2010

Již dva dny Pajda chodí kolem konzervy a nechce se jí dotknout. Jakékoliv lákání nepomáhá, stále hází pohled, že mu to žrádlo nechutná. Dnes jsem udělal kotlety, zelené lusky a brambory a pokoušel jsem se mu dát od stolu něco k nosu. Udělal pohled, jako že nedbale přestupuji dobré mravy, odfrkl si a odešel. Stále se však otáčel. Jelikož již dva dni nic nejedl, (ačkoliv to zase nemám tolik pod kontrolou, protože nevím, zda ho potají nekrmí Kim) a tak jsem mu dal na talíř kusy kotlet. Po chvíli jsem ho zastihl v kuchyni, jak stojí jako mezek, pozoruje talíř a jeden kus masa, který ležel vedle na podlaze! Aha, ty šmejde, dal by sis ale ty kusy jsou moc velké, že. Tak jsem vše nakrájel na malé kousky, jakoby to musel jíst s japonskými tyčinkami. Zblafl to a ani se nepoděkoval.



HDMI

2.10.2010

Včera jsem položil Markovi otázku: dá se propojit laptop s televizní obrazovkou. Ano, říká, ale musíš mít vývody HDMI jak na televizi tak na počítači. Hned to šel zjistit a okamžitě doběhl domů pro svůj kabel aby jsme to propojili. Perfektní obraz! A proč jsem se po tom pídil? Malý Lukáš mne naučil stahovat si filmy http://www.uloz.to/ -cz-avi za pomoci přehrávače AVI http://www.swmag.cz/vyhledavani/avi+player/ který se stáhne zdarma z internetu a na adrese http://www.luckyandrew.ic.cz/index18.html je nepřeberná knihovna filmů. Tak příjemnou zábavu.....





Jak přežít dospívání..

2.10.2010



Včera jsem byl u rybářů na, jak jsem zjistil, z mnohém Oktoberfestu v Hessensku. Dokonale postavený obrovský stan takových 30x30 metrů, snad i více. Moto večera bylo: diskotéka. A kdo jiný by měl přijít, než mládež. Protože Adrian oznámil Geraldovi, že přijedu 15. aniž by to byla pravda a aniž by řekl kterého, měl jsem službu jaksi bez postu. A tak jsem pozoroval cvrkot: mladí ještě ne muži ozdobeni něčím, co se podobalo dívkám, vstupovali do stanu a s opovržlivým pohledem polekaně těkali po publiku, zda jsou zpozorováni a pozorováni. Do stran rozdávali přezíravé pohledy, než našli své kámoše a s velkým gestem se navzájem zdravili, dívky očividně přehlížejíc. Kdybych to svého času sám neprožil, byl bych měl obavu, zda to dospívání přežijí...



Monitor

1.10.2010

Koupil jsem si v Česku monitor. Takový co mám doma, od Samsung. Je tomu měsíc, co začal blbnout. Všude se dělaly takové tenké čáry a nakonec by celý proužkovaný a nebylo viděn nic. To jsou okamžiky, kdy člověk počne zmatkovat: je to chybou monitoru a nebo počítače. Protože do finále došlo den před odjezdem, vzal jsem ho sebou a zapojil ho na zdejším počítači! Výsledek stejný, takže ne počítač ale v Česku koupený monitor. Jakoby dodávali do Čech zboží 2. jakosti.....

Deníček září 2010

Myšlenky o tom co život přináší….

Tak jsem zase doma

30.09.2010

Cesta byla dobrá alespoň směrem do Frankfurtu. Směrem do Norinberku, tedy v protisměru do sebe nalítly dva nákladní vozy a ještě se do toho připletla nějaká osobní auta, helikoptéra byla nasazena, a desítky kilometrů se udělala zácpa. Já jsem to vše neviděl, ale poslouchal jsem dopravní rádio, kde jsem se mimo jiné dozvěděl, že dnes zemřel Tomy Curtis. Bylo 85 let a je nezapomenutelný ve filmu "Někdo to rád horké" kde perlí v ženské roly s Jack Lemmon a s Marilyn Monroe. Pamatujete? "Já si vás pane nemohu vzít, jsem muž! No, nikdo není perfektní.....



Tak a mám to

29.09.2010

Auto jsem zapakoval a zase vydávám na cestu domů. Zítra ve čtvrtek vyrážím. U jezera našich rybářů ve Frankfurtu se pořádá slavný Oktoberfest, deklarovaný jako jediný v Hessensku. Samozřejmě je to asi jen takový reklamní slogan. Budu tam mít zase službu, což znamená grilování vepřových steaků a klobás. Také nás čeká obrovská diskotéka německých šlágrů. Ano, Němci rádi zpívají, ale nemají písně a proto vyřvávají odrhovačky a ještě k tomu falešně. Když jsem nedávno zaslechl řev a zpěv českých fanoušků fotbalu, rychle jsem se vyléčil z mylné domněnky, že co Čech to muzikant. Asi by nyní mělo platit pravidlo: muzikanta v Čechách musíš hledat. No jo, doba se mění.

Zaujalo mne, že slavný, Bavorský Oktoberfest se v Čechách překládá jako Pivní oslavy. Ve skutečnosti se jmenuje pouze Říjnová oslava.



Václav

27.09.2010

Dnes je svatého Václava a je státní svátek a nechodí se do práce. Venku lije již druhý den. Vítr. Listí poletuje větrem a vítr ohýbá stromy stromů. Včera jsme již trochu slavili Václava v hospodě, Venca přišel v růžových trenýrkách z nahým zadkem z koženky. Tomáš se mračil: snad až do rána táhl s jedním hostem, prodejcem vína z Mariánských Lázní. No, kdyby tu byla Anička tak by mu řekla: Tomáši, šňaps je šňaps a práce je práce, tak dělej a směj se……Přišly fotky od Lea a Luďka tak je tady přikládám: WIDEO





Sklizeň

26.09.2010

Tento víkend tu byli zase Tomáš s Jiřinkou a malý Lukáš. Měli jsme v úmyslu očesat jablka a ještě trochu si užít babího léta. Avšak lilo a tak jsme se snažili v dešti. Já jsem si pohrál s mým novým zahradním přístrojem, je to menší motorová, řetězová pila na dlouhém nástavci, tak, aby se daly řezat větve v korunách stromů. Fungovalo to výborně. Větve jsme zapojili za na laně auto a odtáhly ke kontejneru, který tady zrovna náhodou město přistavilo. Jako vždy jsem uvařil a večer jsme příjemně strávili u vína. Teda až na ta záda, která mne zase chytla! Tomáš se tak roztoužil že chtěl pořád tancovat a když Jiřina nemohla, chtěl to po mně. No to si nalít. Abych se vyhnul této trapné situace, vyprávěl jsem mu jak jsem byl ráno na tarktoriádě kousek pod statkem. Tak valil oči na fotky. Byla tam i stará carevna- Volga….





Hospoda

24.09.2010

Ano, včera jsem byl po týdnu prvně v hospodě. Tomáš tam seděl sám s Alenkou a dělali si romantický večer při svíčkách. Po dlouhé době jsem si dal víno a to byla pochoutka. Později přišla Irenka s Robertem a Venca a tak jsme si popíjeli. Ani jsem netušil, jak mi přátelé chyběli. Jak jsem tak byl trochu odvyklý rudého moku, byl jsem trochu orosený a řekl Irence něco jako že tam včera přijdu. To se dívence tak líbilo, že to nazvala zvláštní časová dimenze a jen s mou pomocí do těchto neznámých rozměrů mohou nahlédnout. Také mi napsala, že přijde včera do hospody kolen sedmé….





Jezevec a Stará Bréca

24.09.2010

Ve středu se u mě na Lhotě stavila Jana. Opustila na pár dní vyhnanství Bublavu. Přivezla kotlety a já loupal brambory. Jana ještě udělala salát a tak jsme si hráli na rodinu. Docela to bylo fajn. Otevřeli jsme si lahvičku vína a pak jsme se jeli podívat na Spořilov, na Janin dům, který je v přestavbě. Hrůza hrůzoucí, ale dílo jde skvěle do předu a brzo bude konec. Kdyby tam byla Anička, tak by již měla naplánované záclonky do všech oken……







Korespondence

23.09.2010



Ahoj Arni,
jak se cítíš ? Robertovi už je dobře, ale já se z toho nějak ne a ne dostat. Mám pořád hroznou rýmu a bolí mě v krku. Včera jsem si dala červené, tak mě to trochu přešlo. Kdy se stavíš ? Už se nám po tobě stýská. Ale jeden veselý moment na tom našem marodění je a to, jak se o tebe všichni bojíme a stále tě hledáme. Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsi rozrazil okno a volal do tmy "halo, kdo je tam já mám chřipku". Brzy se uzdrav a kdybys něco potřeboval, dej vědět. Páčko Irena.

Ahoj Irenko,

musel jsem se smát, jak jsem volal do tmy a stejně jsem nevěděl s kým jsem mluvil. To je totiž takový blázinec. Nahoře není slyšet zvonek, ale Pajda ho slyší. Se strašným zavytím vyskočí do výšky a pak letí dolu a to vše za neustálého řevu. Já, než vylezu z postele to trvá a většinou je to situace kdy třeba Tomáš přeleze plot tam a zpět a jde si pro žebřík, že se podívá do ložnice, a nebo krásné děvče již dávno odjede jen po ní v noční tmě zbude její medový hlas…..

Horečku mám tak do 37 takže to nic není ale stále se potím a jsem slabý. Dnes jsem mluvil s Annabellou, říkala, že bych měl jít na chvíli do té hospody, že to mám vše třeba jen ze stezku po vás..sakra, Irenko, dnes dopijeme ten sud červeného!! Je ho tam dost?

Ahoj Arni

Pajda nevyl

20.09.2010

Dáša řekla, že když Pajda nevyje, tak jsem ještě nechcípl. Má sestra tvrdila, že jeden pes ležel u mrtvoly na jejich chatě dva dny, a nevyl! To bylo tak:

Již v pátek mi bylo divně, ale na schůzi kvůli nové kanalizaci jsem byl, protože jsem to slíbil do Švýcarska. Pak jsem prožil obvyklý večer s kytarami a v sobotu jsem již s postele nevylezl. Jelikož auto stálo celý den před domem aniž by se pohnulo a Vašek mne neviděl jak jdu se psem, nařídila mu Milena, aby mi zavolal. To bylo v sobotu po desáté hodině večerní. Vysvětlil jsem tedy sousedovi mé podivné chování a uklidnil ho tím. Celou neděli jsem ležel a v pondělí v poledne se seběhl horor. Někdo asi zvonil a Pajda řval jako tur. Než jsem stačil zjistit co to bylo a kdo to byl, nic jsem neviděl a usednuv v dolní koupelně na záchod, zjevila se mi hlava nějakého člověka v okenních mřížích. Zařval jsem leknutím a hnal se do prvního patra, abych se podíval co to bylo. Na mysli jsem měl pokoj číslo čtyři a onoho dopoledního zloděje. Ale to se již hnal Venca směrem k hospodě neboť spatřil nějakou postavu, kterak přeskočila plot mojí zahrady tam a zase zpět. Pak při zpáteční cestě jdouc pod okny mé ložnice mi soused vše objasnil: Tomáš a Dáša a Ivan a Nikola si mysleli, že jsem natáhl bačkory, neboť jsem již dva dny nebyl v hospodě. Dojel jsem si nakoupit a stavil se ve výčepu abych se poděkoval za starost. Vidíš že nechcípnul, to by Pajda vyl, řekla Dáša….





Ležím si v posteli..

19.09.2010

s chřipkou,(alespoň nejsem sám) a stahuji si s Internetu filmy. Uloz.to.cz Poslední film mě zaujal. Tak trochu zamilovaný a tak trochu o otázce co se stane, až tu nebudeme. Mám na mysli tu osobní otázku: až tu já nebudu, kterou si jistě během života položí člověk vícekrát. Snad většina lidí, nemohu to posoudit, přinese tuto otázku nějaké skupině věřících a pokud je to utěší, uklidní a zbaví strachu, beru to. Je to otázka víry!

Zjistil jsem, že s touto otázkou my nevěřící Češi nemáme tolik problémů. Dříve jsem si myslel, že bezvěrce z našeho národa udělali komunisti, ale asi je tato skutečnost mnohem starší. Jsme prostě takoví, nejsme jako Poláci! Já osobně nevěřím od páté třídy. Jsem 45tý ročník a tak jsem měl té cti, nebo snad jen smůlu, že jsem chodil na náboženství. Barvité vyprávění faráře zapůsobilo, že jsem se každý večer modlil, abych tím zabránil konec světa a bál se skoro citelně pekla. Pak, když se potok, který tekl kolem našeho domu na jaře rozlil po naší zahradě a přístup do domu byl jen kuchyňským oknem do stráně, nastala v mé duši potopa světa. Do páté jsem chodil již v Praze a mí tamější spolužáci mne s víry v Boha vyléčili. S přibývajícími léty jsem často přemýšlel o onom venkovském faráři. Jaký úmysl se skrýval v hlavě starého kněze, že zastrašoval děti? Proč děsil naše malé duše, vždyť již mu muselo být jasné, že církev v komunismu neobstojí. Psal se tenkrát rok 1956-57? Jenže onen starý kněz se nemohl vzdát staré osvědčené pravdy, kterou si osvojil každý vládnoucí řád: strach! Jedině stádo ovcí držené v bázni se dá ohlídat, jedině národ, lid, který se bojí se dá ovládnout.

V dnešní době, za fanatického Koránu, šílených svědků Jehova, i jiných hrůzných sekt, Křesťanství mnoha odrůd se zkrvavenou Biblí, Buddhy s jeho sympatickým tlustým břichem, jež také neumí kouzlit, s léčiteli co nás vrací na začátek lidstva ale také nás nechávají zemřít, se těžko dá něčemu věřit. Čím více toho víme o vesmíru, tím menší se stává pravděpodobnost, že pochopíme.

Ano, byl nám dán život a jen my se musíme rozhodnout jak s ním naložit. Určitě to není Boží zásluha že žijeme, že žijeme zrovna teď a ne za doby Kamenné, že jsme zdraví a dožijeme se mnoha let a nebo jsme nemocní a brzo umřeme. Pro běh Vesmíru, našeho národa, naší rodiny to nic neznamená. Jsme zrnko v poušti, zrovna jako naše Zem částečka v nekonečnu.

A jednoho dne, až tu nebudeme, stejně tu budeme. Veškerý stavební materiál, ze kterého se naše tělo skládá tu zůstane, i ten mechanismus, kterým se rodí nový člověk neztratí svou funkčnost, jako jablko nepadne zbytečně na zem. Tak je zcela jisté, že ti co navěky odešli nejsou v nebi.

Často si povídáme s našimi bližními, s těmi, co nás opustili. Ptáme se jich na radu v určitých životních situacích a oni nám poradí. Dá se tomu věřit? Ano. Jsou to bytosti, se kterýma jsme prošli delší cestu životem, se kterými jsme si vyměnili mnoho myšlenek. Náš mozek uložil mnoho společných rozhovorů, ať dobrých, či méně pěkných do hlouby své paměti. Některé odpovědi či rady jsme ani nevnímali a neřídili jsme se jimi. Teď, dá se říci v nouzové situaci, vyplují fragmenty rozhovorů do našeho vědomí a my si vybereme určitou radu. Takže jistým způsobem opravdu přichází od našich zemřelých partnerů!

Náš rozum je dokonce schopen přehrát nám iluzi, kdy se se svými drahými setkáme a mluvíme s nimi. Nejčastěji to bývá ve snech. Když se ponoříme do hloubky myšlenek dokáže to náš mozek i za bílého dne! Takže, přeji mi brzké uzdravení, abych tu neležel sám jen s tou chřipkou….





Google

17.09.2010

Přesně jako kamarád Ruda nechápu, proč je tolik tajemství kolem fotografií, které jsou na Google vidět. Jestliže to půjde tak dále s tím ochraňováním dat, budeme muset nosit burku, jak ženy tak muži. A chodit totálně zahalení po ulici je zakázáno. Takže existuje zákon abychom byli k poznání a druhý (asi to bude zákon nezbedný) abychom byli k nepoznání. To by mne zajímalo, co z toho jednou vznikne. Třeba ta paní Vonásková právě vystoupila z té plzeňské espézetky, ve které seděl její milenec a za jejími zády stál zločinec, který je již dlouho hledán pro pěti násobnou vraždu. Bohužel ho nikdo nepoznal, Google mu smazal obličej….

A vida, Google má pro Čechy pozastaveno snímání dalších dat, dozvídáme se sdělovacích prostředků. Google zatím slíbil, že citlivá data smaže, o dalším se bude jednat. Přiznává tím Google, že s údaji kšeftoval? Stále to nechápu, k čemu tak někomu může být vědět, že paní Vonásková viděla před rokem v Žitné ulici červenou Oktávku s plzeňskou spézetkou!



Pokoj číslo čtyři

16.09.2010

Dnes se to stalo již podruhé. Nejprve se ztratily peníze, pro které si musel zloděj dojít až do peněženky, přičemž část si vzal a část tam nechal a drahé elektroniky, která se v pokoji také nacházela si nevšiml. Byl tam dopoledne, neb ráno bylo vše v pořádku. Dnes zase pro změnu ukradl elektroniku. Dotyčný musí mít klíče od pokoje a tak se nabízí domněnka, že je buď bývalý obyvatel a nebo host, jež vlastní klíče právě jen k pokoji číslo čtyři, a že si dochází pro poklady, které pokoj skrývá. Jsem zvědav, co v tom dokáže policie, která ráno případ vyšetřovala.



Pod mraky

15.09.2010

Minulý víkend byl pravděpodobně konec léta. Ještě v neděli jsem shrabal popadané jablka na zahradě, neboť to je práce tichá, a na pondělí jsem si naplánoval posekat zahradu, což mi pod hrozbou černých mraků vyšlo. Od úterka máme zatažené smutné počasí. V hospodě se scházíme ve čtyřech a nebýt kamarádů z Moravy asi bychom osiřeli. Naštěstí Tomáš vždy kecne nějaký nesmysl, Robert se tváří jak to počasí, čímž se stává nenápadným, Venca se pro zlepšení nálady napije vždy nějaké kyseliny a Irenka svým známým úsměvem řeší světové problémy a je nám alespoň navečer dobře. Milan se usmívá pod fousy a já si nevzpomenu jak se řekne německy zázvor a trápím se tím celý večer! Je to Ingwer a anglicky ginger……..



Podzim roku, podzim života..VIDEO

12.09.2010

Podzimní vzduch leží ve vzduchu. Je ráno, tak brzo, že se nedá říci, že je již den. Nad řekou se válí mlha, nezdá se, že by si při soutoku dvou slavných řek vybírala, které dá do mlžných chuchvalců více jisker. Siluety dvou rybářů se zřetelně nabízí mému pohledu. Jeden sedí druhý právě vrhá návnadu.

Vylézám z vozu, který jsem pro tuto noc změnil v pojízdnou ložnici. Pajdův talíř, jejž jsem nechal plný žrádla přes noc venku, je prázdný a jakoby umytý. Zapomněl jsem, že Miládka přinesla kuřecí masíčko pro pejska a tak se mi zlatíčko s potěšením na konzervu vykašlalo. Asi ho sežrala kočka. Za zády stojí SK Marína- Chýše, kde jsem strávil půl noci. Nedívám se zda tam je, vím to. Statečně jsem kazil Jardovi rytmus a Fanda basoval jako Bůh. Když jsem ho pochválil, skoro se urazil, protože tak prý hraje pořád. Prvně jsem zažil Miládku jak tančí na stole. Jarda, známý trubadur, sklízel potlesk a panáky vodek, při čemž jsem se přiživil i já. Nikdo totiž netušil, že hraní na kytaru jen předstírám. Neustále jsem se vracel ke tváři jedné elegantní dámy, protože mi připomínala Mařenku. Také jsem jí to řekl. Mimo bývalého šéfa chirurgie Na Homolce, seděla u stolu státní návladní v blond provedení a několik podnikatelů.

Chvilkami se tančilo a jinak se neustále pilo.

Starší více či méně elegantní společnost nacházející se v podzimu životů, zabarvovala své chvíle omamným alkoholem, tak jak se barví stromy, když přijde babí léto. Často pomáhá zahnat chmury dlouhých životů, pomáhá zapomenout, že k životu patří i smrt, zjemní tragické události, je drogou důchodců.

Vzpomněl jsem si na noční příhodu, když jsem před Chýší hledal Pajdu. Fanda se právě vracel ze křoví, když někdo u stánku, který se nachází pár metrů od Maríny, vyhodil židli. Jak se ukázalo, nebyla to židle ale kytara. Majitel, kterému pravděpodobně vybouchly saze, vyběhl na ulici a počal do ní kopat a vzápětí kytaru rozšlapal. Fanda byl toho názoru, že se musíme rychle zdekovat v Chýši a zamknout dveře. Když jsme příhodu vylíčili ostatním, řekla Miládka, že se na to jde podívat a po dlouhé době se vrátila živá a zdravá. Jak říká Zdeněk: stáří je smutné, ale někdy také veselé…..







Mirkovo loučení VIDEO

12.09.2010

Včera se v hospodě loučil Mirek. Odjede na zimu do teplých krajin. Je to dobrý kamarád, hraje nám v hospodě na housle a stále se hašteří s Tondou, který ho doprovází na kytaru. Přejeme šťastnou cestu……





Praha VIDEO

08.09.2010

Včera jsem byl opět v Praze. Hanka a Vlaďka koupily lístky do Švandova divadla. Dávali "Chvíli pravdy" od Israel Horovitz v podání paní Havlové- Veškrnové a Petrem Kostkou. Vždy mne zaujme, jak Pražáci stále kulturně žijí: jako vždy bylo divadlo vyprodáno. Praha je překrásné město, to jistě všichni dobře víme, ale v dnešní době je tak svobodná, volná a její ulice, zákoutí a mosty mluví mnoha jazyky a spousta turistů působí, jakoby podbarvovala město již vždy. Ale tomu tak vždy nebylo. Znám Prahu smutnou, prázdnou, špinavou a šedivou, Prahu z doby komunismu. Vždy jsem věděl, jaký je to skvost mezi městy a jaké bohatství národ v těch tisíciletých zdech má! A ne jen z pohledu historického, ale i finančního. Praha si na sebe vydělá a vrátí mnohonásobně jejím obyvatelům péči, kterou jí věnují.

Vyjeli jsme si s Hankou na Petřín, zastavili se u Pražského Jezulátka, kde jsme si prohlédli sbírku oblečků, které Jezulátko stále střídá a poslechli si mši svatou ve francouzštině. Také se mi podařilo jet tramvají na černo. Lístek jsem nechal v takové té mašince uplatnit, ale pak jsme zjistili, že na něm žádné razítko nebylo. To by mi u revizora asi neprošlo!

Tramvaje byly vždy plné mladých lidí, většinou mluvících cizím jazykem. Vedle mne se bavili dva kluci perfektní angličtinou, když jednomu zazvonil mobil a on se ohlásil a pak říkal: jo mami, my jsme již na cestě…..



Hledání

08.09.2010

Předevčírem si to ženu z lesa, když tu na mne vybafl pan Straka: se podívej, jak se mi to povedlo! Koupil si novou motorkou značky toyota, takový vylepšený kdysi jezdící pionýr. Již jednou přijel ke mně s knihou návodu a chtěl, abych mu přeložil jak se šteluje spojka. Přeložil jsem mu slovo od slova, aniž bych měl zdání, o čem to je. Ale pan Straka to pochopil.

Tak abych se vrátil: vylezu z lesa padnu na Straku s jeho novou motorkou s přívěsným vozíkem, kde se válela Pegina, stará jezevčí dáma, která patřila ještě Karlovu otci z bývalé hospody. Udělal jsem si kuplung a tak jedu se psem na výlet! Kde lítáš? Ale, odpověděl jsem, hledám v lese mládí! Denně se vláčím do kopce a pak zase dolu ale mládí asi již nenajdu. Kdyby někdo chtěl, tak mu prozradím, co mě nebolí….



Ve Voznici

05.09.2010

Včera v sobotu jsem byl ve Voznici u Karla a Moniky. Byla tam Lenka s rodinou a ostatní osvědčená parta. Nájemníkovy děti tam poletovaly po hale a nemohly pochopit, že když se bavím, nemohu je poslouchat a tak mi hošík asi sedmiletý hučel do ucha, že se chce něco zeptat, něco zeptat, něco zeptat….

Karel uvařil a pilo se víno a dokonce jsem dostal do ruky kytaru a vzácné trsátko, které se již nevyrábí a které má rád Tonda z Rovin. Vypilo se dost a pak již zase z Káji vyprskla nenávist k tlustým lidem, tak jsem se sbalil a šel domů. Je to takové věčné taškaření, když již bratr těžko dostává slova z úst, tak tyto se mu tam vždy vejdou: ty jsi tlustý jako prase…..





Bublava VIDEO

04.09.2010

Ve čtvrtek jsme vyrazili do Bublavy. Jana mne vyzvedla v Mníšku na náměstí a jelo jsme na Plzeň. Je to však blbost, přes Prahu je to v každém případě rychlejší.

V Plzni jsme zabloudili, sice mojí vinou ale to jsem Janě nelepil na nos a pořádně jsem jí vynadal. Bylo to jako vždy. Jezevec a Stará Bréca.

Děvčata Hanka a Vlaďka na nás již čekala, byla plná dojmů a tak jsme poseděli u nich v hotýlku. Na druhý den dělala Jana obrovské grilování a to se povedlo. Celý den jsme nejedli a pak se přežrali a holky se lízly. Asko mi ukradl okoralý chlebíček aniž bychom si toho všimli. Ovšem za trest se mu přilepila ozdobná paprika na patro, alespoň jsme se to domnívali a on se počal dávit. Vlaďka se ujala úlohy vzorné maminky a vrazila mu celou ruku do tlamy a ozdobnou papričku vytáhla na světlo boží.. Počasí bylo stále na nic, ale alespoň nepršelo. My jsme na nějaké pozorování oblohy neměli čas, ale zima byla pěkná! Brrr…

Chodit po Bublavě je velké dobrodružství, několikrát jsem zabloudil a musel lézt přes cizí pozemky. Podivné bylo, že jsem zabloudil vždy ke stejné zahradě. Asi to bylo tím Olověným vrchem! Ten přitahoval! Cítil jsem se dobře, děkuji touto cestou za pěkné ubytování….





Narozeniny a svatební den

01.09.2010

Svatební den měla Arnoštka s Karlem a narozeniny má Jana z Písků. V momentě jsem na roztrhání, navečer budu o obou událostech referovat…16:35

Tak to jsem tedy nestihl, napsat něco večer. Svatební den sestry a švagra se povedl, byli jsme na Marjánce, já tam přišel o něco dříve a paní Hanička, co tam obsluhuje mi udělala překrásnou tabuli s velkými talíři a přepychovýma ubrousky. Chtěl jsem samozřejmě fotit, ale zapomněl jsem doma pamětní kartu ftáku.

No a večer u Jany na Pískách byl také povedený. Dlouho jsem se nezdržoval, neboť jsem druhý den jel do Bublavy a Janou, za Hankou a Vlaďkou….

Montag, 1. August 2011

Tradice českého pohostinství

Jak všichni dobře víme, tak České pohostinství bylo, až do poválečných let, na velice vysoké úrovní. Díky tomu, že jsme malou zemí v srdci Evropy, naši číšníci a kuchaři jezdili za praxí do všech možných koutů Evropy, kde poznávali nové kuchyně, stravovací zvyklosti ostatních evropských národů, nové technologie, a tím ku svým odborným znalostem přidali mezinárodní zkušenosti které po návratu doma uplatnili. Nejsem daleko pravdy, když řeknu, že tím pádem postavili naše pohostinství na vrchol Evropské úrovně.

Znalost francouzské, italské, německé, rakouské, skandinávské a jiných evropských kuchyní nebyla výjimkou, a znalost dvou nebo tří cizích jazyků byla téměř samozřejmostí.

Diky našemu vyspělému učňovskému systému (který mimo jiné některé země vůbec neměly), a díky relativně vysoké úrovni našich bývalých odborných škol, jako byla hotelová škola v Mariánských Lázních a v Piešťanech, včetně Pohostinské školy v Brně, se odborné vzdělání našich pracovníků v pohostinství vyrovnalo mnoha ostatním zemím s vyspělým pohostinstvím a cestovním ruchem a myslím si, že pro některé mohla být dokonce i vzorem. Od té doby se ale bohužel mnoho změnilo.

Skutečnost, že po roce 1948 více než 40 let nebylo zaměstnancům v pohostinství umožněno cestovat do zahraničí, naše kdysi tak vyspělé pohostinství hluboce poškodila. Ti vyvolení, kterým za socialismu byla dána možnost cestovat jak do země našich vzorů, tak i na západ, po návratu ze zahraničí strana a vláda dala teplá místa v Čedoku nebo na ministerstvu Vnitřního obchodu pod které tehdy pohostinství spadalo.

Dnes ale víme, že žádný z nich nepodal pravdivý obraz o nesmírném rozmachu poválečného pohostinského průmyslu ve světě, a o tom, že by své poznatky dokázali zpracovat do učebnic a manuálů nemohla být ani řeči.

Důsledkem toho bylo, že se učebnice pohostinského oboru opisovaly ze starých, v tom lepším případě, z předválečných učebnic.

Tragedie je, že ještě dnes se učebnice servisu, gastronomické předpisy a zásady obsluhy opisují ze zahraničních učebnic psaných na přelomu století které nadělají více škody než užitku takže je to přímo trestuhodné.

Na štěstí je u nás ještě několik pamětníků slávy tradičního českého pohostinství kteří mohou potvrdit, že až do konce 40 let naši kuchaři a číšníci měli v celém světě pověst na slovo vzatých odborníků. Jejich píle, pracovitost a poctivost byla uznávána hlavně v zahraničí, kde byli váženi a respektováni.

Začátkem 50 let, kdy pracovníci v pohostinství neměli již možnost cestovat a sledovat vývoj pohostinského průmyslu ve světě, kleslo naše kdysi tak vyspělé pohostinství na tu nejnižší úroveň.

Sametová revoluce znamenala pro české pohostinství obrodu ze stagnace padesátých až osmdesátých let. Nová kuchyňská zařízení, a tím vznik nových technologií ve výrobě jídel, zavedení nových forem komunikace a předávání informací prostřednictvím mobilních telefonů, záznamníků, faxů a e-mailu; možnost jejich zpracování a skladování na moderních počítačích včetně mluveného slova grafiky a barevných fotografii, byly tak rychlé a bouřlivé změny, že zastihly celosvětový průmysl pohostinství a cestovního ruchu z cela nepřipravený a české pohostinství nebylo výjimkou.

České pohostinství se ocitlo ve stádiu kdy nezbývalo než urychleně dohánět to co bylo zanedbáno. Museli byste mně přesvědčit o opaku, ale podle mě dnes po téměř 15 letech nemůže o nějakém drastickém zlepšení nemůže být vůbec řeč.

K výše zmíněným hotelovým školám jich přibylo více než 200, včetně několika vysokých hotelových škol, ale na kvalitě odbornosti se to nijak neprojevilo o čemž svědčí stále přibývající stížnosti na jeho kvalitu.



Současné české pohostinství



V současném českém pohostinství je podle mě jakýsi chaoz. Je to v tom bezvládí, kdy nikdo ani neví kam pohostinství vlastně patří. Nakonec podle některých „odborníků“ už se to ani nejmenuje pohostinství, ale HoReCa, přičemž žádný z nich neví zda to „ca“ v tom názvu je zkratkou pro „café“ (kavárny) nebo pro „catering“ (česky nejspíše katering). Nikdo také neví jaká práva pohostinství jako obor má, a jaké má povinnosti, to si také nikdo nedovolí odhadnout a tak je to taková kolektivní nezodpovědnost.

Je to smutné, protože žádný sektor národního hospodářství se nemůže pochlubit takovým počtem „odborných“ organizací jako pohostinství.

Od: Michael D. Klima

Deníček Červen 2010

Bordelář

30.06.2010

Kdybych byl můj syn ve výchovném věku, asi bych si nafackoval. Od té doby, co žiji osamocen, nechám ležet vše tam, kam mi to upadlo. Kleštičky na nehty a pilník leží u počítače již třetí den a to mě teď hrozně naštvalo. Byl jsem dnes na sebe tak zlý, že jsem vyluxoval, zametl u krbu a dokonce jsem pozval kluky z hospody na kus buřta. Jen si tak posedíme a pak hop, hop do hospody, to aby nám neunikl nějaký drb, oni jsou chlapi horší než ženské.

Jinak posílám pozdrav do dílny Renaultu v Příbrami, nechali mě utratit spoustu peněz, ale kultivovaně a příjemně. Dalo by se říci s výběrovým chováním, s košilí a kravatou. Kde dneska ještě potkáte kravaťáka?....





Mladoboleslavský Kurýr

28.06.2010

Dnes mi volal Jarda. Leží někde u Mladé Boleslavi, dostal nový kyčelní kloub. Jelikož jsem odevzdal v Příbrami auto na opravu, a dostal náhradní, tak jsem telefon nebral. No, telefonujte si ve vypůjčeném voze. Tak jsem mu zavolal zpět.

Tak co, jak se máš? Povídám. No jo, mohlo by to být horší....ale, vám zapálili hospodu! Značně jsem se zarazil a povídám: odkud to víš? No, píší to tu v Mladoboleslavském Kurýru, je tam i fotka, hospoda Stříbrná Lhota, dva deštníky od Gambrinusu! Ano, vše souhlasí, říkám. Jarda mluví dále: prý ten žhář položil po kraji již čtvrtý oheň!

Tak o tom jsem slyšel poprvé. Zajímavé, že o tom píší až v Mladé Boleslavi a tady za humny v Praze ani ťuk....





Šimon měl potíže

28.06.2010

Ve středu se večer v hospodě povedl. Mirek přinesl housle a tak jsem došel Toníkovi pro kytaru a hrálo se. Byl to takový komorní večer. Pak přišli dva hosté a ty se bavili tak nahlas, že mi Tonda dal kytaru a ať prý hraji, že neslyší akordy. Večer příjemně utíkal a přišla má doba a tak jsem se rozloučil a šel domů. Pajda nikde. Volám, volám, pak i hulákám a nic. Zrovna když jel Mirek kolem na motorce, povídá: Pajda je v hospodě, on hned přijde.

Čekám, Pajda nejde a tak jsem nechal otevřenou branku a vchodové dveře. Po delší době se pes přihnal, čuchl si ke mně a šel se urazit. Zbytek večera se mnou nemluvil. Druhý den jsem se dozvěděl od Šimona, že pes zaboha nechtěl opustit hospodu, než stačil Šimon zavřít dveře, zase mu tam vběhl a tak ho nakonec musel odnést až k nám na zahradu.

Asi nějakým způsobem zaspal můj odchod a myslel si, že tam někde budu schovaný. Nebo tušil co se stane k ránu: někdo podpálí hospodu.....







Tak nám chtěli zapálit hospodu

25.06.2010

Stalo se to ve čtvrtek brzo ráno. Vzbudilo mne kolem šesté houkání hasičů a sirény policie. Před hospodou se něco dělo. Trochu jsem koukal, zda bych byl něco platný, ale již se sepisovali výslechy a tak jsem si zase vlezl do postele.

Neznámý pachatel strčil pod vchodové dveře v něčem namočený hadr, zapálil ho a zmizel. Anonymní mstitel, nebo trouba si však neuvědomil, že v penzionu bydlí lidi. Nikola byl kouřem, který se táhl celým horním patrem skoro otráven, prý dalo práci, přivést ho k vědomí.

Naštěstí šla v pravou dobu nějaká paní na autobus a ta hupla zpět do domu a pověřila rodiče, aby zavolali pomoc. To prý učinila maminka a starý pán se vydal k hospodě a nadělal tolik kraválu, až se spáči probudili.

Kdyby ono žena nemusela právě v tu dobu na autobus, mohlo vše dopadnout jinak.....



Zachování památky VIDEO

24.06.2010

Sedáváme každý večer v naší hospůdce s chlapci z Moravy. Jsou to zedníci, lépe řečeno kameníci, kteří nám již kolikátý rok opravují Mníšecký zámek, náměstí a jiné věci. Nyní se zabývají záchranou zříceniny starého hostince na Skalce. Celá práce spočívá v tom, že se zřícenina konzervuje, aby se od dnešního dne již nerozpadala. Byl jsem tam kluky navštívit, ale nezastihl jsem je. Jen jejich dobrou práci...





Deutschländer VIDEO

22.06.2010

V sobotu jsem chtěl Janě ukázat jezero a kde se pořád říká u rybářů. Zcela náhodou tam Michael slavil narozeniny. Okamžitě jsme byli pozváni ke stolu, dostali pití a jídlo a pak začal Micha předvádět Deutschländer, což je při posledním mistrovství světa ve fotbale prvně vymyšlený nápoj. Jsou to dva druhy sirupu s černou vodkou, což pak vypadá jako německá vlajka.

Janě se to tolik zalíbilo, že si to musela zkusit!



Narozeniny Adriana

22.06.2010

V pátek 18. měl Adrian narozeniny. Jel jsem tam, protože to byly čtyřicáté. Abych nejel sám, zeptal jsem se Jany od Tomáše, zda by mi nepomohla řídit a oba byla pro. A tak jsme v pátek vyrazili. Cesta byla dobrá, mimo náklaďáků bylo docela volno na dálnicích, což mi teprve Gerald u rybářů objasnil: jeli jsme v době, kdy Němci hráli svůj neslavný zápas. Doma ve dvoře bylo již přichystáno na oslavu ale Adrian a Kim nikde, jen Briggite a Saša tam lepily ubrusy ke stolům, aby je neodnesl vítr. ....



Valeš, pětka...

22.06.2010

sednout, řekl pan učitel Ruda. Tomu se v Německu říká Gedankenfehler! Je to takové hezčí než říci: ty jsi blbec. Chyba v myšlenkovém pochodu, je asi správný překlad. Tak my jsme tu rychlost zvuku vypočítali správně, akorát výsledek byl samozřejmě v metrech a bylo ho nutné převést na kilometry. Tak vše jsem již v hospodě objasnil a čekám na nový detektivní případ pro dědu s holí a se psem....



Rychlost zvuku

17.06.2010

V hospodě se mluví, jako když teče řeka. Neustále a plynule a o všem možném. Včera nás zaskočila rychlost zvuku. Jak že je ten zvuk rychlý? Šimon měl naštěstí svůj nový mobil a tak po dlouhé chvíli zjistil přes Google že je nějakých 333 metrů za sekundu. My jsme ale potřebovali vědět, jak je zvuk rychlý za hodinu.

Vše počalo tím, že mi Rýša nevěřil, že jsem letěl letadlem, které v jedné chvíli mělo rychlost 1115 kilometrů za hodinu. To člověk zjistí docela jednouše, vidí se to na monitorech, které nachází nad sedadly pasažérů. Tu praví Rýša: pane Arnoštu, to by jste letěl rychlostí zvuku....

Dnes jsem se díval do Google a ta rychlost zvuku je zcela nejednoduchá záležitost. Jestliže se v suchém vzduchu pohybuje 343 metrů za vteřinu, má zcela jinou rychlost ve vlhkém vzduchu a v zase jinou a mnohem větší v nějakém kovu.

Die Schallgeschwindigkeit wird in der Regel mit c = 343 m/s (1234,8 km/h) für 20 °C in Luft

Řádka textu v černé barvě je opsána z Vikipedie. Jestliže násobím 343 šedesáti vteřinami, získám rychlost za minutu. Ještě jednou násobím šedesáti, získám rychlost za hodinu a ta je ve Vikipedii špatně. Ne tisíc dvě stě ale dvanáct tisíc tři sta by měla být rychlost vzduchu za hodinu...

Asi do té hospody přestanu chodit!





Webcam

16.06.2010

Pořídil jsem si kameru s mikrofonem pro můj počítač, ale nějak se nedá prevít nainstalovat. Dokonce mi spálila oběd.

To bylo tak: přišel jsem domů, že si založím na oběd. Když vše bylo hotové avšak chtělo to na malý plamínek nechat dojít, rozhodl jsem se že si nahoře zapojím tu kameru. Mě baví počítač docela normálně, ale když něco nefunguje nebo na něco nemohu přijít, tak to šílím. Takže jak to dopadlo? Kameru nemám ještě dnes zapojenou a jídlo se proměnilo v černou hmotu, která se nedala jíst....



Milovník peněz

16.06.2010

Někdo tě tu včera hledal? Nebo předvčírem, říkal mi Robert. Kdo to byl? To nevím, než jsem mu stačil říci, že třeba za chvíli přijdeš, dal mi najevo, že jsem blbec a ničemu nerozumím. Takového vejtahu jsem již dlouho neviděl, dodal skromně pan inženýr. No, a jak vypadal? No měl sebou kluka, asi tu byli na kole. Chlapec si chtěl dát zmrzlinu ale ta byla tátovi moc drahá. Škemral tedy o limonádu a tu se nechal otec ukecat s podmínkou, že tu limonádu vypijí spolu. Chlapec bude mít jistě celoživotní vzpomínku na otce, který miluje své peníze více než vlastní dítě!

Tak takového jednoho milovníka peněz znám. Ne, že by mne potěšilo že mne chtěl navštívit, to jistě ne. On chtěl jen vyzvídat, kdyby za mnou chtěl zajít tak by mohl zavolat, či zazvonit u branky....





Jak jsem dobyl Jezírko.

13.06.2010

Irenka byla toho názoru, že proč se vydávat do vzdálených krajů třeba do Velké Ameriky u Berounky, když máme podobnou nádheru za humny. Dnes jsem se tam tedy vypravil. Proti včerejšku se udělala zima a tak jsem dobré mysli šlapal do lesa po cestě do kopce. Předešli mne trempové, pak jsem je zase předešel já, mezi tím jsem odháněl Pajdu z pěšinky, protože se valilo, vždy v houfu, splašené, barevné stádo cyklistů, (to je teď velká móda) až jsme se svorně sešli u barevných značek. Já se vydal směrem na Halouny, po téže cestě jsem měl po pěti stech metrech najít pěšinku, která mne již zcela sama odvede k Jezírku.

Trampové šli rovně, po chvíli ale šli zase za mnou. Povídám: nevíte jak se dostaneme k Jezírku? Ne, my mysleli, že jste zdejší a tak jsme se vrátili jdeme za vámi.

Tak to byla povedená informace. Chvilku jsme se dohadovali kam jít a nakonec zvolili každý jiný směr. Já jsem ovšem Jezírko nenašel, asi po dvou hodinách jsem byl rád, že jsem se našel u Dernerů a že ještě v kuchyni zbyl řízek s opečenými brambory. A ještě jsem si dal zelný salát a pivo. Pan Dorner mínil, že jsem od křižovatky měl dát ji po dvaceti metrech pěšinkou vpravo. Ne teď je mi to již putna, najdu cestu jindy.

Proč jsem se naválel doma na gauči, to asi nikdo nebude vědět. Já také ne.

Jelikož jsem ale nechtěl čtenáře zklamat, tak jsem to jezírko ukradl v internetu, aby jste si tu nečetli pro nic za nic.....VIDEO









Pohádkový pár.

11.06.2010

Přišli, jakoby tam chodili každý den- asi ano! Malí, kulatí a usměvaví. Asi dlouhý věk společného žití jim dal skoro stejnou podobu. Jakoby kolem nich zářila aura lásky. Zcela jednoduše se nechali vyfotit, jako by se jim to stávalo často. Asi by ani autogram neodmítli dát. Dědeček a babička, jejich těla nelhala. Ale oči, jejich oči říkaly zcela něco jiného. Byly mladé, zvědavé a plny očekávání. Ještě nic neskončilo, nic se neukládalo ku spánku, ještě nenadešla zima. Jejich oči vyprávěly o lásce, pozornosti, důvěry a úcty, pokornosti a odhodlanosti. Jakoby se opona zvedla a pohádka, jejich vstupem do lodní knajpy, započala. Jaký to musel být krásný pár, když byli mladí, jaký krásný život museli prožít, nebo kolik překážek jim život předložil do cesty, že se scelili v jednu bytost se dvěma srdci. A při tom moc nemluvili, jen se na každého usmívali a šířili kolem nás hvězdičky kouzelného štěstí.....



Noc pod Vyšehradem VIDEO

11.06.2010

Docela pěkný nadpis, že? Ono je to ale jedno, co já napíši či vymyslím, dávno to již udělal někdo přede mnou. Ovšem ten zážitek byl jedinečný: horko, Fanda neměl baterku, zcela samo od sebe se mu rozlilo ještě neupité pivo, Jarda seděl daleko a neměl s k tomu zahrát mu "G" (vole, zahraj géčko...), chlapi se naštvali že je to jejich hospoda a jelikož se šetřilo, tak jsme seděli potmě.

Ovšem na neodolatelné atmosféře to neubralo. Hospoda se houpala, jsoucí lodí, slavnou k tomu. Zbyla na Vltavě po Hitlerovi a měla napadnout Anglii. A tak ji vytáhli ku Praze, pod Vyšehrad. Stala se neoddělitelnou součástí loděnice a vlastně tam kotví dříve, než jsem se narodil. Jak ten Vyšehrad.

Spinkali jsme s Pajdou v autě, máme v tom již rutinu. Nemilosrdné vedro nás vzbudilo již v devět ráno a tak jsme se vypravili na Novodvorskou, kde čekali Arna s Karlem, abych je odvezl do Voznic. Sestra mi neustále radila jak mám jet a skutečnost, že jsem tu cestu jel již milionkrát ji ani nezarážela....







Odpoledne v Americe

09.06.2010

Jako mladý kluk jsem při trapování jezdil na Ameriku. Byl to kamenný lom, ke kterému jsme se dostali asi dvěma kilometrovým pochodem podzemními štolami, od Kubrychtovy boudy, kterouž jsme docílili vlakem ze smíchovského nádraží do stanice Srbsko.

Dnes jsem se vypravil k velké Americe, o které jsem se dozvěděl pomocí Google. Úchvatná podívaná: v nenápadném kraji, vlnitém a líbezně něžně českém se propadá lom do hloubky nejméně sto metrů a poskytuje úchvatnou podívanou.

Na vyvršení mého výletu nad lomem létala helikoptéra, která se spustila blíže ke dnu kaňonu a nějakým muž se nechal na laně spustit na její dno, k úchvatně modrým vlnám jezera spodní vody.....VIDEO





Úhlavní nepřítel

08.06.2010

Někdy, když se člověk zamyslí nad nějakým slovem tak mu nedává smysl: já bych třeba řekl, že hlavní nepřítel je již dostatečně zdůrazněná vlastnost, která se na někoho či na něco vztahuje. Ne, ono to musí být navíc úhlavní. Tak takového jednoho já mám, říká se mu basista Fanda. Neustále se mu něco nelíbí. Když to přestanu být já, tak si smlsne na mé kytaře. A stále a pořád něco nachází a zdá se, že toužebně jako věrný pes vyhlíží za sklenicí piva až vstoupím do Chýže a že to jsou někdy měsíce, co tam nejdu. Pak se konečně objevím a jeho tvář se za brýlemi rozzáří blahem a již jsem v jednom kole. A proč by ne? Jsem přeci jeho úhlavní nepřítel. A jinak? Jinak se máme docela rádi.





Vlaďka.WIDEO

07.06.2010

V sobotu přijela děvčata abychom si mohli popovídat o návštěvě v Karlínském divadle, projít se po lese a zajít si na oběd. Vlaďka si přinesla laptop, abych jí do něj mohl přehrát fotky z Turecka. Nejprve byla velká mela v kuchyni, protože se zaopatřoval Asko, pes skoro buvolích rozměrů a pak jsem si všiml, že z tašky, kterou Vlaďka pověsila na opěradlo židle něco kape. Upozornil jsem ji tedy na tuto skutečnost a její reakce byla zběsilá: já ..........(tady jmenovala to zvířátko co dává mléko) můj laptop!!

A skutečně, z přístroje kapala voda z různých otvorů. Já si do tašky dala láhev s vodou a asi jsem ji pořádně neutáhla. A tak jsme sušili a foukali do kde jaké skulinky a nakonec jsme zjistili, že laptop funguje. Tak jsme se dali do přenosu fotek z pamětní karty foťáku do počítače, ale žádná reakce. Vždyť jsi mi to na Šumavě dělal a tam to fungovalo, divila se majitelka přístroje. Zajisté jsem si to uvědomoval též, ale marně jsem hledal příčinu. Co jsi na tom PC dělala, nebo nechala dělat, zeptal jsem se Vlaďky. No, vloni tam byla Vista a teď tam mám Windows 7. Aha, tak to si asi budeme muset stáhnout nový software. Pokoušel jsem se něco v internetu najít ale Vlaďka již neměla trpělivost. Tak jsem jí ty fotky na mém počítači vypálil a pak je z disku uložil do jejích dat pod jméno TURECKO. Pak jsme vyšlapali kopec k Dörnerům, a velice dobře poobědvali. Zbytek odpoledne jsme strávili pod třešní a chytali psům klíšťata.....



Zelňačka

07.06.2010

Ještě za doby dešťové a tmavých vichrů, (ta doba končila ve čtvrtek 3.6. ) mi Irenka poslala sklenici vlastně naloženého zelí. V pátek se přivalilo vedro a s ním spojené zábavy: sekání trávy, návštěva kulturních zařízení, (hospody) ale včera na zelí došlo. Hodil jsem ho do hrnce přidal vodu a na plátky krájené brambory, pár mrkví a flák uzené krkovičku na kostky krájené a vařil. Po přidání soli a pepře byla polívka ňu ňo ňíny. Krásně mne protáhla a vyvětrala..paráda....





Carmen VIDEO

03.06.2010

Slavný skladatel Frank Wildhorn z New Yorku po uvedení svého muzikálu Jekyll&Hyde v karlínském divadle byl ovzduším Prahy a českým venkovem tak nadšen, že se rozhodl napsat muzikál pouze a výhradně pro toto divadlo: Carmen. Libreto napsal slavný Norman Allen a Adam Novák vše přebásnil do češtiny. A já to vše včera viděl a zažil na vlastní kůži. Až na to, že jsem v Las Vegas navštívil kde jaká představení jako třeba Sigfried a Roy, jsem toho zažil málo, abych emociálně lehce zvládl Karlín. Samotná cesta do Prahy, autobusem a metrem byla pro mne, známého Stadtneuroticka skoro nad vypětí mých sil, ale dal jsem si za úkol, že to zvládnu. Na stanici metra Florenc na mne Hanka s Helenkou nečekala, což se příčilo naším domluvám. Po několikátém dlouhotrvajícím mobilním rozhovoru za hustého deště, došlo asi mně i Hance, že by Metro Florenc mohlo mýt více východů. Po uvědomění si této skutečnosti jsme se konečně našli a dali se do hledání Celní ulice, neboť na Kolkovně v restauraci Celnice na nás čekala Janinka, která tam obsluhuje, s obědem. Samozřejmě jsme měli v plánu se projít Prahou, ale jak jsme viděli lidi, jak venku zápasí se svými deštníky s větrem a deštěm, rozhodli jsme se zůstat v suchu. Až na pět dětí, které si dělaly z restaurace mateřskou školku, tam bylo příjemně. Povídám Janě: hele, to jsou asi německé děti, že? (jejich chování znám léta z naší hospody). Ne, povídá Jana, to jsou Rusové, ale České děti se dnes chovají zrovna tak. No, člověk se vždy musí učit. Pak jsme tedy vyrazili do Karlínského divadla. Měli jsme místo v sedmé řadě a představení bylo oslňující. Tři slova: slzy v očích, mráz v zádech a pláč na pokraji!

Když jsem sjížděl do Béčka musel jsem jet zadkem napřed. Ta hloubka byla neskutečná. Na Smíchově jel autobus jen na náměstí v Mníšku, ale Šimon, zajisté po Irenčině intervenci, mne na náměstí vyzvedl, takže jsem si mohl odpustit dva kilometry pochodu v dešti. Po vstupu do Lhoty dělal Pajda u Hanzlíků takový virvál, že bylo Vencovi jasno, že jsem zase ve světě venkovské svobody a přišel mi ho předat k brance. Přes všechny útrapy, bych na Carmen šel znovu.....





Politická hádanka.

01.06.2010

Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy o sobě. To čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek je možno sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a k veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující. Kdo a kdy napsal tato slova?





Tak tu máme zase nový měsíc,

01.06.2010

který mi bylo započati třemi palačinkami drahé přítelkyně. Nečekaně přistály na mém stole, který jsem sdílel s našimi moravskými, pondělí - pátek, spoluobčany, zabrány do různých historických debat, týkajících se staveb, kamenů a zachraňování bývalé hospody na skalce. Tedy, jen jejich základů. Výčep byl dnes plný a atmosféra, jež se dívala okny do místnosti byla skoro předvánoční: zima, vichr, déšť a naše domněnka, že se to jen tak brzo nezmění, svírala příšernou hrozbou celý lokál.

Ještě že jsem měl doma vařený čerstvý čaj, kterým jsem zapíjel darované palačinky. Ovšem ta marmeláda, kterouž byly plněné, vyzařovala lásku a um, dobrotu a dovednost drahé dárkyně! Děkuji.....