Moc, co přichází z Mekky.

Jednou do roka je svět plný krvavých konfliktů, svět islámu, v míru spojen: je v době Hadžánu. Pouť k místu narození proroka Muhameda. Je to největší pouť národů na světě.
Labbaika allahuma labbaik, statisíce šeptají, říkají či křičí tato slova. Tady jsem, velký Bože, tady jsem. Každý muslim, podle schopnosti tělesné a finanční, by měl jednou za život navštívit toto místo. Přicházejí všichni, z hlouby všech světových stran. Tak to nařizuje 22. sloka Koránu. Tři miliony muslimů se tu sejdou, aby navštívili nejsvatější místo islámu. Tato pouť patří k pěti povinnostem islámu. Nával do Meky je řízen specielním výběrem: z tisíce muslimů smí každý rok dorazil pouze jeden. Neboť každý muslim se musí k jedinému Bohu a jeho proroku přiznat, pokořit.
Cílem pouti muslimů je město Mekka v Hidžázu v Saúdské Arábii, především pak tamější svatyně Ka'ba. Mekka je pro muslimy posvátným místem, právě zde se narodil a začal působit prorok Mohamed (asi 570–632). Poté, co byl vystaven odmítnutí a pronásledování mekkánských kmenů (včetně vlastního kmene Kurajšovců), rozhodl se roku 622 odejít do Medíny (hidžra). Pobyt Muhammada v Medíně je označován jako medínské období. Až v této době Muhammed nakázal svým stoupencům povinnou pouť ke Ka'bě, kterou považoval za svaté místo.
Vstupní branou k Mekkce je město Džidda, kde se nachází letiště. Odtud se muslimové přepravují většinou pomocí autobusů do Mekky. Každoroční obrovské nápory poutníků způsobily, že mezi Mekkou a Džiddou bylo třeba vystavět dálnici. Mekka a oblast ve vzdálenosti asi 5–30 kilometrů okolo ní tvoří tzv. posvátný okrsek (arabsky haram). Před vstupem do něj se poutníci zastaví na určeném místě, kde se omyjí, ostříhají si nehty a muži si holí hlavu. Poté si mužská část poutníků oblékne šat zvaný ihrám, který se skládá ze dvou kusů bílé bezešvé látky. První díl si ovinou kolem boků a druhý přehodí přes levé rameno a na pravé straně jej zavážou na uzel. Ženy si oblékají dlouhá, taktéž bílá roucha, jež zahalují i hlavu. Jakmile poutník vykoná tyto rituální úkony, dostává se do stavu označovaného ihrám – „zasvěcení“. Během něj se muslimové musí zdržet pohlavního styku, je jim zakázáno se česat, stříhat si vlasy, vousy, ochlupení a nehty, vonět se voňavkami, nosit drahé šperky, prolévat krev, lovit zvěř a trhat rostliny. Těsně před vstupem do haramu jsou poutníci kontrolováni, zda mají pas se zvláštním poutnickým vízem.
Osmým dnem měsíce dhú'l-hidždža začínají rituální úkony v Mekce. Nejdříve poutníci vykonávají tawáf, rituál sestávající se ze sedmerého obcházení Ka'by proti směru hodinových ručiček. Tak to prý dělali vyznavači jedinosti Boží (hanífové) před příchodem Muhammada a tak to měl dělat i sám Prorok. Při obcházení Ka'by se muslimové snaží políbit Černý kámen nebo se jej aspoň dotknout, třeba jen hůlkou. Dotknout se kamene nepatří mezi povinnosti muslima, je to čin individuální zbožnosti.
Po rituálu obcházení Ka'by se poutníci dvakrát pomodlí čelem k místu mezi vchodem Ka'by a Černým kamenem, které se nazývá multazam, a pijí vodu z pramene Zamzam. Poté následuje běh či chůze mezi pahorky Safá a Marwá, které jsou od sebe vzdáleny asi 700 metrů. Během putování mezi pahorky muslimové nahlas pronášejí verše koránu. Tento úkon, který se nazývá sa'j, symbolizuje Hádžařino zmatené běhání pouští, během kterého se snažila najít vodu pro svého syna Ismá'íla. Po skončení těchto rituálů se většina poutníků odebere do údolí Miná, kde přečká noc v bílých stanech.
Obcházení Ka'by a běh mezi dvěma pahorky tvoří tzv. malou pouť zvanou umra. Tu lze vykonat i mimo určená data jakožto záslužný zbožný čin, na rozdíl od hadždže (tzn. „velké pouti“), který lze vykonat jen v předepsané dny v roce. Muslimové, kteří přijeli vykonat jen umru, odloží po jejím skončení poutní šat, čímž vystoupí ze stavu ihrámu a odeberou se domů nebo navštěvují další svatá místa, jako je Muhammadova hrobka v Medíně. Umru často vykonávají muslimští politici, kteří navštíví Saúdskou Arábii, aby tak dali veřejně najevo svou zbožnost.
Ještě téhož den, 10. dhú'l-hidždža, poutníci nasbírají sedmdesát kamínků (pokud možno ještě při pobytu v Muzdalifě), se kterými přijdou do údolí Miná, aby jimi symbolicky hodili po satanovi. Satana v minulosti představovaly tři kamenné pilíře (džamry), avšak po mnoha tragédiích, které během tohoto rituálu vedly k ušlapání mnoha set poutníků, byly na příkaz vlády Saúdské Arábie malé sloupy nahrazeny třemi zdmi dlouhými dvacet šest metrů, čímž se poutníkům zvětšil prostor pro vrhání kamenů. Kamenování se provádí z mostu Džamarat, který muslimům umožňuje házet kameny z více úrovní. Most byl postaven v roce 1963 a nejdříve umožňoval poutníkům házet kameny na kamenné pilíře jen z jedné úrovně. V roce 2006 se započalo s jeho rozsáhlou přestavbou, během hadždže v roce 2007 byly přístupné již tři úrovně z plánovaných čtyř. Most měl být dokončen v roce 2008, v současné době je však stále ve výstavbě. První den (tj. ještě v den Svátku obětování) poutníci kamenují jen tu nejvyšší ze zdí. Hodí po ní sedm kamínků, které se na zeď mají házet jeden po druhém, hodit najednou více kamenů je pořád chápáno jako jeden hod, což se považuje za chybu. Kamenování pokračuje i další dny, kdy se však kamenují všechny tři džamry, každá vždy po sedmi kamenech. Pokud poutník zůstane v Mekce až do úplného konce hadždže, vyčerpá tak všech sedmdesát kamenů. Muslimové mohou hodit kameny za libovolný počet ostatních muslimů, kteří kamenování nemohou vykonat sami. Symbolické kamenování má připomínat počínání Ibrahíma, jenž v těchto místech zahnal kameny satana, který ho pokoušel, aby neuposlechl božího příkazu a neobětoval svého syna Isma'íla.
Pouti se každoročně účastní okolo tří milionů osob (v roce 2008 se jednalo o 1 729 841 ze 178 zemí). Kvůli takovému množství poutníků přijímají saúdskoarabské úřady mimořádná logistická, zdravotnická i bezpečnostní opatření, která by měla zabránit nehodám, případným teroristickým útokům či epidemiím. Z bezpečnostního hlediska bývá nejrizikovější kamenování satana v Miná, během kterého se na malém prostoru ocitá obrovské množství osob, což v minulosti již mnohokrát vedlo k ušlapání stovek poutníků. Proto byl rozšířen most, který vede k pilířům, a byly vybudovány dva nouzové východy z údolí Miná. Poutníkům též bylo povoleno zahájit rituál kamenování ihned po půlnoci, tedy ještě před sérií ranních modliteb. Kvůli zajištění bezpečnosti jsou v Mekce přítomny desetitisíce policistů i vojáků, v roce 2007 jich bylo přítomno přibližně 60 000. Snaha Saúdské Arábie zvládnout obrovské davy poutníků vedla k zavedení kvót, které určují, jaký počet muslimů z jednotlivých zemí se může na pouť vydat.
Jedna z největších tragédií během hadždže nastala v roce 1987, kdy saúdskoarabští vojáci zasahovali proti íránským poutníkům, kteří během hadždže pořádali demonstraci proti Spojeným státům. Při zásahu zemřelo více než 400 lidí. Vůbec největší tragédie co do počtu obětí nastala o tři roky později, kdy bylo během kamenování satana ušlapáno až 1426 muslimů. V roce 2006 přišlo při stejné události o život 362 poutníků, přičemž incidentu předcházelo zřícení jednoho z hotelů v Mekce, pod jehož troskami zahynulo přes sedmdesát ubytovaných poutníků. Neštěstí v roce 2006 vedlo ke zpřísnění kontroly příchozích poutníků, zejména jejich vstupního povolení.
Dvanáct tisíc kyvadlových autobusů dopravují poutníky, denně se rozdá bezplatně pět milionů chlebů, dva miliony litrů pitné vory a sto tisíc koránů. Rozprašovače vody, vysoké jako domy, neustále zchlazují obrovské vedro o deset stupňů. Pro Saúdskou Arábii je poutní období, přes vysoké tržby které poutníci v zemi zanechají, prodělečné. Avšak politický zisk se nedá penězi vyčíslit...

Asinara, ostrov bílých oslů

Obyvatelé malého ostrůvku severozápadně od Sardinie mají nemalé trápení s divoce žijícími a chráněnými osli. Jsou zcela bílí a mají ocelově modré oči. Protože snadno dostávají sluneční úžeh, vyhledávají stín. A o ten se tu musí bojovat. Nejoblíbenější místo je v nádvoří polozbořeného vězení. Jedna smečka stín, který dávají staleté hradby dobude a jiná si to časem nenechá líbit a tu se vede válka. Odkud tito osli přišli se dá pouze dohadovat. Podle jedné verze je měl první hrabě z Asinara koncem 18. století koupit v Egyptě, aby jeho dvorní dámy měly nějakou zábavu. Podle jiné pověsti sem měli doplavat z tonoucí lodi, která před ostrovem ztroskotala. V roce 1997 byl ostrov prohlášen za přírodní rezervaci a tak těch pár domorodců co tu žijí, musí války oslů trpět.

Kůň, věrný průvodce člověka

Více jak pět tisíc let stojí kůň na naší straně. A přesně od tohoto okamžiku, kdy se rozhodl, že bude lidi nosit, že jim bude sloužit, se změnil běh dějin. Pomocí koní jsme dobyli svět. Z jeho hřbetu jsme bojovali s mečem, jeho pomocí jsme orali pole, mnohem rychleji, něž to bylo možné s volem. Koně nás nesli válkami a revolucemi, darovali nám vítězství a bohatství.
Ano, člověk by byl otrok, kdyby ho koně nekorunovali jako pána a vládce. Od pradávna byl kůň lidmi uctíván, pouštní národy ho jmenovali bratrem. Germánci mu přikládali jasnovidectví, neboť se domnívali, že koně jsou důvěrníci bohů. Indiáni měli pocit, že na jejich hřbete dokáží létat a kmeny severu věřili, že slunce je taženo oblohou párem kobyl. Mezi tolika světovýma plemeny vynikají lipicáni, které obdivuje ve filmech a seriálech a při ušlechtilých pohybech ve vídeňské, jezdecké škole nabýváme pocitu, že létají, že se přenáší přes zákony přitažlivosti. Lipicáni vyzařují jistotu, eleganci, sílu a výdrž, vytrvalost a velkou vůli. Pro jejich dokonalost nikdy nemuseli pracovat na polích či válčit....

Náš hrdina - polní zajíc

Znenadání vyskočí z úkrytu, přeskočí kožíšek lišky a je v čudu. Upaluje rychlostí 80Km v hodině po louce do volné přírody. Ani liška či pes při tomto tempu nemají šanci ho dohnat. Lepus europaeus, náš polní zajíc je hrdina našich lučin. Je to silák co zrychluje rychleji než Porsche. Dokáže přeskočit křoví výšky člověka a i přes jedoucí auto se nebojí přenést. Aby zmátl pronásledovatele dokáže přeplavat divoce proudící řeku. Pakli je mu přesto někdo v patách, zpomalí, nechá pronásledovatele doběhnout a pak uskočí stranou a pádí na plno jiným směrem, dokud se nepřítel nevzdá.
Svým sportovním výkonům děkuje za svůj život. Dlouho se zdálo, že již vymírá, nyní však experti zjistili že se jeho počet opět zvyšuje. Zajíc zase žije, je to rebel, navyklý na pohyb a svobodu. V zajetí přežije jen pár dní: na smutek, touhou po svobodě a nemoci. Polští biologové se snažili zaječí rodiny přestěhovat: po několika dnech byli zase v domácím revíru. Jednalo se území vzdálené od sebe 490 kilometrů. Své pověsti velikonočního zajíčka mohou děkovat svým námluvám. Běhají po loukách dupou a perou se o samičky, dokonce i boxovat dokáží a vyplaší tímto luční ptactvo, které opustí svá hnízda zanechá zde nevylíhlá vejce: kdopak je tam dal?

Co je to politika?

Malý klučina, se ptá svého otce: Tatí,co je to politika ??
Otec přemýšlí…….

Jak bych ti to vysvětlil………...

"Podívej se, to je něco podobného,jako u nás doma":
Já jsem kapitalismus.
Já vydělávám peníze a nosím je vám domů.
Maminka to je vláda.Ta mi peníze vezme,něco si nechá a zbytek přerozdělí
podle svého uvážení.
Naše služebná,to je dělnická třída.Ta pracuje a my ji za to platíme.

Dědeček,to jsou odbory,ten dává pozor,aby dělnická třída nebyla
vykořisťovaná.
A ty, ty jsi lid.Pro tebe to totiž všechno děláme.
A tvůj malý bratříček to je naše společná budoucnost. Rozumíš tomu?

Chlapeček se dlouze zamyslí a řekne:"Zatím ještě nevím,budu o tom
přemýšlet".

V noci se chlapec probudí zápachem,proto že se jeho malý bratříček se
pokakal.
Zajde tedy do pokoje rodičů.
Tam spí jen maminka a tak tvrdě,že ji nejde probudit.

Chlapec jde tedy do pokoje služebné.
Tam vidí tatínka,jak si se služebnou právě hezky užívá.Jsou v takové
rozkoši,že si ani jeden chlapce nevšimne.
Chlapeček se smutně otočí a když odchází zahlédne v tmavém rohu
místnosti dědečka,jak se zájmem pozoruje tatínka se služebnou.
Ani dědeček si ho nevšimne.
Klučina se rozpláče a jde si lehnout.
-------------------------------------------------------------
Ráno se ho tatínek ptá: " Tak už víš co je to politika?"
A chlapec smutně odpoví:
Už to vím, ale je to trochu jinak, než si říkal včera.

A jak prosím tě? Ptá se s údivem otec ?
" No kapitalismus zneužívá dělnickou třídu,
Odbory tomu nečině přihlížejí,
Vláda tvrdě spí,
Lid je všemi ignorován a naše společná budoucnost leží ve sračkách..."

Názory nejoblíbenějšího, poválečného kancléře

Spolkové republiky Německo, Helmuta Schmidta (92 let) k současnému politickému děni.

K Německé zahraniční politice:
Byl jsem velice překvapen Německou pozicí při hlasování k Libyjské resoluci v UNO. Pravděpodobně si spolková vláda nenechala dost času k rozmyšlení. Bezdůvodně postavila současná německá vláda Angličany a Francouze před hotovou věc. V momentální situaci Evropské Unie a světového hospodářství, v tomto neuvěřitelném zmatku na globálních finančních trzích, je obzvláště nezodpovědné, když se západní hospodářské mocnosti, v této strategické otázce nedokáží shodnout. Doufám, že to pro budoucnost EU nebyla prejudice. Říkám doufám a třikrát to podtrhávám.
O Evropě:
Na začátku 19. století, tenkrát chodil můj otec v Hamburgu ještě do školy, čítali Evropané 25 procent světové populace. Na konci tohoto století, ve kterém žijeme, to budou 4 až 5 procent. To znamená, že Francouzi, Angličané nebo Němci mají ve světové populaci "žádná celá nic" procent. Podobné jsou prognózy podílu Evropanů na tvorbě hodnoty v produkci ve vývoji lidstva na globálním trhu. To znamená, že když jednotlivé státy budou sledovat jen vlastní zájmy, nebudou mít, ze světového hlediska, žádnou váhu. Toto musíme mít vždy na mysli, když se jedná o nezbytnosti Evropské Unie.
O USA:
Zde platí totéž: podíl bílých severoameričanů neustále klesá. Již v polovině tohoto století budou potomci španělských přistěhovalců a afrických Američanů, obě skupiny povětšinou občané spodních společenských tříd, mít většinu volebních hlasů ve spojených státech. Bude to většina, která již nebude mít zájem kontroloval celý svět, být světovou policií. Budou mít spíše snahu dát dětem slušné vzdělání. Tady se zahraniční politika USA zásadně změní.
O Číně:
Od té doby, co se intenzivně zajímám o Čínskou společnost a historii, vzrůstá můj respekt před tisíciletou kulturní tradicí. Zrovna jako náboženská neutralita momentálního Konfuciusmu a mírumilovné zahraniční politiky ve mně vzbuzují respekt. Přes strašné události na náměstí Tian´anmen si Čína tento respekt zasluhuje.
O Islámu:
Čtvrtina všech států na světě je ovlivněna islámem, starým ctihodným společenským pořádkem. Pravděpodobně bude pro nás Evropany, abychom zachovali mír, velmi důležité, zda se dokážeme s islámskou civilizací vyrovnat,.
O vztahu mezi Německem a Ruskem:
Během mého života jsem byl vícekrát v Moskvě. V posledních deseti letech jsem poznal, že v širokém obyvatelstvu neexistuje nenávist k Němcům. A to i přes neuvěřitelné množství obětí na obou stranách. Tato skutečnost mne dělá šťastným. Naši přímí sousedi, Poláci, jsou stále plni nenávisti. Tento fakt vyžaduje od Německé zahraniční politiky opatrné diplomacie, zůstat s oběma národy v přátelském vztahu.
O krizi v Evropské Unii:
Evropskou historii posledních 900 let, můžeme označit jako neustálý boj centrálních mocností proti evropskému venkovu. Jako příklad uvádím Třicetiletou válku na německém území, s nepředstavitelným množstvím ztrát na lidských životech. Ještě horší příklad nám dodal Adolf Hitler. Aby se tento, neustále se opakující boj neopakoval, je pro Němce strategicky důležité, integrovat se do Evropské Unie. Tato úloha je dost těžká, ale jedno je jisté: máme krizi ale žádnou krizi existenční! Máme krizi evropských institucí a toho, jak se od Masstrichských smluv z roku 1991 vyvinuly. Jsou špatně vymyšlené a mají zcela nejasný koncept. Tady se musí nutně mnohé vylepšit!
O Euro
To, že je Euro ohroženo jsou jen blbé žvásty politiků a novinářů. Euro je již deset let, tedy od té doby co bylo zavedeno, stabilnější, než byla kdy německá Marka. Euro je stabilnější než dolar. Není bezdůvodné, že chytří Švýcaři, kteří penězům rozumí, si jejich Franky propojili k Euru.

Píseň lásky

Jen v nocích, kdy měsíc oslnivě září, vyprávějí si indiáni kmene Chinook tuto bajku.
Těmito slovy počal vyprávět můj otec příběh o kojotech. Nemohu tomu uvěřit, protože právě sedím na posteli mého syna a počínám mluvit jako tenkrát můj otec: "musíš vědět, že podle staré legendy to byl právě kojot, který stvořil lidstvo. On pojmenoval buvoly, jeleny i soby... Kojot byl tulák mezi světy, nesmrtelné stvoření, které dokáže zemřelé přivést znovu k životu. Tisíce jmen znali národy pro toto zvíře: Old Man Coyote. Jiní jej zase jmenovali Coyotl. Chinookové mu ale říkali Sk-elep, ten, co přináší pravdu."
Chvilku jsem se odmlčel a pozoroval nevěřící tvář mého syna. V jeho očích jsem spatřil stejnou skepsi, jakou jsem pociťoval tenkrát já. Ve škole jsem se učil, že kojoti jsou škodná zodpovědná za snižující se stav divoké zvěře. Raubíři kteří nemají v přírodě žádný smysl. Tenkrát jsem nechtěl nic vědět o tomto indiánském žvanění, bylo mi 17 a chtěl jsem se stát lovcem, lovcem kojotů. Uzavřel jsem své srdce, když můj otec dále předl na tomto indiánském mythu. Když vyprávěl, že se kojoti vzdali své nesmrtelnosti, aby pocítili lásku. Když kojoti najdou partnera, zůstávají věrní po celý život. Jejich měsíčné vytí volá do kraje slib věčné věrnosti.
Jak jsem již řekl, uzavřel jsem své srdce a v následující sezoně jsem zastřelil osm kojotů. Tenkrát jsem pyšný, dnes však poslouchám při úplňku jejich vití. A po pravdě: kolik jich tam venku je? Ročně se v USA zastřelí skoro milion kojotů, což odpovídá, že v průměru každou minutu jeden.
Podle Alberta Running
Arnošt valeš